Zápisky nespokojeného diváka (No. 4)
Přiznávám, že změnu názvu rubriky na Zápisky nespokojeného diváka jsem měl v záloze připravenou úplně od začátku. A jako na vztek se poprvé uplatní v souvislosti s Dejvickým divadlem, mojí dlouhodobě nejoblíbenější českou scénou. To jsou paradoxy.
■
Měsíc po premiéře jsem se vypravil do Dejvic na reprízu (tuším, že pátou) Modrovouse. Při premiérové návštěvě mě tahle novinka moc nenadchla, ale píšu recenzi do papírových Divadelních novin a pečlivosti není nikdy dost.
Zkušenost praví, že si řada inscenací v průběhu repríz takříkajíc sedne. Odpadnou technické nepřesnosti, herci jsou méně nervózní, někdy se také sebekriticky škrtá a upravuje; v souhrnu to většinou pomůže. A pokud je inscenace divácky nepřehledná (jako třeba Modrovous), sledujete jí napodruhé přece jen jinýma očima, což – stejně jako četba scénáře – obvykle pomůže dostat se věci lépe pod kůži.
Jenže málo platné, Modrovousovi nic z toho nepomohlo. Vlastně jsem si rozpačitý premiérový zážitek nejen potvrdil, ale ještě zhoršil: to, co se mi nelíbilo hned napoprvé (souhrnně bych to nejspíš nazval „režijními schválnostmi“), mě otravovalo i tentokrát. A při lepší znalosti věci se navíc potvrdilo podezření, že inscenace svou okázalou formální komplikovaností a hlubokomyslností pouze zakrývá trochu banální jádro: sympaťák ve středních letech uteče od dvou žen, a když si pak s tou třetí, nejmladší a nejoriginálnější, užívá nádherný poeticko-srozuměný „let“, zkazí jim to nepěkná intrika jeho bývalé manželky. Mytický Modrovous je k tomuhle příběhu přilepený hodně vnějškově, obávám se.
Nejsem velký znalec díla režisérky Petry Tejnorové (předloňské absolventky alternativy na DAMU), ale její klíčové tituly, damáckého Tita Andronica a plzeňský Bártndžus, jsem viděl – zahlcení inscenace efektními obrazy a nejrůznějšími pohybovými výstřednostmi je jí vlastní. Nic proti principu, jenže přinejmenším za sebe musím namítnout, že mě ani jedna ze tří uvažovaných inscenací nedokázala strhnout, zaujmout nebo přinejmenším přesvědčit, že opravdu obsahuje hlubiny, k nimž má efektně mihotavý povrch patrně odkazovat.
Dejvický Modrovous je nakonec zdaleka nejkoukatelnější ve chvílích, kdy zdánlivě(?) vezmou věc do rukou samotní herci. Jaroslav Plesl a jeho ženy, především Martha Issová, v takových pasážích rozehrávají víceméně samostatné partnerské výstupy plné absurdních nápadů a ironického humoru; v rámci ambiciózního celku je to sice ta úplně nejsvrchnější rovina, ale předvedená s energií i šarmem. Vděčné publikum se občas velmi vstřícným humorem upřímně baví; náročné pohybové pasáže je pak holt nutné nějak překlepat.
Více iformací na adrese http://www.dejvickedivadlo.cz/repertoar?137
Řádná recenze vyjde v Divadelních novinách č. 11.
Komentáře k článku: Zápisky nespokojeného diváka (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
