Zápisky Oldřicha Šímy (No. 1)
Hudební dramaturg, psycholog, zakladatel a majitel pražského hudebního vydavatelství Black Point Oldřich Šíma (1959) si občas píše postřehy, glosy, úvahy, různé jedy a povídky, k nimž jej inspirují návštěvy kulturních akcí, jeho životní postoje a názory, příhody všedních dnů. Když mi některé texty ukázal, přišlo mi škoda, že si je nechává pro sebe, a domluvili jsme se, že si na iDN otevře nepravidelný blog. Začíná poměrně razantně. Reakcí na kritikou i diváky ceněnou inscenaci Tomáše Dianišky 294 statečných v pražském Divadle pod Palmovkou.
Vladimír Hulec
Oldřich Šíma. Foto archiv autora
České divadlo s gypsovým ksichtem
Zhruba v intervalu dvou tří let si vždycky se ženou říkáme, že to snad tenkrát nebyl takový průšvih, že se nám to snad minule zdálo, a vypravíme se opět do Divadla pod Palmovkou. Jsme hazardéři. Nebo možná spíš masochisté.
Tentokrát jsme si zašli na inscenaci 294 statečných. Pochvalné kritiky a anotace naznačovaly, že jde o originelní zpracování tématu heydrichyády. O obětech tady z Libně, kde bydlíme. A kde je i Palmovka. Jenomže pan Dianiška, režisér i scenárista v jedné osobě, to pojal… – postmoderně? Nevím, možná to je jeho představa o současném moderním divadle.
Plakát k inscenaci Divadla pod Palmovkou 294 statečných. Repro FB DpP
Začátek: na černé scéně po obou stranách známé rudé prapory s bílým kruhem, v němž jest místo hákového kříže – PÍČA. Nelze to jinak říci. Decentní označení kosočtverec s uhlopříčkou je, v tomto případě, jaksi nedostačující. Hm… Proč? Legrace? Zesměšnění totality? Šok pro diváka? Nějak to nedovedu zpracovat. Mně to připadá dost hloupé. Vprostřed jeviště se vyloupne odporný chlap v uniformě a za germánské skorometalové rammsteinteutonské hudby vykřikuje německy a posléze česky jakési totalitní bláboly. Kusy hesel. Hitler? Proč? No dobře, pan režisér chce méně chápavé uvést do děje – zuří druhá světová válka a takhle ošklivě vypadalo to zlo, milé děti….
Úvodní scéna zmizí, nastupuje několik civilních postav, řezník Vosmík váží prase a vedou se hovory. Ze jmen je již jasné, oč půjde – Jindřiška Nováková a její maminka, Zelenka-Hajský, Moravec, Vosmík. Všichni mají v Libni ulice, heydrichiádu zaplatili nejvyšší cenou. Zapletli se s parašutisty.
Herci však hrají poněkud strnule a zřejmě to není záměr. Dialogy jsou na úrovni 5. třídy ZŠ. Člověk ví předem, co kdo řekne, jazyk je pokleslý, současný hovorový. Záležitost plná žurnalismů a slovního plevele.
Zpočátku máte za to, že autor je jenom vůl. Foto Roman Dobeš
Zpočátku máte za to, že autor je jenom vůl, chce přiblížit událost současnému publiku jeho jazykem (a plete do toho i moravská „děcka“). Ale ono to nekončí. Naopak, stupňuje se stupidita vymyšlených zápletek – troupelnaté dialogy parašutistů, hovor Jindřišky s matkou, přehrávané Hajského návštěvy, nesmyslná gesta postav SS a gestapa… Občas se, zřejmě v duchu autorovy představy o postmoderně (která je už ale dvacet let po smrti), zjeví na scéně třeba dívka s rudou elektrickou kytarou a bigbítem dře jakousi režisérovu vizi, že právě sem se to hodí. Na některých hercích je vidět, že mají na víc a tohle je pro ně jen taková bokovka, hrají na půl plynu. Celkově to připomíná toporná divadla či filmy z předválečné doby, kdy postava stojí a odříkává text a pak se pohybuje, aby předvedla, co předtím řekla. Milostný románek nezletilé Jindřišky Novákové s Čurdou je směšný a nehorázný, vycucaný z prstu a hovořící o autorovi možná více, nežli by si přál. Fantazie g moll pro idioty.
