Zahrát si s Krajčem
Deprese, panické ataky, sklony k sebevraždě, bipolární porucha, environmentální žal, to jsou témata, která si stále častěji hledají cestu na divadelní jeviště. Jasná změna paradigmatu, už nejde o tabu, sdílení duševních problémů je naopak doslova trendy. Rozhodně bych ovšem nepodezírala britského dramatika Duncana Macmillana z touhy profitovat na duševních nemocech. Naopak, autor (*1980) je jakýmsi věrozvěstem mileniálů, který dokáže přesně pojmenovat problémy, s nimiž se jeho generace nejvíce potýká. Od váhání v otázce rodičovství (Plíce) přes závislost a problémy s ní spojené (Lidé, místa, věci) až po otázku, pro co stojí za to žít (Všechny báječný věci). Dnes Macmillan patří k nejvýraznějším britským dramatikům. Jeho hry jsou plné lidskosti a zároveň rozvíjejí fantazii tvůrců i diváků, snad i proto se uvádějí po celém světě. Portfolio českých inscenací tentokrát rozšířilo nastudování monodramatu Všechny báječný věci v Divadle Ungelt.
Princip textu je velice jednoduchý: na scénu přichází muž, aby divákům vyprávěl o seznamu věcí, pro které stojí za to žít. Foto: archiv divadla
Historie této hry je poměrně komplikovaná (v programové brožuře ji mimochodem velmi pečlivě sepsal dramaturg inscenace Pavel Ondruch). Vše začalo patnáctiminutovým monologem s názvem Sleeve Notes, který Macmillan načrtl pro kolegyni Rosie Thomson. Poté se text proměňoval na základě rozmanitých scénických experimentů a nakonec došlo ke spolupráci se stand-up umělcem Jonnym Donahoem. Z této spolupráce vzešla inscenace, jež měla premiéru v roce 2014 na edinburském Fringe festivalu (filmový záznam představení byl dokonce natočen pro HBO). U nás hru jako první uvedlo v roce 2017 Západočeské divadlo v Chebu, v překladu Magdaleny Zelenkové a herecké intepretaci Pavla Richty. Následně prošla několika scénami, včetně těch amatérských (na Jiráskově Hronově v ní nedávno exceloval Pavel Volf z kadaňského souboru Navenek), hrála se jak v pánském (Daniel Krejčík v produkci OLDstars), tak dámském obsazení (Kristýna Sitková v Městském divadle Kladno).
Režisérka Karin Krajčo Babinská se odhodlala k odvážnému kroku – uvést inscenaci na regulérní divadelní (byť komorní) scéně v klasickém uspořádání. Foto: archiv divadla
Princip textu je velice jednoduchý: na scénu přichází muž, aby divákům vyprávěl o seznamu věcí, pro které stojí za to žít. Začal ho spisovat v dětství, když hledal způsob, jak by odradil svou maminku, trpící depresemi, od pokusů o sebevraždu. A seznam dále rozšiřoval i v dospívání a dospělosti. Nezůstane však u pouhého monologu: vypravěč a zároveň protagonista si hledá mezi diváky herecké partnery, kteří by – bez předchozí domluvy – dle jeho pokynů sehráli důležité postavy jeho života, od veterináře přes tatínka, psycholožku a učitelku literatury až po životní lásku Sašu. Od představitelů ústředního hrdiny hra vyžaduje, aby uměli bleskurychle reagovat, nedělal jim problémy přímý kontakt s diváky, měli dostatek fantazie a dovedli dotahovat myšlenky do pointy. Nejsou potřeba žádné kulisy, Všechny báječný věci se tedy dají hrát v podstatě kdekoli, ideálně však v intimním prostoru, kde všichni na všechny vidí, aby mohl být co nejlépe naplněn interaktivní potenciál textu.
Když Divadlo Ungelt hledalo titul, který by po Deštivých dnech znovu vrátil na zdejší jeviště Richarda Krajča, narazili právě na tuto hru. Režisérka Karin Krajčo Babinská se odhodlala k odvážnému kroku – uvést inscenaci na regulérní divadelní (byť komorní) scéně v klasickém uspořádání. Ke spolupráci přizvala scénografa Marka Cpina, který zaplnil scénu množstvím knih a papírů.
Obsazení Richarda Krajča je bezpochyby trefou do černého. Foto: archiv divadla
Obsazení Richarda Krajča je bezpochyby trefou do černého, síla hercova a zpěvákova charismatu prověřeného velkými hudebními festivaly pochopitelně funguje i v komorním prostředí. Neexhibuje, ale zároveň je náležitě důrazný, aby dostal lidi tam, kam chce. Samozřejmě záleží na výběru partnerů z hlediště, v případě premiéry měl herec šťastnou ruku, spoluhráči byli vstřícní a kreativní. Byť navodit opravdu autentický, bezprostřední kontakt s diváky není zdaleka tak snadné, jako kdyby jimi byl obklopen. Při přesunu vybraných spoluaktérů z hlediště na jeviště navíc vznikají prostoje, které oslabují napětí v sále. Škoda, že se režisérka nerozhodla vydat v experimentu ještě dál a nevyužila prostor místní divadelní kavárny, kde by si šlo počínat mnohem bezprostředněji.
Původní kompozice neformálního „divadla terapie“ s prvky stand-up comedy získala v Divadle Ungelt učesanější, stylizovanější divadelní podobu, včetně pohádkového happy endu ve stylu „a žili šťastně až do smrti“. Jelikož se deprese stává stále větším problémem, je bezpochyby dobře, že Macmillanův experiment, dosud uváděný spíše na divadelním okraji, našel cestu i na jeviště této oblíbené činoherní scény, jež diváky obyčejně láká na tradičnější podobu hereckého divadla.
///
Divadlo Ungelt, Praha – Duncan Macmillan, Jonny Donahoe: Všechny báječný věci. Překlad Magdaléna Zelenková, režie Karin Krajčo Babinská, dramaturgie Pavel Ondruch, výprava Marek Cpin. Premiéra 26. ledna 2023.
Komentáře k článku: Zahrát si s Krajčem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
