Doufání proti vší lidské naději
Divadelní spolek Jedl uvedl svou první letošní (v sezoně už třetí) performanci ZAHRADNÍČEK / Vše mé je tvé v režii Jana Nebeského. Jde v poměrně krátké době o druhý pokus dramaticky uchopit tragický životní příběh básníka Jana Zahradníčka, oběti komunistického režimu z padesátých let, a jeho rodiny. Horácké divadlo v Jihlavě uvedlo před necelými dvěma roky hraný dokument nazvaný Jediný život.
Obsypaná květy: Lucie Trmíková a Saša Rašilov ztvárňují manžele Zahradníčkovy FOTO VIKTOR KRONBAUER
Těžištěm obou inscenací je hluboký niterný vztah básníka a jeho ženy Marie. Zatímco v Jihlavě je realisticky zpřítomněn krunýř kruté doby (kriminál, spoluvězni, ostraha), v Praze se autorka scénáře a zároveň představitelka Marie Lucie Trmíková soustřeďuje na samotný vztah (jde o divadlo pro dva herce). Doba je nastíněna zejména v úvodním výkladu „herolda“, ale především hráče na trubku Ladislava Kozderky, v jehož sólovém provedení zaznívají hudební vstupy-předěly. Je však přítomna také v atmosféře performance a výmluvně ji charakterizuje i průhledná stěna se zamlženým povrchem, oddělující oba manžele, kteří prožili dvě třetiny svého společného života ve vynuceném odloučení. Marie u bytelného truhlářského ponku vpravo na jevišti řeže hovězí kosti do polévky chystané pro mužův návrat, posléze na něm krájí zeleninu (je na všechno sama). Vlevo uvězněný Jan sedí v muklovském úboru na stoličce, u nohou kýbl a hadr, pod blůzou mu nenápadně prosvítá a poblikává nemocné srdce („na baterky“). V touze zahlédnout domov si ve stěně proškrabává nejprve škvíru, v závěru se objeví celý obraz: plot a hřbitovní kříže.
Text je zkomponován z Janových dopisů a básní – Mariiny dopisy se nedochovaly, nahrazují je úryvky ze vzpomínání zaznamenaného v rozhovoru s Milošem Doležalem. Jan v podání Saši Rašilova velice přesně „předává“ cudný až zakřiknutý patos lyrických míst, doufá proti vší naději i přes vychýlení způsobená vězeňskou izolací nebo ranami osudu, lehce komická je jeho starostlivá věcnost při sdělování rad domů. Básníkova žena Marie je v pojetí Trmíkové přirozeně inteligentní venkovanka ze západního cípu Moravy prolnuvšího s Vrchovinou. Je pro ni charakteristický téměř neznatelný moravský přízvuk v hlase, ale především jemný ironický údiv, obzvlášť když vzpomíná na šťastné dny prožité společně s Janem nebo na jeho přátele.
V poslední době je pro herectví Lucie Trmíkové příznačné, že ve vypjatých momentech přechází z jednání v roli do zvláštního, expresivního body-artu, kterým „ztělesňuje“ niterné reakce svých postav. Platí to o Anně v Soukromých rozhovorech a v ještě větší míře o ženské postavě v předešlé beckettovské inscenaci Pan Pros. K vrcholům představení Vše mé je tvé patří právě tyto emočně vypjaté výstupy, především scéna o smrti dvou dcer otrávených houbami. Z reproduktoru je slyšet broukání a žvatlání nemluvňátek jako z trýznivé vzpomínky, žena sebou zmítá na podlaze, a nakonec se obalí vikslajvantovým ubrusem, přímo se v něm zapouzdří. Hoře, pro něž nejsou slova, jako by nešla vyjádřit jinak. Muž se musí po pohřbu dcer vrátit do kriminálu. Scéna nevolnosti a zvracení – příznak Mariina těhotenství – není samoúčelná exprese. Mariin depresivní stav koresponduje až kontrapunkticky s reakcí uvězněného muže, jenž se k události upíná a vnímá ji v extrémní situaci odloučení zcela jinak než žena, jež má při všech nejistotách doslova „hlavu v kýblu“.
Jan se vrací domů na amnestii až za dlouhé čtyři roky. Čeká jej Marie obsypaná květy – jde o zhmotnělé lyrismy básníkových dopisů z vězení? Každopádně typický Nebeského detail, nebo spíš ohromná maličkost. Stejně jako srdce „na baterky“, ale i ritus prchavého pozemského štěstí, kdy Jan a Marie usedají společně ke stolu a jedí uvařenou polévku. Ovšem závěrečný obraz, pieta, vyrůstá v monument: mrtvý Jan leží na stole připodobněn Kristu v jeho utrpení a smrti, Marie stojí u něho v masce černé madony, podobna Kristově matce v její bolesti.
Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková: ZAHRADNÍČEK/ Vše mé je tvé. Scénář Lucie Trmíková, režie a scéna Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Matouš Hejl. Premiéra 2. února 2020 v Divadle X10.
Komentáře k článku: Doufání proti vší lidské naději
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
