Zápisky malé kritičky (No. 8)
Pokud nám dny nemají vyklouznout pod rukama, je třeba psát. Jak jinak lze zachytit do síťky toho motýlka daného okamžiku? píše slavná autorka Vita Sackville-Westová, známá i díky mileneckému poměru s Virginií Woolfovou, která onu křehkou vzájemnost nechtěla nechat vyklouznout, a tak psala. Vznikl z toho nekonvenční příběh vymaňující se společenským normám a na svou dobu téměř revolučně si pohrávající s tematikou genderu a identity. Řeč není o ničem jiném, než o nejdelším milostném dopisu na světě – románu Orlando. Lapit stejnojmenného motýlka do sítě současnosti se pokusil soubor Městských divadel pražských pod taktovkou Mariána Amslera.
Foto: MDP
Při adaptování a inscenování děl této výjimečné ženy a spisovatelky předchozího milénia se otázka Kdo se bojí Virginie Woolfové? jeví jako vcelku příhodná – její díla se mnohdy nesou ve vážnějším duchu, introspektivně sondují nitra postav, přičemž jakoukoliv adaptaci značně znesnadňuje i svébytný experimentální jazyk využívající často techniky proudu vědomí, která by na jevišti působila pravděpodobně úmorně. Avšak volba Orlanda, jehož výjimečnost tkví (mimo přitažlivost tematickou) i v neotřele půvabném příběhu protkaném (na poměry Woolfové) neobvyklým množství humoru a inteligentní ironie, se tak zdá být logickou a potenciálně i divácky přitažlivou.
Foto: MDP
Orlando (Vojtěch Franců) se na světě zjevil coby dokonalý, mladický šlechtic jemných manýrů do dob konce 16. století na dvůr královny Alžběty I. (Eva Salzmannová), v jejíž náruči coby syn, mazlíček a milenec poznává divy světa, a především sám sebe. Svou půvabnou osobností v mnoha rysech připomíná Doriana Graye od O. Wilda, který podobně jako Orlando záhy zvlčí, aby narazil na ostny milostných vztahů (reprezentovaný milostným vzplanutím mezi ním a princeznou Natašou Romanovnou (Martina Jindrová)), prohnilosti a falši lidské nátury (epizodka s vydřidušským pijákem a básníkem Nicholasem Greenem (Tomáš Krutina)) či lásku maskovanou obsesivním chtíčem (brilantní výstup s rumunskou vévodkyní Harriet (Pavol Smolárik)). Oproti Dorianovi se ale Orlando nenechá strhnout zkažeností; místo toho při náročných psychických otřesech upadá do týdenního kómatu, aby vše zapomněl či se nakonec probudil jako… žena.
Bizarní, říkáte si? Ale vůbec ne! Marián Amsler totiž dokázal vytvořit fantastický mikrokosmos opředený aurou snovosti, v němž jsou nepředvídatelné dějové výstřednosti a neobvyklé, téměř až pohádkové figurky denním chlebem. Proniknout do tohoto těžko uchopitelného světa se může jevit na první pohled obtížně, avšak naším hrdinou a poutníkem je půvabný Orlando provádějící nás oněmi zákoutími s hravou lehkostí, tudíž jeho prostřednictvím se na tento svět lze snadno naladit, respektive nechat se jím zcela pohltit.
… a právě s uhrančivým výkonem Vojtěcha Franců to jde opravdu snadno. Jeho mužský Orlando ztělesňuje úchvatnou jemnost a dětskou neposkvrněnost, jakou lze například spatřovat v postavě Malého prince. V jeho podání jde o zranitelnou, křehkou, až roztomile éterickou bytost, která postupným poznáváním zákoutí života hrubne, nabývá rysů suverénního muže, aby poznala podstatu maskulinity. I přes ráznou chůzi a ostré pohyby však jeho tvář nezapře onu něžnost a nezkaženost. Precizní herecký zlom přichází ve chvíli, kdy na scénu nastoupí coby ženská verze Orlanda v barevných šatech a vysoké modré koruně. Prvotní nejistotu smete během jednoho potutelného úsměvu a následuje radost z vlastní feminity. Franců i v drobných gestech jako je přehození nohy přes nohu či ladných pohybech rukou skvostně zachycuje podstatu ženství a jeho přítomnost jednoznačně panuje jevišti ve všech jeho proměnách. Jeho herecký výkon lze proto bez ostychu označit za čirou hereckou fantazii.
