Zápisky malé kritičky (No. 9)
Elena Ferrante (ať už se pod tímto zvučným pseudonymem skrývá kdokoliv) se v letech 2016 – 2018 zjevila na literárním trhu a svou neapolskou ságou o dvou přítelkyních si zcela suverénně utrhla své místo na literárním výsluní. Od té doby o ní nikdo neslyšel, avšak její jméno se prostorem line dál. Kromě všeobecné šeptandy a divadelního uvedení roku 2017 v divadle Rose v Kingstonu, vznikla v roce 2018 úspěšná seriálová adaptace pro HBO a ke znovuvzkříšení jejího odkazu se přidala Městská divadla pražská, která pod taktovkou Mariána Amslera v současnosti uvádí inscenaci Geniální přítelkyně.
Ačkoliv se název díla odkazuje pouze k prvnímu dílu, tvůrci inscenace na prknech oživili celou tetralogii – o čemž vypovídá i téměř pětihodinová stopáž. Divadlo ABC si tak na svůj nově a krásně zrekonstruovaný vrub rovnou připisuje i prvenství v nejmegalomanštější délce inscenace. (V závěsu pokulhává kamionový Faust uváděný v Národním divadle s necelými čtyřmi hodinami.) Pustit se do takto činoherně atypického rozsahu a neumořit u toho diváka představuje obrovskou výzvu, kterou se inscenačnímu týmu sice podařilo zdolat, ale…
Tím, že je dílo prošpikováno dvěma přestávkami (z nichž jedna činí půl hodiny), tak má publikum dostatek prostoru na načerpání mozkové kapacity pro zpracování smršti postav a děje, která se na něj od první minuty valí. Dramaturgická sekce (Kristina Žantovská) nepochybně dramatizaci April de Angelis řádně proškrtala, avšak pro díla neznalé představuje tento opus rychle se rozjíždějící vlak, který rozhodně nestaví. Když tak po prvních několika minutách, kdy jsou nám představeny hlavní hrdinky Lila (Beáta Kaňoková) a Lenù (Nina Horáková), naběhne na jeviště dalších zhruba deset až patnáct postav a nastává úvodní davová přestřelka jmen a mikrosituací, tak má jeden oči navrch hlavy relativně snadno. Pozitivní ovšem je, že pokud se nechytnete hned, máte ještě necelé čtyři hodiny na to to zkusit znovu a uklidním vás, po prvotním náletu se postavy znovuobjevují v menších uskupeních, a tak je orientace snazší.
Kromě spletité sítě vztahů a osudů Lily s Lenù se před námi otevírá svět jednoho neapolského rione (tj. komunitní čtvrti či vnitrobloku), jehož proměnu sledujeme na půdorysu od 50. let minulého století zhruba k 80. – 90. létům. Ovšem zachytit proměny obou přítelkyň v historickém kontextu měnící se Neapole by vyžadovalo více než pět hodin, a tak Marián Amsler pro spoustu situací zvolil divadelní zkratku či zjednodušující metaforu. Výsledný tvar tak připomíná spíše kaleidoskop zběsile se měnících vzpomínek, což je také pravděpodobně největším úskalím – snahou „zachytit vše“ dochází k několika inscenačním neduhům: V první řadě se v této smršti často zplošťuje dynamika, z níž vyčnívá pár umně narežírovaných, vrcholných momentů (například, když se Lila v rozčíleném afektu přizná manželovi Stefanovi (Petr Konáš) k nevěře), přičemž zbytek situací se povětšinou veze v jedné významové rovině.
Zkratkovitost také příliš neprospívá srozumitelnosti a logičnosti motivací u některých postav – viz Lila, která je v jednu chvíli vzpurnou, týranou a utiskovanou manželkou Stefana a o několik situací později se změní na vzornou a zamilovanou ženušku s tím, že odér dusivé minulosti je zřejmě na chvíli zapomenut. Podobná situace se objevuje i u Lenù, u níž dojde k trojí proměně ve vztahu k Donatovi Sarratoremu (Milan Kačmarčík) – nejprve je jím zneužita, následně se k němu po letech vrátí s žádostí, aby se s ní vyspal, a nakonec ho během jedné situace odkopne coby silná feministická hrdinka.
V neposlední řadě způsobuje tento zjednodušený tetralogických rychloběh i tematickou nejasnost. Podobně jako kniha, tak i inscenace otevírá mnoho témat – ať už sociálních (téma útlaku a moci rodiny Solara, vliv chudoby na možnosti vzdělávání), společenských (téma postavení ženy ve společnosti, mateřství, sebeuvědomění, ženství) či kulturních (psaní coby forma komunitní paměti, vliv umělecké tvorby na společnost). Jelikož jsou ústřední dvojicí ženy, tak pochopitelně nejvýrazněji vyniká téma emancipační, ale inscenace spíše než, aby se nořila do vod jednoho tématu, klouže po povrchu tak nějak všech.
