Zapeklitá cesta putujícího světla
Londýnské Národní divadlo (The Royal National Theatre – RNT) dává rádo šanci novým hrám nadějných britských autorů. Nicholas Wright přispěl do jeho repertoáru svou dramatickou poctou zrodu americké kinematografie a židovské komunitě, která se pod úspěchy hollywoodské zlaté éry nemalým dílem podepsala. Inscenace se jmenuje Travelling Light (Putující světlo / Světlo v pohybu), režíroval ji Nicholas Hytner a jedno z únorových představení bylo živě přenášeno v rámci programu NT Live do světových kin. U nás je bylo možné navštívit v Biu Oko v Praze.
Byla to zvláštní inscenace a zvláštní přenos. Víceméně úsměvná vzpomínka na počátky filmu a dobu před světovými válkami kdesi na chudé Ukrajině, v Rusku či Litvě, podaná s mírným nadhledem a lehce karikovanými charaktery. Divácky vděčná hra z rodu Šumařů na střeše. Je chyba, že na tyto projekce téměř nechodí čeští divadelníci, přičemž je toto titul, který by česká divadla – třeba Fidlovačka nebo za rok DnV s Töpferem v jedné z hlavních rolí, ale i ABC, Jezerka, MD Brno, NDMS nebo možná i Příbram, Opava, Olomouc, Zlín, UH… – s úspěchem mohla nasadit. Použitý vzpomínkový princip i celkové retro ladění připomínal Frielův Tanec na konci léta. Ještě ambicióznější by byl třeba před cca rokem v NT Live cyklu uvedený Frankenstein Dannyho Boyla (viz DN 6/2011). To by byl důstojný titul a celkem jistě hit par excellence v jakémkoli velkém divadle s Morávkovou, Mikuláškovou, Rajmontovou nebo třeba Tarantovou režií.
Ale zpět k přenosu. Fascinuje mě, jak je technicky profesionální, jak jsou skryté všechny mikroporty, jak se pracuje se světly. Jak je přesný střih a jak se kamera soustředí na detaily obličejů, dialogů, akcí. Tentokrát až moc. Téměř zcela se tak vytrácel duch živého divadla (velice scházely celkové pohledy na scénu). Měl jsem spíš dojem, že divák sleduje typ televizního přenosu divadelních inscenací, jaký se praktikoval na přelomu 50. a 60. let v českých TV studiích. Inscenace se přesně nazkouší, připraví se každý detail a pak se celé „jede naostro“ přímo před kamerami. Ono ale i to herectví (takové je v těchto přenosech snad vždy, zřejmě norma RNT) i režie byly jak z 50. let XX. století. Nedivím se Brookovi, že z Londýna prchl. Gesta byla sošná, hrál každý detail obličeje, dokonce i slzy v očích Paula Jessona (Montgomery) jsem na konci postřehl. Trochu se člověk – odkojený ambicemi jiných ND či vůbec „art“ divadel – diví, že takový titul a popisné psychologické režijní (a herecké) zpracování s důrazem na sentiment vůbec může v exklusivním divadle, jakým RNT bezesporu je, vzniknout. Na druhou stranu je třeba uznat, že jde o typicky angloamerickou „dobře napsanou hru“ s chytrými slovními i dějovými situacemi a obraty, jaká do určitého typu měšťanských divadel patří. (více v samostatném článku zde)
Komentáře k článku: Zapeklitá cesta putujícího světla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
