Záměny pohlaví, moudrost i nadutost
Inscenace oblíbené Shakespearovy komedie Večer tříkrálový začíná v libeňském divadle patrně ránem po večírku rockových muzikantů. Jevišti vévodí klavír, vidět je i několik elektrických kytar, skromná bicí souprava, mikrofony (ty pak slouží i k zesílení některých důvěrných šepotů v promluvách jednajících postav). Vysoké a úzké černé bedny „špiní“ křídou psané a později přeškrtané poznámky, vzkazy či bůhvíjaké informace. Planou na nich ještě svíce. U klavíru unaveně prozpěvuje blonďatý vlasatec, z něhož se vyklube nešťastně zamilovaný Orsino (Radek Valenta). Také ostatní začínají přicházet k sobě a fabule hry se rozjíždí.
Jan Kačer jako filosofující šašek Feste FOTO MARTIN ŠPELDA
Téma bláznovství, které u tohoto díla akcentuje překladatel Martin Hilský (úryvky z jeho studie jsou otištěny v programové brožuře), naznačují vypjatě expresivní Orsinova deklamace a hned zkraje nepřehlédnutelné řádění přiopilého a značně nalehko oblečeného Tobiáše Říhala (Ondřej Veselý) i posmutněle rozdurděný, ale energický humor šaška Feste (hostující Jan Kačer).
Hru nastudoval v Divadle pod Palmovkou ostravský režisér Ivan Krejčí, který se v Libni setkal s kvalitním souborem, což je, co se týče přírodními silami donedávna trýzněného kulturního stánku, nepochybně dobrá zpráva. Se zjevnou chutí a invencí vytvořil Krejčí jevištní dílo, v němž jsou na profesionálně vysoké úrovni ztělesněny všechny důležité postavy. Violu ztvárnila Tereza Dočkalová. Bývalou členku ostravské Arény režisér, umělecký šéf této úspěšné scény, dobře zná a jeví se, že si při společné práci opět dobře porozuměli. Dočkalová hraje Violu jako dívku vyzbrojenou něžnou rozhodností, zároveň trápící se existenciální nejistotou. Její dvojlomná identita je ztvárněna s dojemným šarmem. Do nepravého mladíčka zahleděnou Olivii ztělesňuje Ivana Wojtylová, zralejší herečka, než jaká bývá do této role obsazována, casting lze chápat jako připomenutí reality herecké trupy na cestách, ale i jako milostně matriarchální interpretaci, související především se současnými genderovými tendencemi. Olivie v podání Wojtylové je ovšem přesvědčivá, z jejích emocí lze přečíst bláznivé opojení kombinované s posmutnělou sebereflexí, boj s časem a „hon na mládí“ naznačuje též permanentní výměna kostýmů, stále odvážnějších i ekonomicky okázalejších.
Jako komicky pošetilé představují Shakespeare i libeňská inscenace Oliviina pyšného majordoma Malvolia a pak veselé kumpány Tobiáše Říhala a Ondřeje Třasořitku, kteří s pomocí služebné Marie (Zuzana Slavíková) nastraží na neoblíbeného nadutce past. Jde o podvržený dopis, podle něhož se Malvolio začne domnívat, že jeho paní k němu vzplanula milostnou vášní. Četba tohoto dopisu je velkým komediálním číslem, které rozehrává představitel podvedeného Ivan Jiřík v přesvědčivé kaskádě stupňující se trapnosti, výstup je režijně vybudován s důrazným timingem, v němž kumpáni (také Fabian Ondřeje Volejníka) Malvolia s pobavením pozorují, vykukujíce z černých závěsů, s jeho gradující sebejistotou si však troufnou vyjít na světlo a téměř na krok se k němu přiblížit, on je však, zcela omámený, vůbec nevnímá. Opilce Říhala je v podání Ondřeje Veselého plné jeviště, občas přátelská, občas záludná energie z jeho figury přímo čiší, Tomáš Dianiška vykresluje přihlouplého Třasořitku patřičně groteskně, využívá k tomu pochopitelně i své fysis (vysoký a vychrtlý). Kontrapunkt k těmto vděčně komickým typům vytváří Jan Kačer jako filosofující šašek Feste, jde o suverénní výkon, v němž se mísí moudrost s hořkostí i ironizujícím nadhledem. Také ostatní, v recenzi jen zmínění či nejmenovaní, podávají přesvědčivé výkony, snad jen neherec v miniroli kněze by mohl své dvě věty sdělit méně kostrbatě.
Známé, jindy nostalgické finále této komedie interpretuje Jan Kačer do mikrofonu s vervou téměř bojovou, vždyť v Hilského překladu končí píseň veršem: budem hrát zas – a pořád víc! Herci odkládají paruky i některé části kostýmů, přistupují k hudebním nástrojům, další se začínají odvazovat tancem i popíjením. Začíná mejdan po dobře zahraném představení.
Divadlo pod Palmovkou – William Shakespeare: Večer tříkrálový. Přeložil Martin Hilský. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 29. dubna 2016.
Komentáře k článku: Záměny pohlaví, moudrost i nadutost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
