Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Zahradní slavnosti hrádečkovské (III)

Radek Bár, Vojta Efler, Tomáš Zámečník

Jsme Vojta, Tomáš a Radek. A máme divadlo. Jmenuje se Studio mladých a nesmírně nás baví. A rok co rok jezdíme na Hrádeček. Za Andrejem Krobem. Protože Andrej je náš kamarád a máme ho rádi. A Andrej má rád nás. Nebo to alespoň celkem dobře hraje. Pokusíme se vám teď v několika zdánlivě nesouvislých vzpomínkách popsat náš vztah k Hrádečku a Zahradním slavnostem.

Chladná rána na Hrádečku (Vojta)

Andrej v Karlových Varech, kde jsem působil v divadle, zkoušel v roce 2002 Havlovo Largo desolato. A jednou nás s ním vzal na zájezd do Klicperova divadla. A po představení nás odvezl na Hrádeček, uvařil nám guláš, rozpovídal se, a než skončil, přešly noci a dny, čápi odlétli a zase přilétli, na Černé hoře opravili lanovku, vysekali dvě sjezdovky a Sněžka se zvedla o metr. A když skončil, řekl: …a přijeďte na Zahradní slavnost. Tak jsem přijel. Od té doby tam jezdím rok co rok. A mám spoustu vzpomínek.

Na Václava Havla, který léto co léto dychtivým posluchačům vyprávěl, jak s Olgou vařili hlídačům StB čaj, aby v závějích neumrzli, a jak kvůli nim chodil do Trutnova do kina na Horečku sobotní noci, protože ti laskaví příslušníci ji toužili vidět. Na to, jak do pěti do rána v Andrejově stodole popíjel a cestou domů tančil kolem ohně. Na Ladislava Smoljaka, který u snídaně vyprávěl, jak důležité je, aby se diváci v divadle smáli. Na Andrejovu ženu Andulku, jak vařila zelňačku a pokaždé říkala, že ji umí ještě lepší, i když lepší jsem v životě nejedl. Na nedotaženou žárovku nad vchodem do prezidentovy chalupy, kvůli které se radilo pět mužů. Na kančí guláš z hrnce rodiny Pechanovy. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna.

Každý rok si tyto a další vzpomínky vybavuju ve stanu nad prvním srpnovým sobotním ránem zabalen ve spacáku, oblečen do pěti vrstev huňatého oblečení, protože na Hrádečku nad ránem i v půlce prázdnin přituhuje. A těším se na začínající den Zahradní slavnosti. Protože minimálně jedna taková vzpomínka každým rokem přibude.

Když na Zahradní slavnost, tak dřív… (Radek)

Vždy se snažíme přijet na Zahradní slavnost k Andrejovi dřív. Každý rok se koná první sobotu v srpnu a my většinou přijíždíme už ve čtvrtek. Umožní nám to zažít kouzlo Hrádečku, když tam ještě skoro nikdo není. Sedět pod jabloní u stolu, pozorovat Havlovu chalupu a hlavně mít Andreje jen pro sebe. Pravda, hned v pátek nás většinou čekají méně příjemné věci – pomoct Andrejovi s instalací praktikáblů či vybudování nějakého jeviště. Ale i fyzická práce nakonec ustane a pak opět přejdeme k popíjení kávy pod jabloní a s postupujícím časem i nápojů alkoholických, které k Hrádečku prostě patří. I díky těmto časnějším příjezdům jsme mohli zažít posezení v kuchyni nejen s Andrejem a jeho ženou Andulkou Freimanovou, ale i s panem prezidentem, který přišel k sousedovi na kachnu na pomerančích (a červené víno, protože pivo se ke kachně nehodí). A tak jsme tam seděli, jedli, pili a povídali. Když tu náhle Andrej poprosil pana prezidenta, jestli by mu pro kamarádku nepodepsal jeden výtisk hry Odcházení. A tak pan prezident, který byl ve velmi nedbalém oblečení, byly to montérky, vytáhl z přední kapsy tohoto pracovního oděvu pouzdro Louis Vuitton, kde měl brýle a samozřejmě i červenou a zelenou fixu. A mě v tu chvíli jen napadlo – vždy připraven, i u kamaráda v protější chalupě.

