Zapálená svíce na kanystru s benzínem

Dnes jednapadesátiletý „zaživa klasik“ McDonagh se ve svých dílech inspiroval odkazem Monty Pythonů nebo též filmy Quentina Tarantina – Ujetá ruka má prý však být už jen rutinní záležitostí využívající (i vlastní) již zaběhané postupy. Při představení posledního McDonaghova dramatu se mi, a to hned několikrát, vybavila magicky hrůzná atmosféra povídek americké spisovatelky Flannery O‘Connorové, která jako motto svých drsných próz několikrát citovala církevního otce Cyrila Jeruzalémského, podle něhož musíme na cestě k Bohu projít kolem draka číhajícího při cestě, konfrontovat se a vyrovnat s jeho pohledem, v němž se zrcadlí hrůznost a nespojitost tohoto světa. Jako by většina našich současníků byla tímto dračím pohledem fascinována do té míry, že u toho zůstalo. Zlo, krutost, nesmyslnost. A jestli to skutečně takhle chodí na této zkurvené zemi, a dále už se nedá jít, proč z toho všeho nakonec nemít povyražení, proč si to neužít, říkají si mnozí. Takže se stále častěji i v divadle, přesněji především a právě v něm, stáváme svědky přímo orgií nesouvztažnosti, a to nesnesitelně lehkých, při nichž se samozřejmě můžeme znamenitě bavit.

Scénu Ujeté ruky tvoří po celou dobu zašlý pokoj levného provinčního hotýlku: dvě postele, obraz na zdi, radiátory ústředního topení, koupelna či sprchový kout, telefon, všechno tak z doby před více než čtyřiceti lety. V koupelně sebou někdo škube a huhlá, zabiják Carmichael (Marek Taclík) otevře dveře a odpráskne ho. Vlastně neodpráskne, to si jen máme myslet, pouze ho ukázní, jak zvíme vzápětí, kdy se vrací dívka Marylin s rukou, kterou měli zrovna doma, a zabiják jejího spoludealera trávy Tobyho rozváže. Markéta Stehlíková v roli dívky zpočátku nevěrohodně hýří hysterií, ale později jí všechny přechody nálad a obraty o sto osmdesát stupňů vycházejí uspokojivě. Domingos Correia v roli černého Tobyho dokázal několikrát učinit ze svého nečešství i nebělošství z nouze ctnost a jeho repliky jsou ve své naivitě a průhlednosti o to autentičtější. Napětí ve hře i inscenaci však neobstarává ani tak samotný děj, to, co se odehrává, ale především ona zmíněná nesouvztažnost, kdy všechno jako by šlo proti srsti jakémukoli smyslu a logice – ať už jde o dohadování se dealerské dvojice co dělat nebo o telefonáty s Carmichaelovou matkou. Korunu všemu nasazuje recepční Merwyn, na první pohled introvert, navíc vyléčený narkoman, kterého ztvárnil Martin Finger skvěle, především při jeho autistických monolozích. A vstupuje-li Merwyn aktivně do dění, přilévá jen olej, přesněji benzín do ohně. Umanutý monomaniak Carmichael totiž zjistil, že přinesená ruka není ta pravá, připoutává dealery k ústřednímu topení, staví zapálenou svíci na kanystr s benzínem a odchází si pro svou ruku do bytu dealerů, jimž se podařilo mu nakukat, že ji doma skutečně mají. Dá se vůbec předpokládat, že by děj mohl mít nějaké reálné či „rozumné“ vyústění? Markovi Taclíkovi se podařilo přesvědčit mě, že bizarní ztráta a hledání ruky je pro Carmichaela skutečně životním traumatem, a telefonický rozhovor s matkou, jižanskou rasistkou, plný vulgárních a především politicky nekorektních slov, věrohodně prozrazuje, že hlavní postava v sobě nosí ještě jiný úraz, trauma nemilovaného dítěte.

Se závěrem měl kromě autora patrně problém i režisér, který jej vyřešil tím, že „přistavěl“ ještě jeden hotelový pokoj, ve kterém v country-westernovém postroji zpívají a pózují Laura (Petra Horváthová) a Bob (Michal Pavlata). Postavy vidíme skryté za průsvitnou až průhlednou látkou. I zde zazní výstřel, ale kovboj zpěvačku skutečně zastřelí a strčí mrtvolu do pytle. Písňové předěly spádu celého představení jenom prospívají, ale vražedný obraz vyznívá jen jako scénický ornament.

Činoherní klub – Martin McDonagh: Ujetá ruka (Behanding in Spokane). Překlad a režie Ondřej Sokol, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba a zpěv Petra Horváthová. Premiéra 14. ledna 2011.