Foto: MDP
Avšak nelze opomenout ani jeho herecké souputníky, kteří mu nejen zdatně sekundují, ale místy mají tendenci krást si pozornost pro sebe. Ať už jde o suverénní a nekompromisní princeznu Sašu Martiny Jindrové, výborně ztvárněného povrchního básníka Greena v podání Tomáše Krutiny, rozkošného lamače dívčích srdcí, kapitána Shelmerdina Tomáše Daleckého, báječně cynického sluhu Basketa ztvárněného Petrem Konášem či noblesní veličenstvo Evy Salzmannové. Výrazným komickým prvkem, jehož souhru s Franců lze považovat za jeden z humorných vrcholů inscenace, je Pavol Smolárik ve dvojroli vévodkyně Harriet/vévody Harryho, v jehož podání se před námi s uchvacující vervou zhmotní obskurní, až děsivá figurka reprezentující majetnickou chtíč.
Ve chvíli, kdy Orlandův svět přijmete za svůj, obemkne vás příjemná poetická melancholie. Ta se v první řadě odráží v černobílých kostýmech postav (Pavol Dendis), které reprezentují elegantní prolnutí alžbětinské módy, klasicistně výrazného líčení, přičemž to vše v sobě nese odér současné módy podtrhávající půvab většiny postav.
Vedle kostýmů však scéně a její náladě vládne light-design. Tlumené, teplé podsvícení se střídá se studenými kužely světla obnažující siluety postav a ve vzájemné kombinaci světla evokují ony tíživé pocity sychravých podzimních dní. Avšak vynikající light-design Jana Huga Hejzlara nespočívá pouze v těchto dvou polohách. Světla, společně s projekcí (Dominik Žižka) se mistrně přizpůsobují dění na jevišti a citlivě reagují na, byť sebemenší, pohnutí a proměny hrdiny – excelentně tak reflektují například jemně růžovým svícením Orlandovu proměnu v ženu či ostrým zadním „vzplanutím“ světlem podtrhnou milostné zahoření pro kapitána Marmaduka Bonthropa Shelmerdina (Tomáš Dalecký).
Mimo světelnou potěchu pro oko zhmotňují poetičnost inscenace dvě polopropustná zrcadla coby dominanta scény (Marián Amsler), jež v průběhu slouží jako promítací plocha zachycující nejen přírodní scenérie (mráz, déšť, pustou krajinu), ale i shora snímají pohled na hlavního hrdinu, který jako by hleděl vzhůru k nebesům. Zrcadla tak neslouží pouze jako odraz fyzické proměny hrdiny, ale během jeho promluv ke světu nám umožňuje vklouznout do jeho vlastních myšlenek, čímž se umně zapojují ony mistrné introspektivní pasáže typické pro Virginii Woolfovou.
Vyvažujícím protipólem oné pochmurné atmosféry je štiplavá, leč trefná ironie protkaná mnoha replikami, která se pouští do konfrontace stereotypů či prizmat spojených s genderem. Jako ukázkový příklad poslouží rozmluva mezi královnou a služebným v momentě, kdy se Orlando promění v ženu. Královna pronese, že tento jev je přeci proti přírodě, načež sluha odpovídá bonmotem: Vaše veličenstvo, vás popravili v roce 1649, tak se laskavě zdržte komentáře. Díky četnosti humorných promluv se inscenace žánrově částečně máčí v satiře – ač se smějeme stereotypním názorům dob minulých, ve své podstatě se smějeme sami sobě, jelikož kolem genderu a jeho proměny stále panuje i v současnosti palčivá debata obtěžkána mnohými stereotypy.
Po strastiplné cestě dlážděné předsudky vůči oběma pohlavím se tvůrci rozhodli dílo Woolfové obohatit ještě o třetí, lehce manifestační a současnost reflektující část, v níž se Orlando identifikuje jako nebinární gender „oni“. Franců s elegantním knírem a dlouhou sukní předstupuje coby mluvčí své generace ve one-(wo)man show, chystajíc se promlouvat o proměně genderu, zatímco se mu za zády míhá současný, neonově zářící Londýn. S povzdechem uzavírá, že kromě předsudků je problém i v jazyce, který stále pokulhává o několik století za společenskou proměnou. Svou orlandovskou proměnu uzavírá katarzní myšlenkou, oním motýlem okamžiku, s níž přišla už Virginia Woolfová: Osudně se nevyplácí být čistě a prostě mužem či ženou. Je třeba být žensky mužský či mužsky ženský.
Městská divadla pražská, Praha. Virginia Woolfová: Orlando. Režie, adaptace, scéna: Marián Amsler, dramaturgie: Lenka Dombrovská, kostýmy: Pavol Dendis, hudba: Berlin Manson, projekce: Dominik Žižka, světelný design: Jan Hugo Hejzlar. Hrají: Vojtěch Franců, Petr Konáč, Eva Salzmannová, Martina Jindrová, Tomáš Krutina, Pavol Smolárik, Tomáš Dalecký. Premiéra 26. 10. 2024.
///
Blogy nejsou redigovány a nevyjadřují názor redakce.
Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