Ostré náboje vystříleny; pojďme se nyní probrat chvályhodnými aspekty, které tuto inscenaci činí záhodno k vidění. Pomineme-li náročnější orientační rozjezd (který je následně usnadněn konstantní přítomností hlavních hrdinek), stojí před námi suverénně zpracované dílo plné působivých režijních nápadů, postavené na šikovně vymyšlené scénografií a krásně stylizovanému kostýmnímu řešení, jež odpovídá proměně jednotlivých ér, přičemž celému opusu jednoznačně dominují herecké výkony.
Dílo si obmotávají kolem prstu citlivě a uvěřitelně ztvárněné ústřední hrdinky, které disponují psychologickou hloubku a vábí svou kontrastní povahou. Lenù v podání Horákové ztělesňuje nevýraznou puťku snažící se vyrůst ze stínu své geniální přítelkyně, ale ač se jí podaří vést zdánlivě dokonalý život, nikdy nedosáhne oné živelnosti, kterou vládne Lila a vždy zůstane „tou druhou“. Lila představená Kaňokovou je ztělesněním vzpurnosti a rebelantského ducha. Projde si trnitou cestou života, ale i přes sérii životních pádů si stále zachovává čistotu, a především víru v sebe sama. Svou nezkrotnou povahou výrazně připomíná postavy romantické literatury – nejvýrazněji třeba Kateřinu Earnshawovou z románu Na Větrné hůrce nebo Jo Marchovou z Malých žen.
Jmenovat přednosti dalších aktérů by v daném počtu vydalo minimálně na samostatný článek, a tak si dovolím zmínit kolektiv jako celek. Kolektivní scény jsou totiž přehledně vystavěné, přičemž jednotlivé situace na sebe svižně navazují, aniž by se překrývaly či se vzájemně rušily a umožňují tak publiku snadnou orientaci v dění. Nepopiratelným faktem je, že soubor Městských divadel pražských oplývá talentovanými herci a herečkami, kteří v této inscenaci dokázali vytvořit osobité figurky, jejichž souhra přispěla k vytvoření svérázné (a uvěřitelné) neapolské komunity. Avšak, dovolím si zmínit ještě jedno jméno – výraznou roli totiž sehrál i vynikající Tomáš Weissner v roli Nina Sarratoreho, který se od počátků prezentuje jako plachý intelektuál, než se z něj pozvolna vyklube vlk v rouše beránčím, tedy prohnilá, chlípná osobnost, která ve svůj vlastní prospěch parazituje na životech ostatních.
Dojem pravého italského sídliště umocňuje výprava Evy Jiřikovské v podobě green-screen vnitrobloku, který je tvořen třemi dvoupatrovými domy do tvaru písmene U, přičemž uprostřed zůstává volné náměstíčko pro veškeré dění. Chytré využití zeleného plátna posloužilo dvojím způsobem: V první řadě jako volná plocha pro projekce (František Pecháček) v podobě obrazů či fotek, které poukazovaly na to, kde se právě nacházíme či jako živá vysílací plocha pro záznam tváře vypravěčky (Eva Salzmannová). Jelikož je zelené plátno prostor, který se může proměnit téměř v cokoliv, tak funguje zároveň jako chytře využitý symbol všudypřítomné minulosti – ať se hra přesouvá do jakýchkoliv částí světa, stále jsou hrdinky obehnány zdmi svého rodného rione.
Jedním z leitmotivů Geniální přítelkyně je dětská říkánka, která v průběhu několikrát zazní: točí se svět kolkolem, bác a spadne celá zem – dva prosté verše sloužící jako metafora života a jeho proměnlivosti, což je v osudech protagonistek mnohokrát reflektováno. Zároveň ale fungují jako pozastavení se nad lidskou pomíjivostí, čímž se dostáváme k rámci díla – příběh je totiž koncipován coby vyprávění a vzpomínání postarší Lenù. Touto říkankou coby variací na memento mori nám připomíná, že až jednoho dne nebudeme; jediné, co po nás zbyde, budou vzpomínky. A pokud jsou ještě ke všemu dobře podané, budeme ochotni naslouchat, ať už trvají hodinu nebo pět.
Divadlo ABC, Praha – Elena Ferrante, April de Angelis: Geniální přítelkyně. Režie: Marián Amsler, dramaturgie a úprava: Kristina Žantovská, překlad: Marie Špalová, výprava: Eva Jiřikovská, hudba: Ivan Acher, pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková, asistentka režie: Kateřina Adámková, projekce: František Pecháček. Hrají: Nina Horáková, Eva Salzmannová, Hanuš Bor, Daniela Šišková, Evellyn Pacoláková, Viktor Dvořák, Beáta Kaňoková, Stanislav Lehký, Radek Melša, Petr Konáš, Tomáš Krutina, Pepa Honzík, Tomáš Milostný, Dana Batulková, Adam Langer, Veronika Janků, Tomáš Weissner, Milan Kačmarčík, Táňa Malíková, Kryštof Krhovják, Martin Donutil, Sára Affašová. Premiéra 25. listopadu 2023.
///
Blogy nejsou redigovány a nevyjadřují stanovisko redakce.
Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
