Divadelní noviny > Kontext

Žalostná letní bilance (I)

Před rokem jsem tu chválil veřejnoprávní televizi za skvělou službu, kterou nabídla divákům prakticky na všech svých kanálech ve dnech kolem 21. srpna. Tehdy ČT připomněla nejen dny invaze, jež pro mne, a troufám si tvrdit i pro všechny narozené mezi lety 1935–1955, ponese stejné trauma jako pro generaci předchozí březen 1939, ale objevně připomněla i ostudný srpen roku následujícího, který už nešlo svádět na zlé okupanty, ale jen na figury domácí, včetně hrdinů z mýdlových bublin pražského jara.

Připomínat si srpen 1968 dnes není záležitostí sentimentálních vzpomínek nás, bájných starců pamětníků, ale aktuální připomínkou hry, která se před zraky světa hraje i dnes. Tytéž režijní postupy, tytéž falešné herecké grify, tytéž předem zaplacené recenze a aplausy. Hraje se sice (na Ukrajině, na Krymu a repríza hrozí i v Pobaltí) v trochu jiných kostýmech (s drobnými inovacemi typu „zelený mužik“), ale s neklamnou autorskou pečetí dlouhodobě vypracované dramaturgie KGB, jejíž mimořádně nadaný žák se vypracoval na vrchního šéfrežiséra nejen ruských a ukrajinských, ale i našich životů. Že nás v Čechách už řadu let Kreml dnes a denně režíruje, je vidět nejen na jeho maňáskovi, v pořadí už druhém (nebo jsou to ruské javajky?) na Pražském hradě, ale také v pražském podhradí. Stačí si projet internetové servery (a není to jen žumpa Parlamentních listů), a všude, od střech až po kanály debat pod blogy a názory, vidíme, že „zelení mužici“ se mají na síti opravdu k světu. Někteří, jako Petr Robejšek, se už natrvalo usadili i v seriózních médiích jako komentátoři. Doba pokročila. Kam se hrabou někdejší sovětské Zprávy, odporná tiskovina čpící naftou i skřípající češtinou, již nám zdarma rozdávali v srpnu 1968 (mimochodem, jejich zákaz byl jeden z požadavků a vlastně i důvodů Palachova upálení: co by asi říkal dnes, kdy lži podobných Zpráv znějí z oficiálních médií a – na rozdíl od roku 1968 – jim řada lidí věří?). ČT se letos rozhodla tomu všemu 21. srpna statečně čelit na svém exkluzivním kanálu ČT art pořadem Country na vodě a x-tou reprízou Červeného trpaslíka, na ČT1 pak dvaadvacet let starou pohádkou Nesmrtelná teta a na ČT2 dvěma reprízami starších pořadů (České století, Invaze 1968 – ruský pohled). Z nich ten prvý kromě papírových dialogů papírových hrdinů dokázal takřka nemožné: zcela pominout to hlavní, co 21. srpen přinesl – totiž předtím ani potom nevídané spontánní vzedmutí občanské společnosti, která sovětskému plechovému cirkusu vzdorovala zbraněmi nové generace – vtipem, písničkou, happeningem, comicsem, street- i bodyartem, permanentní performancí. Toto celonárodní vze­dmutí – nikoli tlachy českých loutek, přivezených k opravě jejich vodicích drátků do Moskvy – dokázalo hned v prvé fázi invaze znemožnit původní cíle kremelského scénáře. Druhou zmíněnou reprízou byl sice dokument, který záslužně prokázal nereformovatelnost dnešní ruské generality (i olbří­mí statečnost jednotlivců, kteří hlavní neostalinské linii dnešní ruské politiky vzdorují – většina z těch statečných už mezitím zemřela), ale vhodnějším naplněním podtitulu by jistě bylo odvysílání současného ruského dokumentu k srpnu, který je podle všech indicií zralý na cenu Josepha Goebbelse. A tak opět situaci zachraňovala „menšinová“ ČT24 svou znamenitou (i když – až na moderátora – trochu akademicky sterilní) Historií.cs speciál, již chválit bylo by zde už nošením sov do Athén.

Ale 21. srpen nebyl letos v ČT jediným prošvihnutým výročím. Kulaté „husovské“ výročí sice ČT připomínala, kde mohla, třeba i rozjívenou redaktorkou, kladoucí chodícímu historikovi po vzoru „nováckých“ zpráv stupidní otázky (a přitom si s ním během chůze pořizuje vlastní TV selfie), ale jeden z nejlepších polistopadových opusů, dokudrama Pavla Kohouta a Luboše Pistoria Ecce Constantia, zůstal opět v sejfech. Stejně jako znamenitý dokument Jany Hádkové Masakr na Švédských šancích, který ČT nepochopitelně před diváky tutlá od jeho vzniku a letos si 18. června opět nechala ujít příležitost připomenout 70 let od jednoho z největších českých poválečných masakrů na německých civilistech, který jak logistikou – shora řízená vojenská akce –, tak počty obětí (přes 300 zastřelených, z toho 120 žen a 74 dětí včetně nemluvňat) nápadně připomíná lidickou tragédii. Jiné, tentokrát umělecké masakry (nepodařené sitcomy a krimiseriály, nehledě na různé typy Nemocnic na kraji Růžové zahrady) si nechám na příště.

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 14. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Žalostná letní bilance (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