Zaplevelená Zahrada
Jména Štěpán Pechar a David Stránský vnímám už nějakou dobu jako přísliby pro široký jevištní taneční obor od současného tance až po muzikálovou poetiku. V autorském týmu rodinné inscenace Zahrada na Nové scéně Národního divadla se k nim navíc druží další, také již osvědčená jména: Pavel Knolle a Lukáš Trpišovský. Slibný je i námět – autoři se vzdáleně inspirovali Trnkovým bestsellerem, ale zejména asi svými dětskými zážitky a prožitky. Proč však – i přes oddanost tanečníků a zjevně promyšlenou, detailní a ambiciózní kompozici – inscenace nedopadla?
Taneční styl v nové inscenaci Laterny magiky Zahrada na motivy knihy Jiřího Trnky je spíše eklektický, podobně jako scénografie FOTO SERGEJ GHERCIU
Především tvůrcům svazuje ruce sama Laterna magika, respektive závazek dostát možnostem a zvyklostem využití její techniky. V této minutě, v této vteřině jde o již přežilou formu, kterou nestojí za to udržovat snad už ani kvůli turistům. Od doby jejího vzniku – v dnes odeznělém kulturním paradigmatu – se scénografové a zejména lighting designéři už dávno naučili vytvářet na jevišti srovnatelná, ne-li větší kouzla. Ale Zahrada přes všechny své možnosti neovládla umění kouzelných proměn nálad; nebyla magická, spíše chvílemi ponurá, chvílemi zmatená, chvílemi pak bez chuti a bez zápachu. Scénografie nemá jednotný stylový klíč, vlastně je celkem elementárně ošklivá a je jí také zbytečně moc.
I taneční styl je eklektický – tak, aby vykázal určitou „moderní“ uvolněnost výrazu a zároveň umožnil uplatnit expertní baletní dovednosti, třeba zvedačky. V žádném případě se však nedá říci, že by choreografie byla odbytá. Její tkanivo je husté a nic tu není (s možnou výmluvou na dětské publikum) ošizeno. Tím smutnější je, že tolik úsilí přichází nazmar. Protagonisty – děti, které pronikly do Zahrady – ztvárňují Zuzana Herényiová, Alexandr Sadirov, Ondřej Martiš a Viktor Svidró holt tak, jak dospělí ztvárňují děti: ne moc autenticky. Pokud do toho investovali své vlastní prožitky, vidět to není.
Leitmotivem inscenace je snaha dětí sestavit rozpadlou sošku zahradního trpaslíka: proces to byl neohrabaný a ani sestaven v potu tváře nepředstavoval trpaslík velké vítězství ducha nad hmotou. Záporáka tu představuje postava Kocoura. Není příliš jasné, jak bude dětské publikum číst politické záměry a vztahy izolacionisty Kocoura s okolím, jak si třeba vysvětlí skupinu jakýchsi invazivních černých nindžů, kteří se zmocní jeviště, a vůbec jak zjistí, za koho má vlastně kopat v tom nepřehledném balabile. Dílčí nápady zkrátka nespojuje generální čitelný záměr, který by je vytřídil a nechal vystoupit jasnou poetiku. Možná ji udusila snaha vykázat relevantní procento profesionálních dovedností. Navzdory nezdaru ovšem nemám týmu mladých perspektivních umělců za zlé, že se do úkolu pustili; jsou na životní cestě uměním v bodě, kdy se žádná zkušenost neodmítá. S přihlédnutím k jejich dosavadní slibné dráze jsem zvědavá na jejich následující inscenaci – pro velké.
Národní divadlo / Laterna magika, Praha – Zahrada. Scénář podle stejnojmenné knihy Jiřího Trnky Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský a Lukáš Trpišovský, režie Pavel Knolle, dramaturgie Lukáš Trpišovský, choreografie Štěpán Pechar a David Stránský, scéna Jan Brejcha a Mikoláš Zika, kostýmy Jan Brejcha, Pavel Knolle a Mikoláš Zika, výtvarník filmu a animace Tereza Bartůňková, animace a projekce Erik Bartoš, hudba Jan Šikl, light-design Jan Dörner. Premiéra 20. prosince 2018.
Komentáře k článku: Zaplevelená Zahrada
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
