Žádný moře, žádný hory, ale je to v centru!
… právě těmito slovy se snaží čeští vyslanci nalákat Lucemburky, aby se ujali naší malé, toho času poněkud pustnoucí zemičky v srdci Evropy.
Osmdesátiminutový turboprůlet českými dějinami. Foto: archiv divadla
Tedy alespoň ve svérázném výkladu českých dějin, který sepsali režisér Janek Lesák s dramaturgyní Natálií Preslovou pro novou inscenaci Malého divadla z Českých Budějovic na českokrumlovské točně. Úplně celá česká historie, jak se titul jmenuje, je po dobrodružném opusu Ztracený svět dalším zdejším počinem adresovaným rodinnému publiku. V plenéru kolem točny se tedy hraje za denního světla, což tvůrcům neumožňuje rozehrát obvyklý arzenál světelných efektů. Absenci scénického iluzionismu však vyvažují humorem a nenápadnými mystifikacemi – obliba obojího je koneckonců vepsána do české DNA, vzpomeňme například Járu Cimrmana.
Osmdesátiminutový turboprůlet českými dějinami ostatně nezačíná ničím jiným než zprvu velmi uvěřitelnou mystifikací, jež tematizuje absenci výpravné scény, kostýmů i ohromujících efektů: před diváky nastupuje viditelně podrážděný herec Jiří Brnula, aby omluvil technickou závadu, dostává se ale do ráže a rozhovoří se o nepříznivých okolnostech vzniku inscenace, rámovaných nedostatkem financí i absencí režiséra s dramaturgyní: evropské granty se rozdávaly podle velikosti zemí, Lesák s Preslovou zase dostali lukrativnější nabídku z Netflixu, a tak soubor opustili uprostřed zkoušení. Malé divadlo se však – stejně jako náš malý národ – nevzdává, inscenaci tedy dozkoušelo na koleni, s pomocí Brnulových výpisků z hodin dějepisu, a je divákům odhodláno prezentovat výsledek.
Kostýmy ilustrují změny jednotlivých slohů poměrně zdařile, byť jen v hrubých obrysech. Hlavně aby herci stíhali rychlé převleky v šíleném dějinném maratonu. Foto: archiv divadla
Byť byl Brnula v roli načuřeného herce poměrně autentický, trochu jsem se ošívala. Umět si udělat legraci sám ze sebe (ze svého divadla) je jistě věc záslužná, jenže na každém šprochu pravdy trochu, nechtěli si tedy tvůrci přeci jen zajistit alibi, kdyby inscenaci nedotáhli k dokonalosti? A v nadsázce naznačit něco o vztahu Jihočeského divadla ke svému nejmenšímu souboru, potažmo k divadlu pro děti a mládež?
Brzy vyšlo najevo, že s výpravností to opravdu nebude valné. Scény ukotvují v čase a prostoru netoliko propracované kostýmy, rekvizity a scénické objekty, ale dva uvaděči (samozřejmě herci ve stejnokrojích uvaděčů), kteří vyměňují na mobilním rámu cedule s letopočty, případně označují klíčové aktéry cedulemi nad jejich hlavami coby komiksové postavičky či herní avatary. K ilustraci doby mytické poslouží vycpaný divočák a prospekt s malbou hory Říp, ve středověku se palouk zaplní kotci se slepicemi a králíky, pasoucí se kozou i oslíkem (ten strhával největší pozornost nejen apartním kloboučkem, ale také hlasitým hýkáním). Naopak chybí kůň, tak typický pro inscenace hrané před Otáčivým hledištěm. Pokud někdo potřebuje „odcválat“, nasedne na elektrické seniorské vozítko (které umožní i odkaz na současného prezidenta ČR). Pražský hrad vyobrazuje dřevěná maketa vysoká sotva dva metry umístěná na nádvoří letohrádku, první rybník v Čechách připomíná dětské brouzdaliště. Na trávníku vymezeném pro tržiště postupně přibývají dřevěné cedule označující nejrůznější podniky a nakonec i kouřící komín – to nastal věk páry a továren. Kostýmy ilustrují změny jednotlivých slohů poměrně zdařile, byť jen v hrubých obrysech. Hlavně aby herci stíhali rychlé převleky v šíleném dějinném maratonu.
Takový divadelní Netflix, dalo by se s odkazem na začátek inscenace říci. Foto: archiv divadla
Postupně se ale ukáže, že jednoduchá výprava a kostýmy, přímočaré textové pasáže stejně jako inzitní herecký projev a v neposlední řadě i onen metadivadelní rámec dobře slouží celkovému konceptu inscenace. I české dějiny totiž podle Lesáka s Preslovou vznikaly na koleni, cestou ústupků a kompromisů. Už od příchodu praotce Čecha (v inscenaci i Romů) na Říp. Co přetrvalo, byla vůle českého národa k sebeformování a sebeprosazení, jež sklízela v roce 1918 konečně své plody, tentokrát už opravdu bez nějakého ale, byť ne nadlouho. Jako červená nit se dějem vine motiv zlatých českých ručiček a při pohledu na buditele kující pikle pod kašírovaným průčelím Národního divadla (Národ sobě!) či mlčenlivého ladovského vodníka, jenž se postará o začátek světové války (další mystifikace), si nejde nevzpomenout na zlidovělý troškovský výrok Malej, ale šikovnej. (Zase to ale!) Člověku je z toho trochu trapně, ale z nouze je holt potřeba udělat ctnost. Takový je v podání Lesáka a Preslové český „národ“, jehož jednolitost zároveň chytře a vtipně zpochybňují. Mimochodem – Husa, Žižku, Komenského či české vynálezce hrají ženy, což chápu jako provokativní komentář k jednostrannému výkladu dějin zaměřenému na mocenské boje a střídání mužů-panovníků.
Režijně-dramaturgické duo, jež je kromě Malého divadla doma i v pražském Divadle NoD, se ve svých inscenacích nikdy nepouštělo do velkého filozofování, vždy ctilo zákonitosti žánru a vytvářelo stylově čisté, hravé, byť myšlenkově spíše přímočařejší inscenace pro generačně spřízněné publikum, případně pro o něco mladší diváky, typicky z řad dospívajících. Takový divadelní Netflix, dalo by se s odkazem na začátek inscenace říci. Ani Úplně celá česká historie není jiná, vše odsýpá jako dobře namazaný stroj, humor je šitý na míru uvolněné atmosféře letních dnů, tedy není kdovíjak intelektuální, elitářský, ale ani příliš podbízivý – na nic si totiž nehraje.
K hlubšímu ponoru do událostí formujících českou státnost v minimalistickém osmdesátiminutovém formátu samozřejmě nedojde, nových poznatků předneseno mnoho není, alespoň ne pro člověka, který absolvoval středoškolský dějepis (a opravdu si stačí pamatovat docela málo). Opakování je ale matkou moudrosti a Komenského idea „školy hrou“ je stále živá, v tomto duchu lze inscenaci doporučit zejména těm, kdo si přes léto chtějí zábavnou formou oprášit znalosti české historie.
///
Malé divadlo České Budějovice – Janek Lesák, Natálie Preslová: Úplně celá česká historie. Režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Preslová, scénografie Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá, hudba Jan Čtvrtník, speciální efekty Václav Halfa. Premiéra 18. června 2022, Otáčivé hlediště v Českém Krumlově (psáno z reprízy 5. července).
Komentáře k článku: Žádný moře, žádný hory, ale je to v centru!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