Moudrost zralého muže (Tomáš)

Sobota dopoledne, půl desáté, pár hodin před začátkem Zahradní slavnosti, obloha je jeden velký tmavošedý monolit, ze kterého padají provazy vody už tři dny bez ustání, Andrej stojí na zápraží, mlčky hledí k nebi, hlavu natočenou mírně doleva, kamsi nad střechu sousedovy chalupy, a s pohledem upřeným někam do dáli, za tu neprostupnou šeď, hlasem, který by mu záviděl i Charles Aznavour, s klidem praví: Ve čtvrt na jednu a tři minuty je po dešti.

I stalo se.

Hrádeček není pro mladý (Radek)

Dvě hodiny ráno, oči mi padaly, a tak jsem se vydal spát. K Andrejovi do stodoly. Ráno jsem se probral kolem deváté a vyšel jsem ven. Pár jedinců už bylo vzhůru. Mám rád ten ranní pohled na ploužící se postavy po Andrejově zahradě, stany rozseté, kam se vešly, kouř stoupající ze stále žhavého ohniště a samozřejmě trochu toho nepořádku po stolech a zemi. Uvařil jsem si kafe, pozdravil pár oživlých mrtvol a dal si cigáro. Asi po hodině se probrala i má kamarádka Martina. Od ní jsem se vzápětí dozvěděl, že „stará garda“ šla do postelí až po šesté hodině ráno. Skoro celou noc seděli u Andreje v kuchyni, a to až do východu slunce. A já, téměř o dvě generace mladší, jsem odpadl už ve dvě! Styděl jsem se a byl jsem na sebe naštvaný. Mohl jsem tam sedět s nimi. Ale přišel jsem o to, protože pokaždé, když jsem měl tu možnost s nimi posedět a jen v tichosti poslouchat, to byl zážitek.

Naštěstí to nebyl poslední Hrádeček.

Hrádeček a Studio mladých

Od té doby, co jsme založili Studio mladých, jsme každé léto na Hrádečku pečení vaření. A máme privilegium mít ten krásný pocit, že i vítaní. Je to pro nás nesmírná pocta a závazek, protože u každé naší nové hry nezačínáme realizační proces dumáním nad scénou, kostýmy, svícením nebo formou, ale otázkou, jestli se to bude na Hrádečku líbit. A máme to štěstí, že se zatím vždy a vše líbilo. Vzpomínáme na sestry boromejky, které řičely smíchy u totálně světské scény pohřbu v detektivce Co věděla Klára Kovalová (a musela zemřít). Na pana Pechana, Krakonoše ze všech východočeských pohlednic, který při replice Vdaná, spokojená a nevážím si toho… z kabaretu Je zelená opravdu zelená začal tleskat a hlasitě volat ke své ženě: Jo! Na ctihodnou osmdesátiletou dámu, která po uvedení dramatu z divadelní šatny Eduard by to tak chtěl pravila: Pánové, viděla jsem tady od vás všechno, ale tohle bylo nejlepší!, a nám se najednou nahrnuly slzy do očí, protože jsme byli dojati, potěšeni a poctěni a zároveň jsme se styděli, protože si děláme ve svých hrách ze všeho legraci, a když už tam něco smutného je, hned to srazíme nějakým fórem, aby holt bylo veselo. A najednou jsme si uvědomili, že ta dáma to chápe možná víc než my, takže se není za co stydět. Na Hrádečku je nám prostě dobře a stejně jako každá nová inscenace Andrejova Divadla Na tahu „musí projít Hrádečkem“, stalo se tradicí, že i každá nová naše hra musí tento rituál posvěcení hrádečkovským publikem podstoupit. A dle ohlasů, reakcí a návštěvnosti se to osvědčilo. Hrádeček totiž má tu moc dát divadlu sílu a smysl.