Inscenace je nejen umělecký průser z jakéhokoliv úhlu pohledu, ale i nechutná zacházením s jedním z nejpohnutějších příběhů českých dějin. Foto Roman Dobeš
Inscenace je nejen umělecký průser z jakéhokoliv úhlu pohledu, ale i nechutná zacházením s jedním z nejpohnutějších příběhů českých dějin. Zacházení plné neúcty k lidem, kteří tehdy zemřeli. Zdá se, že autorovi ani nedochází, že se neodehrála počítačová hra s utrženými hlavami poletujícími rozšafně po displayi.
V dnešní době plné virtuální reality je obludnost heydrichiády pro spokojené obývákové typy něco zcela cizího a těžko uvěřitelného. Mravnost a zodpovědnost? Kde? Dnes můžete v kině vidět třeba velkolepou filmovou sračku s názvem Titanic, kde se muži derou hlava nehlava do záchranných člunů a neberou ohled na ženy a děti. Přesně tak, jak by se to dělo dnes. Jenomže tak se to tehdy nedělo. Chlapi nechali nalodit dámy, staré lidi a děti a sami zůstali na palubě potápějící se lodi…
Ve druhé polovině představení nastává více „vážných“ chvil, „osudových“ monologů apod. I to dopadá jako nesnesitelná srágora, protože překračuje hranu patosu. Navíc vše nedrží pohromadě nejen samo o sobě, ale ani s ostatním kýčovitým balastem tohoto představení.
Inscenace mě znechutila, ale neodešel jsem. Chtěl jsem vědět, zdali autor dotáhne trapnost až do konce. Nezklamal mne. Silně mě však zklamali diváci. Několik děkovaček není výjimečná věc, nedovedu si představit inscenaci, která by skončila bez nich. Ale nadšený aplaus usmívajících se návštěvníků, kteří jej nakonec v řadě nekonečných děkovaček proměnili v ovace vestoje, to byl skutečně majáles hlouposti. (Ne)kulturní lid si vyšel do divadla.
Návštěva divadla představuje v dnešním Česku stále ještě ne zcela běžnou věc. Není to fotbal nebo hospoda. Umění – a čistota veřejných záchodků – svědčí o úrovni národa. Divadla, dnes nucená bojovat o diváka, aby přežila, se ráda přizpůsobí vkusu hloupatých. Dá se to udělat i šikovně – vytvoříte sračku, která se bude tvářit angažovaně a novátorsky na totálně profláknuté téma, co ho všichni znají (?), a nejenže budete mít divadlo narvané, ale ještě vám duchem chudí recenzenti uznale poklepou na rameno. Nevím, zdali jsou ti lidé skutečně přihlouplí, nebo jim stačí k povznesení ducha komunální žumpa, vím však zcela jistě, že jim chybí takt a úcta k lidem, co zemřeli za heydrichiády. V Libni, v Lidicích a Ležákách a vůbec po celém Československu.
