Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Zahradní slavnosti hrádečkovské (I)

Léta pořádá režisér Andrej Krob o prázdninách ve své chalupě a přilehlé zahradě v Hrádečku v Pokrkonoší setkání přátel nazvané Zahradní slavnost. Jeho usedlost sousedí s legendárním statkem Václava Havla, který se také účastnil těchto neformálních slavností, na nichž se odehrávaly předpremiéry Divadla Na tahu, a kde vystupovala řada divadelníků, hudebníků, výtvarníků, fotografů. Letos se akce nekonala. Přišlo nám to líto. Oslovili jsme proto několik pravidelných účastníků těchto setkání, aby je čtenářům Divadelních novin aspoň trochu přiblížili. A příští rok třeba opět akce bude… red

1975–1990

Na naší domácí stěně pod Pleší visí nespočet fotografií, i z Hrádečku. Od Tomkiho Němce s našimi dcerami a od Bohdana Holomíčka. Ty druhé jsou o kousek starší. Na jedné pozoruje po ránu Sylvie v pyžamu ožupaněného, rozespalého Václava. O kavalec dále polehává slovutný Libor Fára. Vyjukané oči sedmileté holky (rok 1975) a bonvivánský úsměv za stolem sedícího Václava mnohé napovídají. Tady se i za dob trudných žilo navzdory okolí. Svoboda je v duši a nikdo ji nemůže zamáčknout, ať se snaží sebevíc. Druhá je snad z první Zahradní slavnosti. Lidé zastaveni v čase, pro sokolské sdružení živý obraz. Kostýmovaná stopka v čase. Pózují tu kamarádi okolo Divadla Na tahu, okolo světové premiéry Žebrácké opery. Andrej Krob dal dohromady kulisáky, přátele a ti začali zkoušet zakázaného autora. Zkoušelo se po bytech v Praze a na pohovor přišli i za autorem. Z obličejů je cítit spřízněnost, radost ze společného setkání. Pak se další léto hrála v Andrejově stodole Audience. Vaněk byl Václav a v roli Sládka se vystřídali tři herci (Hraběta, Kašpar, Krob). Po­kaž­dé, když Sládek odkráčel na toaletu, vrátil se někdo jiný a mlel stále svou. I autor byl překvapen skvělým nápadem „identity“! Na závěr před ním usedla „trojhlavá pivní saň“ a on na sládkovský mlýnek: Tak co? Jak to jde?, pronesl památnou: Je to všechno na hovno… Na stěnách stodoly visely fotografie Honzy Kašpara a po vernisáži si všichni poslechli Jaroslava Hutku, jenž se, před svou emigrací, loučil koncertem v Čechách.

Na svobodného ducha spřízněných navázaly další slavnosti po roce 1990, ale pro mne je Hrádeček vlastně jedna velká slavnost. Tady vás přijali i za dob svízelných, kdy i nejeden farář zavřel svou faru, tady Václav s Olgou otevřeli dveře dokořán. Tady jsme s Lenkou Machoninovou a Andrejem Krobem v roce 1988 zkoušeli Dva kamarády – Kvaka a Žbluňka. Lítali jsme po zahradě a křičeli: Já se nebojím! Já se nebojím!… Jestřáb! Jestřáb!… Já se bojím!… do Žbluňkova domečku! Do domečku! Ležíme na posečené trávě, přetahujeme se o obří knihu, aby ani kousíček našeho vystrašeného těla nezůstal obnažený, a hádáme se, ubezpečujeme se: Já jsem rád, že mám tak statečného kamaráda, jako jsi TY! Schová se Kvak, Žbluňk je „nahý“. Já jsem rád, že znám tak statečného kamaráda, jako jsi TY! Schová se Žbluňk a odkryje Kvaka… a statečný Vašek vyběhne fandit, tleskat našemu překonávání strachu.

