Divadelní noviny > Názory – Glosy
Zahradní slavnost má šedesát
Už v průběhu premiéry Havlovy dramatické prvotiny v Divadle Na zábradlí 3. prosince 1963 jsem si uvědomil, že na zdejší jeviště vstoupila hra, která se liší od všeho, co dvacáté století přineslo českému divadlu. Na rozdíl od satirických, politicky angažovaných a optimisticky zakončených revue Voskovce a Wericha, jejichž kompozice spočívala na fantazii poetistické a surrealistické provenience, se debutant představil koncizním tvarem, který rozvíjel na principech spřízněných s matematikou, a přitom se vyhnul i pouhému náznaku řešení nastoleného konfliktu, jež bývalo požadováno. V duchu programových zásad, o nichž se zmiňoval program k inscenaci – ironicky se od nich distancoval a nakonec se k nim přihlásil –, ponechal autor na obecenstvu, aby se se závěrečnou situací vypořádalo samo. Na rozdíl od dramat Čapkových, Dykových nebo Langrových, která se opírala o reálný půdorys jednotlivých scén, i od přísně realistického rukopisu dramatiků padesátých a šedesátých let umístil sice Václav Havel počátek cesty svého hrdiny za životním úspěchem do maloměšťáckého prostředí, ale postupně ji obdařil metaforickým přesahem: vyvolal sice dojem, jako by vrcholila skvělým zařazením do úřednické hierarchie, ale zároveň ji jako básník situoval do mytické sféry, která bývala domovem postav prastarého tance smrti – snažily se marně vyklouznout z jejího zajetí tím, že se jí přizpůsobí. Chtějí totiž stále být, a proto musí zároveň nebýt. Nakonec nejsou k poznání, ztrácejí se samy sobě, propadají nicotě. Motiv zahajovačského střediska, jehož samozřejmým protějškem a protihráčem je středisko likvidační, skrýval nejen antibyrokratický osten, ale znamenal i uplatnění úvahy příznačné pro rod filozofie, s níž poválečné české čtenáře seznámil Václav Černý v Prvním sešitu o existencialismu.
Sám fakt, že režii převzal Otomar Krejča, napovídal, že se Zahradní slavnost nevyčerpá jednorozměrnou komikou. Oldřich Velen coby otec Pludek pronášel svá absurdní moudra jako seriózně míněná poučení a Helena Lehká v roli Boženy Pludkové vážně zdůrazňovala rodinné starosti o synovu budoucnost. Václav Sloup se jako Hugo Pludek vydal ochotně na Zahradní slavnost, kde se v replikách a nelogické logice Tajemníka (Václav Mareš) a Tajemnice (Marie Málková) hbitě zorientoval a syntetizoval ji ve vyšší celek, který sice vzdáleně připomínal dobové komunistické úsilí o nové formy řízení, ale zejména představoval beznadějně bludný cíl lidských úhybů před skutečností. Šachová partie, kterou Hugo Pludek vede za bílé i černé, a jeho vyzývavé „Šach!“ spolu s vyjádřením nejasné a tím více mnohovýznamové pohrůžky upozorňovaly diváky, že tento mluvčí není ve svých domněle úřednických ambicích neškodný, nýbrž může být nebezpečný. Smích tím byl velmi účinně podbarvený. Vzpomněl jsem si na to, když se po veselých šedesátých letech stalo na šest stovek spisovatelů v čele s Václavem Havlem obětí zákazu, mnozí z nich se změnili v občany druhé kategorie a Hugo Pludek udělal pod jinými jmény kariéru jako přední státní a stranický činitel.
Listopad 1989 vystavil Zahradní slavnost otázce, zda dílo, vyrostlé mimo jiné i z reflexe nesvobodné společnosti, dokáže zasáhnout současnou obec, honosící se Listinou základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku. Zatímco Krejčova režie zasadila Hugovo vítězství do nového úřadu a hlediště tomu přihlíželo s pobaveným odstupem, vystihl režisér Dušan David Pařízek v červnu 2013 ve Stavovském divadle, že oporou nového výkladu může být metaforický charakter hry: novodobá zahradní slavnost patří doslova všem, obecenstvo se jí aktivně účastní a symbol přizpůsobivosti, jejž na závěr ztělesnil Pechlátův Hugo Pludek, ční nad jevištěm a zády k divákům, jako by je vedl a jeho zjev jako by výsměšně ilustroval zpívaná slova o tom, že český národ nikdy neskoná. Krutý obraz odpovídá zákonitosti básně: vzpíná se nikoli nad domácností Pludkových a Hugovým působištěm, nýbrž nad naším soudobým světem.
Komentáře k článku: Zahradní slavnost má šedesát
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