Milan Knížák: Otcové vlasti II. (1990). Repro Centrum pro současné umění Praha
Vycházel jsem z divadla a ve foyeru zařval to, co se ve mně dusilo: TAKOVOU SRAČKU JSEM DLOUHO NEVIDĚL! Okolním lidem to bylo jedno. Šli do divadelní kavárny na svou večerní tečku za kulturním vyžitím. Po návratu domů mi to nedalo a opět jsem si našel recenze na tuto úspěšnou inscenaci, která je uváděna už tři roky (!). A vida – všichni recenzenti jako by od sebe opisovali. Objevné a nadčasové zpracování tématu, pan režisér se při vší modernosti udržel úctu k látce, upozornění na anonymní hrdiny… Jo, velký hovno. Objevnost je pro tyhle bambuly patrně v tom, že nejde o pateticky těžkopádné pojetí à la Vinohrady či polopatické slabikářové vyprávění, jak je často v Česku zvykem. A pak je již jedno, JAK je to zpracované – hlavně že JINAK. Ohohohoóóó…
Nemám rád Milana Knížáka, ale připadá mi, že jeho pozlacený metrový trpaslík s obličejem Václava Havla z devadesátých let ilustruje, že skutečný umělec absurditu a nevkus zvládne. Ostatně, nemusí to být nutně nevkusné – mám dojem, že film A loď pluje Federica Felliniho (1983) snese rovněž měřítka postmoderny, přesto se nejen dobře bavíte, ale máte dojem, že to dílo vám i cosi sděluje…
Možná někoho napadne, že jsem zarytý odpůrce uměleckého ztvárnění závažných historických událostí. Nebo že nemám smysl pro humor a beru svět příliš vážně. Nebo že jsem prostě jenom blbec. I to je možné. Vezmu to tedy z druhé strany.
Divadlo v Dlouhé uvedlo před pár lety dramatizaci knihy Václava Havla Dopisy Olze (prem. 17. listopadu 2018, derniéra 5. října 2023 – pozn. red.). Dopisy z kriminálu obecně nejsou veselou četbou, Dlouhá jim však dala i komickou rovinu, aniž by to bylo urážlivé. Vedle neradostných sdělení vyhmátla také typické Havlovo puntičkářství, se kterým opakuje pokyny své ženě, a se starostlivostí sobě vlastní ulpívá na věcech nepodstatných – ty mu ale v kriminále skutečně ležely na srdci a zcela zřejmě odlehčovaly břímě věznění. V představení takové věci vyznívají humorně, leč to, že se lidé nahlas smějí, není nic špatného. Nevysmívají se Havlovi, je to smích porozumění a souznění. Inscenace získala plastičnost a paradoxně posílila i závažnost hlavního sdělení.
A konečně – pokud by zde padla námitka, že Dopisy Olze jsou pouhou divadelní konverzačkou, kdežto 294 statečných jest moderní divadelní umění s větším spektrem vyjadřovacích prostředků, doporučuji zhlédnout představení Švandova divadla Příliš drahý jed (inscenace již není na repertoáru, derniéru měla 13. 6. 2023 – pozn. red.). Divadelní ztvárnění smrti ruského agenta Litviněnka v Anglii a retrospektivně také nástup Putina k moci. Představení je pojato multimediálně – několik dějů se odehrává současně na jevišti a paralelně také v jiných prostorách divadla, kde jsou snímány kamerami a přenášeny na obrazovky umístěné nad jevištěm. Všechno naráz. Divák je vystaven masivnímu náporu vjemů, které jsou dávkovány tak, aby vynikla neutěšená fabule hry a fyzicky dodala napětí a úzkost. Zpočátku máte dojem, že to nepochytáte, ale brzy zjišťujete, že vše je velmi dobře a nápaditě vymyšleno a že multimediální pojetí brutalitu ruské státní mafie dokresluje a umocňuje. Toto věru není banální konverzačka, viďte, milé děti, a přesto člověk nemá pocit trapnosti, nezvládnuté rozevlátosti či dokonce nepatřičnosti dané závažností tématu.
Nevšední zpracování heydrichiády mně a mé ženě opět připomnělo, že do Divadla pod Palmovkou nemáme chodit. Plakát na tuto inscenaci byl asi tím nejlepším, co přineslo. Jen mě děsí představa, že patrně za pár let někdo podobným „objevným, originálním a odlehčeným“ způsobem ztvární události na FFUK 21. 12. 2023. Ale tomu se zřejmě nelze vyhnout.