Největší slavnost přišla chvíli nato. Na začátku listopadu 1988, kdy jsme zde podnikli další žabí soustředění, přijela i dcera Andreje Sylvie, aby pohlídala Lenčina syna Ivana a svou sestru Kačku. Hned jsem si vzpomněl na dávné setkání se Sylvií na náměstí Míru… Jak ona se smála, něžně klopila oči, ve kterých byla propastná hlubina veškeré cudnosti ženského pokolení… Pro takové krásky se šílí, pro takové se skládají sonety, dobývají větrné mlýny… tropí nemožnosti! Tehdy mne Lenka zpražila: Pchá!… Ona je operní zpěvačka! Ta určitě čeká na nějakého klauna! Chá! Na tu nemáš! Klaun a operní diva! Přesto od příjezdu pod Břečtejn kroužím okolo ní. Slovem, pohybem, letmým pohledem… A večer, když se zajdeme vykoupat do Havlovic domu, nás majordomus Kešot, během svého dlouhého hororového vyprávění o Karkulce, ponouká. Hartusí: Ksakru, pro koho to vykládám! Vy vůbec neposloucháte, jen se po sobě koukáte… Tak se k sobě už mějte! Přímo to z vás sálá! – a rozježené vousy mu zběsile létají od ucha k uchu. Rudneme a cesta do Andrejova domu je pod černým, hvězdným nebem plná napětí a já se bojím něco vyslovit, abych to slavnostní nezaplašil. Podařilo se! Druhý den v drkotavém autobusu? V horečném monologu mi ruka padá na její nohu, ruku… Slova, slova, slova a na náměstí v Novém Bydžově objednávám čtyři panáky, které, když nikdo nechce, sám ztrestám. A tanec slov, rukou, grimas zrychluje… Příští den běžím od Ctibora Turby na koncert, kde Sylvie zpívá píseň Čajkovského. A od toho večera je se mnou a je to nekonečná slavnost! Takže Hrádeček je tím skutkem okořeněn.

1990–2016

Jako člen rodiny jsem s Andrejem logicky začal zkoušet i další hry. Věděl jsem, že miluje klauny, pracoval s Ctiborem Turbou, Borisem Hybnerem, znal se s Leonidem Jengibarovem… Když Lenka odjela za svou láskou do Švýcar, obnovili jsme Kvaka se Sylvií a zahráli si také v básnických skladbách Václava Havla s Divadlem Na tahu. Horský hotel, Spiklence. Předpremiéra vždy byla na zdejší louce.

Pro mne to byl velký protiúkol! Klaunské já, které by chtělo exhibovat, musí náhle hrát v kuse, v němž jakákoli pohybová, expresivní akce ruší. Ano, ještě nikdy jsem se ve své herecké praxi neocitl na židli tak mrtvolné jako ve zdejším Horském hotelu. Poprvé přes hodinu čistého času jen a jen sedím a sypu sem tam nějakou repliku, přesně podle potřeby partitury.

Potom jsem Andreje poprosil o spolupráci na kabaretu čili scénickém guláši nazvaném Déboucher/Anti­kódy, Klaun knihomol se v ní skrze literární nápady a vlastní fantazii marně pokouší vzkřísit dávnou lásku k operní pěvkyni. Andrej to režíroval a vytvořil výpravu. Znovu jsme se pak sešli při rodinné komedii Staré i nové příběhy Barona Prášila. Téma prášilství, které se musí krotit, hlídat, abyste neskončili za zdí blázince… je Andrejovi, velkému mluvkovi, i nám velmi blízké.

Myslím, že v našich společných inscenacích uplatnil nejen svou režisérskou zručnost a autorský cit, ale především nápaditost při výrobě různých objektů, které provokovaly, asociovaly divadelní obrazy. Co si nemohl dovolit v Havlovi a jiných autorech, vyzkoušel s úspěchem v těchto spektáklech. Svou divadelní hravost v sobě objevil už kdysi na Březnici, kde jakožto zámecký kastelán zkoušel s amatéry Jarryho Krále Ubu. U nás mohl navíc počítat s letitou komediantskou zkušeností.

A tak jsme na podzimním Hrádečku létali v dešti s deštníkem na Měsíc, z výšek padali na vyčouhlé hřebíky… Ale ta svoboda! Je to připomínka imaginace starých italských mistrů commedie dell’arte, kde se obří bambusový deštník mění v loď v rákosí, kosmickou raketu, křídla čínského ptáka, větrné mlýnské kolo, rytířskou zbroj, bidlo… kobyla poskládaná z kýblů sama peláší, gumicuky stahují kůži místo poryvů vichřice, Kecáš s šoufkem místo hlavy honí Prášila a ironicky syká: Kecáš, kecáš, kecáš…

