Zápisky malé kritičky (No. 5)
Pomezí je divadelní uskupení tvořené stálým jádrem tvůrců (dramaturgyně Kateřina Součková, režisér Lukáš Brychta a Štěpán Treitag) a proměnlivou skupinou herců, kteří už od roku 2014 formou rozmanitých projektů ohledávají žánr imerzivního divadla – druhu divadla, který vyžaduje specifický druh interakce diváka s herci a představením jako takovým. Nejnovějším počinem této skupiny je imerzivní projekt Musí se žít, jehož středobodem je téma hledání vlastní identity.
Foto: Lucie Urban
Musí se žít se částečně navrací ke kořenům průlomové inscenace Pomezí (2016), jelikož i v nově uváděném projektu je k utvoření komplexního obrazu díla potřeba znát příběh šesti postav. Po jednom zhlédnutí nelze dát dohromady celý příběh, ale detailně propracovaný koncept umožňuje poznat hlouběji příběh jedné z postav. Nebo divákovi umožní sestavit si drobnou mozaiku tvořenou střípky interakcí a dialogů mezi různými postavami. Nebo sledovat, co vše se odehraje v jednom z prostor, kde se divák usídlí. Volba přístupu je čistě na pozorovateli.
Obrovský zájem publika o tento projekt (ne náhodou je neustále vyprodáno) si ovšem nezakládá pouze na poznávání příběhu. Hlavní přidanou hodnotou je prožitek, který se publiku dostává, při rozkrývání a skládání jednotlivých částí. Prožitek, v němž se divák stává tvůrcem toho, co uvidí. Každý účastník má totiž absolutní svobodu a je pouze na něm, jak výsledný tvar jeho prožitku bude vypadat.
Foto: Lucie Urban
Mnou zvolená „taktika“ byla aktivní následování jedné z hrdinek příběhu, což obnáší neustálou ostražitost. Postavy ve spoustě příběhů totiž po dokončení potřebné promluvy prchnou z místnosti v poměrně bryskním tempu, které se v davu neaktivních či zmatených pozorovatelů mnohdy těžko dohání. Tento přístup umožňuje, mimo vhled do inscenačního života hrdinky, i krajně poznat a „zaškatulkovat“ si postavy, se kterými je hrdinka v kontaktu.
Ovšem i při urputném sledování jedné z postav brzy přijdete na to, že zákruty a zvraty v příběhu nejsou tak jednoznačné a přímočaré, jak se na první pohled může zdát. Je to jakási „hra“, kterou hrají tvůrci s publikem – pozvolna rozkrýváte, že zdánlivě obyčejný život neúspěšné spisovatelky je ta nejprostší linie vyprávění, nad kterou se rýsuje nová dimenze. Jenže ani onen další rozměr příběhu není tím posledním, co má publikum možnost odkrýt. V jednu chvíli totiž v inscenaci dojde k jakémusi „probliku“ a charakter postav se náhle změní, kamsi se posune. K pochopení této náhlé proměny a jejích důsledků je ale bohužel jedno představení málo, což je riziko, na které divák dobrovolně přistupuje, přečte-li si premisu hlásající, že v prostoru se odehrávají paralelní herecké akce šesti postav. Musíte si vybrat.
Ať už si divák zvolí jakýkoliv způsob prožívání inscenace bude konfrontován s režijní prací Lukáše Brychty a dramaturgickým počinem Vojtěcha Bartoše. Brychta totiž využívá rozličné způsoby práce s herci, v níž se zrcadlí nejen síla hereckých talentů, ale především jeho originální nápaditost skýtající mnoho podob. Působivá je například zkratka, kdy jsou dvě linie příběhu slity do jedné. V dané situaci jsme svědky rozbitého partnerského života, v němž partner podvádí svou manželku s jinou ženou. Na scéně jsou přítomny obě ženy a muž reaguje střídavě na jednu či na druhou podle toho, která zrovna mluví. Situace zprvu působí tak, že se všechny akce odehrávají v reálném čase, ale záhy snadno rozkryjeme, že se partnerky vzájemně nevidí, čímž v celé situaci vzniká znatelné napětí.
Foto: Lucie Urban
I přesto, že příběh skýtá spoustu nevyjasněností k odhalování, není jediným prvkem, kterým příchozí osloví. Opomenout nelze ani úchvatně propracovanou strukturu a scénografii prostoru (Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová), která se skládá z mnoha drobných místností a komůrek, přičemž každý prostor má osobitou podobu, atmosféru a význam v příběhovém celku. Vstupem do jedné místnosti se octnete v klubu, přejdete do další a svět se mění v uměleckou šatnu, přičemž o pár kroků dál se jiní účastníci procházejí po opuštěném parkovišti či v bytě oné neúspěšné spisovatelky. Tvůrcům se velmi precizně daří vytvořit unikátní svět, do kterého lze snadno proniknout skrze propracované scénografické i rekvizitářské uchopení.
Fascinující na celém prostoru je především jeho rozsáhlost. Původní Pomezí se odehrávalo v několika patrech a bez problému tak navodilo dojem rozlehlého města. Prostor inscenace Musí se žít je mnohem koncentrovanější. Odehrává se na jednom patře, přesto však překvapí, kolik místností se na jedno patro podařilo vtěsnat. Patro je totiž tvořeno dvěma křídly a je třeba nenechat se zmást, protože každé „dveře“ i nenápadná komůrka vedou do dalšího mikrosvěta, který skrývá své tajemství.
Foto: Lucie Urban
Pomezí a Musí se žít jsou si mimo jiné podobné i neustále všudypřítomnou mystickou atmosférou. Té tvůrci dosahují zešeřelým svícením, kdy je místy sotva vidět na krok, či atypicky barevným (tmavě zelené, jasně oranžové) osvětlením, které jemně pozměňuje, téměř až pokřivuje obraz skutečnosti. Atmosféru tajemna umocňuje i nevtíravá, temná a dunivá hudba (Sára Vondrášková) provázející inscenaci, která se vkrádá do podvědomí a nenápadně tak příchozím konstantně připomíná hutnou atmosféru.
Celou dobu jsme v blízkosti šesti bytostí, které před námi prožívají své životní pády, trápení a krutosti. Jenže každá z postav nám drobnými interakcemi dává najevo, že nejsme jen pasivními přihlížejícími, ale vědí o nás stejně dobře, jako my o nich. Vytrhávají nás z pasivity, narušují hranici mezi inscenací a skutečností, aby nám ukázali, že nehledě na tragédie života, které společně s nimi krajně okusíme, se musí žít.
///
Za Poříčskou bránou 7, Praha: Pomezí – Musí se žít. Koncept a scénář: Vojtěch Bartoš, Lukáš Brychta, spolupráce na konceptu: Pavlína Vojtová, spolupráce na scénáři: Kryštof Bartoš, Mariana Čížková, Petr Jeřábek, Kateřina Neznalová, Sára Vosobová, Josefína Voverková. Režie: Lukáš Brychta, dramaturgie a asistence režie: Vojtěch Bartoš, scénografie: Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová, technická spolupráce: Marek Brožek, loutky: Jakub Hojka, kostýmy: Eva Justichová, hudba: Sára Vondrášková, pole dance choreografie: Barbora Klapalová. Herci: Kryštof Bartoš/Vojtěch Bartoš, Mariana Čížková, Jakub Hojka, Petr Jeřábek, Kateřina Neznalová, Sára Vosobová a Josefína Voverková. Premiéra 20. září. 2022.
Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
