Zápisky malé kritičky (No. 4)
Co vlastně znamená být autorem díla? Kdo dílo utváří ve chvíli, kdy jej tvůrce vypustí do světa? A jak moc je spoluautorem právě čtenář/divák? Do těchto a mnohých dalších, filosofických vod zabředává nová inscenace Autor Davida Jařaba, která je od 5. října uváděna Divadlem Letí v prostorách Vily Štvanice.
Ústředním hrdinou je Eduard (Tomáš Petřík) – spisovatel procházející krizí středního věku. Foto: archiv divadla Letí
Ústředním hrdinou je Eduard (Tomáš Petřík) – spisovatel procházející krizí středního věku, který sebe sama s nádechem extravagantní výstřednosti projektuje do románové postavy Roberta, také spisovatele trpícího krizí středního věku. Prostřednictvím Roberta se nám dále otevírá ještě třetí rovina, jíž dominuje Richard – postava Robertova příběhu, vyzrálý muž, romantická duše spící ve spacáku pod hvězdami a další část autorské matrjošky pomalu rozkrývající vrstvu za vrstvou jednoho citlivého člověka.
David Jařab, autor dramatu, hravou formou střídavě odhaluje a za humornými výstřelky maskuje jádro, kolem kterého všechny tři reflexe jednoho člověka zdánlivě nezaujatě procházejí. V případě Autora dění neodvratně směřuje ke konfrontaci vlastního prohřešku, kterým je Klára/Eva (Elena Trčková) – patnáct let ztracená dcera, která se stala obětí touhy po kariéře slavného spisovatele.
Každá ze tří postav se snaží znovu nalezenou dceru ve své rovině příběhu usmířit, najít si k ní cestu. Richard a Eva jsou si idylicky bok po boku jako milující partneři, přičemž jsme zároveň svědky toho, jak vše zpovzdálí pozoruje Robert vkládající postavám do úst slova odpuštění, po kterých lační. Realita je však diametrálně odlišná. Skutečná dcera svému skutečnému otci nikdy neodpustí (především proto, že Eduard příliš netuší, jak takovou situaci sám vyřešit), a tak je Eduard odsouzen zůstat sám s ansámblem svých kreací, jak po tom kdysi toužil.
Trpký příběh, který s každou další minutou hořkne ještě o trochu víc, je režijní invencí Mariána Amslera v průběhu dění odlehčován mnohočetností komediálních prvků (které jsou v mnoha případech realizovány Michalem Bednářem). Humor v první chvíli upřímně pobaví, ale v kontextu tragického příběhu otce neschopného najít cestu k vlastnímu potomkovi pouze zintenzivňující trpkost, která příběhu dominuje. Pro příběh zásadní je i hudba slovenské umělkyně Katarzie (Katarína Kubošiová), díky jejíž decentním, elektronickým tónům vzniká místy dusná, melancholická atmosféra.
Díky svižným dialogickým přestřelkám má inscenace svižný temporytmus, čemuž dopomáhá i pohyblivost scény. Dominantou jeviště je dřevěná konstrukce působící dojmem výřezu z pokoje s modrými stěnami, která je kromě své multifunkčnosti (někdy je vnitřkem hlavy autora, občas skutečná místnost a jindy zase imaginární prostor pro existenci postav) často rozpohybována a slouží jako prvek zdůrazňující dění, díky čemuž je nejen esteticky působivá.
Zajímavá je režijně dramaturgická hra s formou. Divák si už od začátku z jednotlivých střípků tří rovin, které se různorodě střídají a prolínají, celý příběh skládá sám. Na první pohled se vzájemné propojování může zdát náročné, avšak režisér prostřednictvím znaků (rekvizit – jako je třeba karikaturní zrzavý knír odlišující postavu Roberta od Eduarda), hereckých střihů či proměně světel umožnil, aby do sebe jednotlivé roviny příběhu zapadly téměř samy.
Vztah otce a dcery je u Autora ovšem pouze jakousi premisou, odrazovým můstkem, na který se nabaluje mnohem komplexnější, filozofičtější rovina. David Jařab totiž skrze své postavy ohledává pojem autorství a postavu autora. Nejvýrazněji se bádání v různých názorových odvětvích projevuje na postavě Eduarda, v němž se při rozpravách nad fenoménem autora slévají všechna jeho zrcadlení. V těchto chvílích jako by se rušil čas i prostor a existovaly pouze myšlenky. Eduard, Robert, Richard a možná i samotný David Jařab hovoří ústy Tomáše Petříka, který spřádá a proměňuje obraz reality publika úvahami, v nichž se zamýšlí například nad schopností autora projektovat se do svých postav a vkládat do nich kousky sebe sama tak, aby jej nikdo nepoznal.
Vztah otce a dcery je u Autora ovšem pouze jakousi premisou, odrazovým můstkem, na který se nabaluje mnohem komplexnější, filozofičtější rovina. Foto: archiv divadla Letí
O Autorovi se předpokládá, že knihu „živí“, tedy že existuje ještě před ní, myslí, trpí a žije pro ni; je se svým dílem ve stejném vztahu antecedence jako otec ke svému potomkovi, hlásá myšlenka Roberta Barthese z díla Smrt autora (citovaná také v programu) a ve své podstatě funguje i jako klíč k uchopení zdánlivě obsahově nenáročného díla, jehož hranice se díky Barthesově optice prolamují do mnohem abstraktnějších rovin.
Díky rozšířenému pohledu dostává samotný závěr Autorovy výpovědi jiný, o něco snadněji uchopitelný rozměr. Po Petříkově rozpravě nad autorstvím vstoupí totiž do jeho myšlenkového prostoru jeho dílo, jeho dcera v postavě Evy Elen Trčkové jako jakési femme fatale oděné v dlouhých fialovo-modrých šatech a pustí se do rozsáhlého monologu, se kterým bylo publikum konfrontováno již na začátku ústy Roberta. Ovšem tentokrát je monolog pozměněný. Slova zní mnohem průbojněji. Jako by se obracela proti samotnému Autorovi, který při pronášení jejích slov leží svému výtvoru u nohou, svázán do kozelce. (Jediné, co celému výstupu lze v tuto chvíli vytknout je těžko únosná délka obou monologů ve spojení s jejich statičností evokující herce antického divadla.)
Je Autor otrokem vlastního díla? Nebo se vzdal sám sebe na úkor díla? Představuje snad dílo emoční stránku, kterou se Autor nechal strhnout? Interpretační pole je v tomto abstraktním prostoru široké a je tu jen jeden člověk, který chápe každé slovo v jeho duplicitě, a navíc ještě rozumí, dá-li se to tak říci, hluchotě postav, které mluví před ním: ten někdo je právě divák. Ve chvíli, kdy si divák uvědomí, že to právě on je tvůrcem toho, co spatřil, pak dojde slovy Barthese ke zrození čtenáře (v našem případě diváka), které musí být zaplaceno smrtí Autora.
///
Divadlo Letí, Praha – David Jařab: Autor. Režie: Marián Amsler, dramaturgie: Marie Špalová, hudba: Katarína Kubošiová. Hrají: Elena Trčková, Michal Bednář, Tomáš Petřík. Premiéra 5. října 2022.
Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