Inženýr Slavíček na Hrádečku

Po loňské Zahradní slavnosti se chvilkovým uměleckým šéfem Studia mladých stal Andrej Krob. Totiž: Po předpremiérovém uvedení hry Eduard by to tak chtěl otevřel Andrej skříň plnou starých zimníků, nářadí, naftalinových návnad na moly a brambor a vytáhl svazek hry Kalné ráno inženýra Květoslava Slavíčka, kterou Tomáš napsal už v roce 1998. A pravil: Tohle jsem tu našel. To se ti, Tomáši, povedlo. Tak jsme si to Tohle přečetli a zjistili, že i sedmnáct let po svém vzniku má Tomášova hra co říct. A poprosili jsme Andreje, jestli by nám ji jako první odvážný režisér, kterého k sobě pustíme, pomohl secvičit. Andrej souhlasil. Jenže zasáhla vyšší moc, respektive rána do hlavy, kterou si Andrej uštědřil pravděpodobně během jistě mimořádně spektakulárního pádu na parkovišti ve Vrchlabí. Andrej nemohl režírovat, ale my chtěli Slavíčka zkoušet. Tak jsme uprosili jiného režiséra, se kterým se známe a máme rádi. Jirku Seydlera. A ten se v textu našel. Rád souhlasil, přinesl vizi, formu, nápady a fakturu. Tu jsme rádi zaplatili a pustili se do práce. Ovšem s podmínkou, že poprvé Slavíčka sehrajeme právě na Zahradní slavnosti.

Stalo se, byť letošní Slavnost nebyla úplně tradiční. Věren poetice absurdního dramatu začal Andrej kopat na zahradě studnu dva týdny před začátkem slavnosti. Týden před začátkem rozeslal e-mail, ať nikdo nejezdí, že místo zahrady je detašované pracoviště bahenních procedur z Janských Lázní. Tak jsme volali, zda my přijet můžeme a jestli bude kdo se mít na Slavíčka podívat. A bylo nám řečeno, že ano, ale ať to nikomu neříkáme. Tak jsme vyrazili, všem to řekli, aby neměli strach, kde jsme, a s radostí Slavíčka poprvé sehráli před relativně početným publikem těch, kteří přijeli, aniž by o tom komukoli řekli. Takže letos Zahradní slavnost byla, i když vlastně nebyla.

Epilog

Máme Zahradní slavnosti s výhledem na domy plné humanismu a polistopadové euforie rádi. Dalo by se říct, že nějaký čas tu dějiny nejen procházely, ale přímo se tu uvelebily, ubytovaly, žily. V tom údolí pod zříceninou hradu Břečtejn. Mezi dvěma chalupami. Chalupami dvou Mužů. Andrej je jeden z nich. Díky, Andreji.

Studio mladých

bylo založeno v roce 2010 dlouholetými divadelními kolegy a přáteli Radkem Bárem, Vojtou Eflerem a Tomášem Zámečníkem. Od počátku se profiluje jako ryze autorské divadlo, věrno záměru „dělat si divadlo po svém“. Velkou oporou souboru je – a zejména v jeho počátcích byl – režisér Andrej Krob, se kterým se pánové znají z dob působení v Karlovarském městském divadle a po celou dobu procházejí jeho inscenacemi Havlových her, ať už v Divadle Na tahu, či jiných profesionálních scénách.

K dnešnímu dni má Studio mladých na repertoáru sedm inscenací svých autorských her. Jejich tvůrci se ve své tvorbě zaměřují především na komedie, často až absurdní, protože mají rádi, když se lidé baví. Ale se zálibou podstrkují divákům též okamžiky „hodné trochy dojetí a slziček“, aby ten smích nebyl úplně zadarmo.

Zatím poslední inscenace Studia mladých – hra Tomáše Zámečníka Kalné ráno inženýra Květoslava Slavíčka v režii Jiřího Seydlera – byla po prvním předvedení u Andreje Kroba v premiéře uvedena 9. září tohoto roku na domovské scéně souboru v Roztokách u Prahy. V Praze studio pravidelně vystupuje v Divadle Bez hranic. K oblíbeným „štacím“ patří Karlovy Vary (Divadlo Husovka, dříve malá scéna městského divadla) a Cheb (Studio D Západočeského divadla).

• Autor: DN
• Publikováno: 6. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zahradní slavnosti hrádečkovské (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