Jak stoupal Havlův věhlas, tak také přibývalo návštěvníků na Zahradních slavnostech. Olgu neustále obklopovali lidé s všemožnými dotazy: Je lepší auto na benzin, či na naftu? Je u rádia lepší dlouhá, nebo krátká anténa? Používáte spíš sekačku na elektriku než motorovou…? A ona jednou vykřikla: Prosím, je tu někdo, kdo nemá problém? My nesměle špitneme, že se jen radujeme s dcerami, že… Uzmeme pět minut pro soukromou rozpravu… A hned ji oněmělý hrozen opět požere. Hrála se zde absurdní dramata Havlova, Iones­ca, Čechova (Sylvie hrála Irinu, jednu ze tří sester), Becketta…

Během předpremiéry Čekání na Godota, opravdové premiéry se zatím nedočkalo, jsem děkoval za další výzvu, za další skvělou postavu, Luckyho. Jeho ústa chrlí slova. Ze strohého řečnění se postupně rodí funící mašina, stroj, který v závěru exploduje…Všichni okolo už nemohou vydržet její vzrůstající křik, pískání, vrzání, supění, rachot… Nedivím se, že někteří diváci během této slovní tsunami lapají po dechu, omdlévají, chřadnou, zešílí… Pro herce, tedy i pro mě, je to zároveň adrenalinové utrpení i adrenalinová rozkoš! Zdolám tuhle slovní velehoru? Jakmile se totiž mašina rozhrčí, nesmí zastavit! Naopak její desetitaktové písty musí vyjíždět stále výš a výš! Do maximálního přetlaku… Blíž a blíž výbuchu! EXPLOZI! Přímá skluzavka do lidských pekel. Vladimír s Estragonem v závěru hází na běsnící kotel síť. Sami vzdychají, útrpně sebou házejí, i je to strhává do halucinačně točivého víru. Topí se! Nakonec na ně Pozzo zařve: Klobouk! Jedině bez něho přece nemůže Lucky přemýšlet! Když mu ho servou, Lucky padá jak podťatý – mrtev, s vyřízlým jazykem. Krása!

V poslední době se na slavnostech proměnilo publikum a i repertoár je maličko bulvární. Přesto Sylvie ne­únavně pořádá koncerty svých emotivních šansonů. Občas je protkáme Václavovými Antikódy. Přivezli jsme i klauna Bilba, naši commedii dell’arte Smrt komedie i operu dell’arte Tržiště plné kejklířů, kterou jsme nazkoušeli s mosteckými herci. Hráli jsme i v ukázce Dveře na půdu od Svitáka a Havla…

Nejlépe je na Hrádečku po všech slavnostech, třeba když obloha není jen nad námi, ale tisíce komíhavých žhnoucích bodů sestoupí shůry a v rojích se prohání… Hejna světlušek. Kamkoli pohlédnete, vidíte těkavé žlutavé tečky a na vrchu padají Perseidy… Nebo když v tiché tmě po půlnoci Bohdan Holomíček připraví nebývalý zážitek. Na protější bílou fasádu Havlova domu vypouští desítky černobílých vzpomínek, stříbrem porostlých…, které přímo souvisí s místní flórou. Okénko, ve kterém svítí památeční svíčka, protože odtud Václav nedávno odlétl, vykukuje také z fotografie, je v něm Olga s Václavem. Realita se mísí s dávným zastavením, dávnou chvilkou. Tím se doba minulá definitivně protíná s dneškem.

A hlavou letí… Třeba jak jsme za těmi okénky s Kešotem koukali v roce 1989 na prezidentskou volbu a na dveře klepou policajti, kteří ho před chvílí hlídali, zda by nemohli omrknout, kdo bude jejich velitel. Slušně se zují a havlovská absurdita je dokonána. Z nepřítele byl přítel… Ano, ten dům je už jen a jen prázdná skořápka, kocábka bez kapitánů. Hlava, přecpaná vzpomínkami bolí. Někde jsem četl o lidské paměti, co znamená v našem pomíjivém životě. Vypukl požár ve starobinci. Stařenky a stařečky se podařilo zachránit, ale shořel jejich skromný soukromý majetek. Hlavně jejich rodinné fotografie, památky, dopisy a cetky, které je jako nitky spojovaly s jejich mládím, láskami, životem plným síly, nadějí, touhy, doufání. Krátce nato začali ti staří umírat. Přišli o zbytek paměti, a jak říkával svatý Augustin: Co je v paměti, je i v duši.

Zkrátka, slavnosti na Hrádečku jsou živou tepnou mé duše a paměti.

Jaká kořeněná vůně by mohla připomenout Hrádeček? Jistě sušený květ muškátového oříšku! Stačí rozdrobit jen jeden a pokrm je jím prodchnut!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 6. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zahradní slavnosti hrádečkovské (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