Divadlo pod Palmovkou, Praha – Tomáš Dianiška: 294 statečných. Režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Ladislav Stýblo, výprava Lenka Odvárková, hudba Matej Štesko. Premiéra 18. září 2020.
…
/Blogy jsou autorské texty a nevyjadřují názory redakce./
///
Více o inscenaci 294 statečných na iDN:
…
Komentáře k článku: Zápisky Oldřicha Šímy (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Oldřichu,
známe se dlouho – ještě z působení Jazzové sekce – a Tvé razantní názory mě nepřekvapují. A myslím, že je české divadlo, uspáváno v rybníčku klidu a sebeuspokojení, potřebuje. A potřebuje i veřejné diskuse nad tvůrci a díly.
Tedy si dovolím zapolemizovat. Dianiška je jiná generace než my. Je odkojená filmy Tarantina, Lynche, Coenů či Rodrigueze, počítačovými hrami (jak si správně všímáš), pop-artovými komiksy a všemožným tímto obrazově expresivním, formálně výsměšným, groteskním náhledem na svět. Ale to ještě neznamená, že by historické události a priori znevažovala. Jen je vidí a zpracovává prizmatem vnějšího cynismu a mnohdy autorského odstupu, za nímž ale probleskává vážnost a respekt k daným událostem a odvážně se chovajícím lidem. Snaží se jejich chování a osudy vyvázat z šedivých škamen školních výkladů, nahlédnout je dnešní optikou a estetikou. A to se myslím Dianiškovi daří, mj. i v této inscenaci, kterou vnímám a interpretuju zcela jinak než Ty.
Viděl jsem ji dvakrát, jednou v online přenosu v době covidu, podruhé v divadle, a vůbec jsem ji nebral jako dehonestaci obětí heydrichiády. Naopak. Skrze obyčejné lidi, kteří se o politiku nezajímají, kteří mají své všední starosti a lásky, na mě ještě víc doléhaly krutost a šílenství oné doby. Dokonce mi trochu připomněla Krejčíkův film Němá barikáda, který považuju v této tematice za vrcholné dílo. A myslím, že tak tuto inscenaci vnímají i diváci, a proto jí aplaudují.
Narozdíl od Tebe oceňuju, že DpP (a Dianiška) k druhé světové válce a k padesátým létům přistupují takto. Navenek postmoderně a groteskně, z hloubi dění však vždy vyplouvá zrůdná obludnost situací lidí lapených diktaturami a různé jejich chování a osudy. Mluvím i o dalších Dianiškových hrách a inscenacích, především o starším Mlčení bobříků, skvělém královéhradeckém Těle tajné agentky a Burianovi v DFXŠ a v zásadě i Pravomilovi v Divadle v Dlouhé, byť tam to i podle mne s tou groteskností Dianiška, autor a režisér v jedné osobě, přepískl, když se (opět výsměšně) spolehl na jakousi naivní foglarovskou černobílost. Ale to se může každému stát, anebo jsem se na jeho interpretaci životů Pravomila Raichla a Karla Vaše nenaladil. Tak jako Ty v této inscenaci.
Zajímavé je Tvé srovnání s inscenacemi v Dlouhé a ve Švandově divadle. Obě jsem viděl a obě byly výborné. Každá respektovala styl daného divadla. Nicméně oproti Dianiškovým byly krotké a vlastně předpokládatelné, diváky v zásadě neprovokující. To spíš Tebou zmiňovaný Knížákův trpaslík. Všechny přístupy – ať jsou nám blízké či nikoli – jsou podle mne správné, důležité a umělecky hodnotné. Třeba i proto, že vyvolávají tyto reakce a diskuse.
11.05.2024 (12.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Michael Soukup
Vladimír Hulec
zaměnil vskutku geniální film Jiřího Krejčíka /1918 – 2013/ „Vyšší princip“ z roku 1960 z časů heydrichiády podle excelentního scénáře Jana Drdy /1915 – 1970/ s mistrovskými výkony všech herců v čele s nezapomenutelným Františkem Smolíkem /1891 – 1972/ podle stejnojmenné povídky z Drdovy knihy povídek z doby nacistické okupace „Němá barikáda “ za zdařilý, leč méně známý film Otakara Vávry /1911- 2011/ „Němá barikáda“ /r. 1949/ z Pražského povstání a bojů holešovických občanů s nacisty na předchůdci dnešního mostu Barikádníků podle stejnojmenné klíčové povídky z téže Drdovy knihy.
11.05.2024 (13.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Je to tak.
Bohužel už to nemohu vzít zpět. Děkuju za upozornění a správné zařazení.
:-/
11.05.2024 (14.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Dianiška
Je hezké,
že DN dávají prostor všem názorům, ale tohle mě vážně pohoršilo! Nazvat Titanic velkolepou filmovou sračkou? Kde to jsme? Co se to s námi probůh stalo?
11.05.2024 (19.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr KlariN Klár
Tomáši díky,
nereagoval bych jinak :-)!
13.05.2024 (1.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Inu,
film Titanic ne každý obdivuje. Ostatně, autor napsal, proč jej považuje za sračku: „(Ve filmu) se muži derou hlava nehlava do záchranných člunů a neberou ohled na ženy a děti. Přesně tak, jak by se to dělo dnes. Jenomže tak se to tehdy nedělo. Chlapi nechali nalodit dámy, staré lidi a děti a sami zůstali na palubě potápějící se lodi…“ Tedy mu vadí nepravdivě zachycená tehdejší realita, historický/dobový kontext.
A to je vždy autorský a divácký (kritický) problém. Do jaké míry má být zachycování historických událostí v dramatických dílech věrné (dokumentární) a do jaké vstupuje do jiných, současných kontextů a jde o čistou fikci vzniklou na základě historických událostí. Jistě, autoři se vždy vyjadřují ke své době, ale občas podávají zavádějící informace, které diváci začasté vnímají jako historická fakta. Když píšu, sám často váhám, ke které straně se přiklonit, zvlášť když ona fakta znám dobře nebo jsou pro mne důležitá. Další věcí je, do jaké míry má být autor pietní vůči bolesti, tragédii, hrdinům… A kde je hranice.
To samé je i psaní (ostré, vyhraněné) kritiky/názoru. Samozřejmě vždy jde o individuání názor/postoj a vizitku autora, s nímž se shodnout nemusíme. Kdy je za hranou?
12.05.2024 (3.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Bohumil Nekolný
Vladimíre,
to si vážně myslíš tohle o psaní? To by neprošlo ani na prosemináři! Jinak ten sermon O. Šímy je opravdu za hranou a Dianiškovi se nedivím.
12.05.2024 (10.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Život žurnalisty
není do škamen škol vměstnatelný. Nevím, co Ty si myslíš o psaní a co a jak o něm učíš, nicméně moc jsi toho do novin nenapsal. Aspoň na iDN čtu vesměs jen Tvé uštěpačné poznámky. V reálné práci je publicista konfrontován se situacemi, ve kterých by jakýkoli proseminář byl jen planým akademickým plácáním.
A co se týká Tomáše Dianišky, není blb ani cenzor. Vnímám jeho vstup jako ironickou, chytrou a jízlivou informaci, že text četl. A že se mu obdobnými prostředky, jak je psán, vysmívá. Všimni si, že nepíše o sobě či své inscenaci, ale o filmu. Na tváři lehká rozhořčenost, hluboký v duši smích.
12.05.2024 (14.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Veverková
„Když mi některé texty ukázal,
přišlo mi škoda, že si je nechává pro sebe“ … 😀
Mohla bych poprosit o vyjádření, co vám vlastně na tomhle textu přijde dobré? Za mě je to rozhořčené mávání holí starého muže, co se pohoršuje nad současným divadlem, a dokonce i nad publikem, které tleská?
Co autor vůbec míní slovem „postmoderní“? Nám to na KTK v recenzích vždycky zakazovali používat, tak bych se ráda dovzdělala .)
12.05.2024 (15.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Lenko,
dobré mi na Šímově příspěvku přijde právě to, co nyní vyvolává – pobouření, že takto se o divadle/umění psát nemá či dokonce nesmí, že jde o „rozhořčené mávání holí starého muže, co se pohoršuje nad současným divadlem, a dokonce i nad publikem, které tleská“. A proč ne? Oldřich Šíma má za sebou dlouhou životní i profesní dráhu, na níž prokázal své postoje a kvality, a tak si myslím, že jeho pohled může být pro divadelníky – když nic jiného, tak – zajímavý. Jeden čas jsem se i já pohyboval kolem literárního, divadelníhio a hudebního undergroundu či v 90. letech squatterské kultury a mluvilo, komunikovalo a psalo se tam ještě mnohem drsněji. Kdysi jsem byl redaktorem Salonu Práva, a co tam psal velmi uznávaný básník Ivan Diviš o Janu Werichovi, jaká volil slova, to byste se asi divila. A Salon mu to otiskl. Stejně jako se publikovaly /a dnes v biografiích vydávají/ třeba hádky a pře surrealistů či jiných avantgardistů za první republiky i po ní. Dnes na to u nás nejsme zvyklí, ale do uměleckého diskursu tyto vášně patří.
České umění – a divadlo možná zvlášť – si pluje na obláčku sebechvály a sebeuspokojení, a když do něj někdo šťouchne, cítí se dotčeno. Myslím tím jak tvůrce, tak především akademickou obec včetně kritiky. Analyzujeme, rozebíráme, ale ostrý kritický postoj málokdy zaujmeme, a pokud ano, jsme za to vesměs kacerováni. Myslím tím jak Divadelní noviny (a iDN), tak jednotlivé kritiky. Z mého okolí to bývá třeba Vladimír Just či Petr KlariN Klár.
Šímův text je tedy vstup do zcela jiného světa psaní a myšlení, než je v českém publicistickém světě běžné. Zjednodušeně řečeno do světa okrajové, undergroundové kultury a publicistiky, k níž Oldřich Šíma dlouhodobě patří. Mnozí progresivnější čeští divadelníci její projevy v dramatické kultuře často vítají a obdivují (takové jsou třeba inscenace Michala Háby, projekty náchodského Dredu, texty S.d.Ch. a svým způsobem z ní čerpá i Tomáš Dianiška), ale když se objeví přímo na jejich těle, nevědí si s ní rady a často se brání, diví, cítí dotčeni. Proto mi Tomáš Dianiška přišel vhodným objektem textu (byť ten nebyl nijak objednaný, Oldřich Šíma mi jej poslal jen jako osobní rozhořčený dopis po návštěvě představení DpP), neb Dianiška právě s extrémní nadsázkou a jízlivostí vědomě pracuje, a to jak ve 294, tak i jinde. A bývá za to napadán. Vybavuju si, jak proti jeho inscenaci Mlčení bobříků někteří skauti napsali dokonce veřejné prohlášení – více zde: https://www.divadelni-noviny.cz/v-rozporu-s-overitelnymi-fakty.
A tento text nahlíží jinou Dianiškovu inscenaci v zásadě podobně.
Vy se asi ale pozastavujete nad formou Šímova psaní, případně nepřesností používání některých pojmů typu postmoderna. Nechci se do tohoto problému pouštět, neb postmoderna je zkrátka termín, který je dnes asi už zastaralý, přežilý, v zásadě pro charakteristiku díla nepřesný, dobově zakotvený a i Šíma jej používá spíše jako cosi pro něj odpudivého, pracuje s ním s jako s hanlivou charakteristikou určité části umělecké tvorby a historického období poukazuje přitom na – podle něj – zastaralost a odvozenost Dianiškova přístupu. Aspoň tak jeho text čtu.
Ono ale nejde o kritiku, která se v Dn i na iDN rediguje a prochází často dlouhými úpravami, ale o blog, kde autorům necháváme jejich formulace v zájmu autenticity jejich myšlení a vyjadřování. Tyto příspěvky bereme (a berte) spíše jako literární díla a – řekněme – koření k ostatním, redigovaným textům. Proto je také vesměs zavěšujeme o víkendech, které jsou tradičně v novinách vyhražené autorským, literárním či esejistickým žánrům.
12.05.2024 (16.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
nemám nic proti vyhroceným názorům a ostré kritice pana Šímy, ale kodex iDN zapovídá osobní invektivy a útoky, a také vulgarismy. Platí to samozřejmě i pro blogy. Takže prosím bez nich, k věcné argumentaci nic nepřidají.
Tak to uveďte s Anežkou do pořádku.
12.05.2024 (23.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Josefe,
interní redakční věci se veřejně neřeší.
Tedy – no comment.
🙂
13.05.2024 (0.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
nečekal jsem komentář, ale vykonání pokynu.
13.05.2024 (7.52), , Trvalý odkaz komentáře,
pravnučka Marie Pohlové
A švihem,
smradi! Jo a ten krucifix taky dejte pryč.
13.05.2024 (8.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vše v dobrém, Josefe,
ale jak si to představuješ? Nahradíme slovo PÍČA slovem VAGÍNA, vůl zjemníme na „hloupý“, bláboly obměníme termínem „nesmysly“, G-moll pro hlupáky souslovím „G-moll pro obyčejné lidi“ a jadrné „sračka“ eufemismem „nepovedená inscenace“?
Ok. Ale nebudem tak trochu za čuráky? Či – pro zjemnění – podržtašky či sralbotky? Nebo ještě jemněji slabochy?
Takto se aspoň vyvolala nějaká reakce (prý na FB je ještě zajímavější a vtipnější, nevím, FB nemám – tam je to spíš vulgární hospoda bez špetky cti) a nechť se každý projeví, jaký je a že třeba reaguje jen někomu za zády v bezpečné zóně své vlčí smečky.
Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu.
🙂
13.05.2024 (10.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Voska
Vulgární hospoda bez špetky cti
– to k textu pana Šímy sedí celkem přesně. 🙂
13.05.2024 (10.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Bylo to sice o Facebooku,
ale OK, jasnej názor.
S tou ctí to ale vidím jinak. Autor jde se svým názorem/postojem veřejně na trh, kdežto lidé na FB se schovávají do svých bezpečných ulit, poštívají, urážejí či se vysmívají, aniž by reagovali tam, kde text byl zveřejněný. To je podle mě charakterová (dobová?) pokřivenost. Ve společnosti se ctí by si ostré či vtipné názory vyměňovali zde.
13.05.2024 (10.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Natalie Preslova
Až příště začne pláč,
proč odborné periodikum jako DN nedostalo větší grant, bude se komisím citacemi z tohohle výblitku výborně argumentovat 😀
Jestli bylo tak nezbytně nutné zveřejnit tenhle strhující názor hudebního dramaturga na divadlo, nešlo tam aspoň opravit očividný nesmysly typu že INSCENACE končí děkovačkou?
13.05.2024 (11.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Natálie,
text není v zásadě redigován (jde o blog), nicméně v této situaci je to trochu komplikovanější a z kontextu je myslím zcela patrné, co autor myslí.
Píše: „nedovedu si představit inscenaci, která by skončila bez nich“ (myšleno nekonečné děkovačky). Aby bylo řečeno to, co autor chce (nejde mu jen o toto představení, ale všechna představení všech inscenací), a bylo dáno zadost akademické přesnosti, musela by věta znít: „nedovedu si představit představení jakékoli inscenace, které by skončilo bez nich,“ což mi přijde sice přesnější, ale zbytečně krkolomné. Forma tohoto textu podle mne umožňuje autorovu zjednodušenou formulaci. Je dostatečně srozumitelná.
A k té výhrůžce – může-li jeden text změnit či výrazně ovlivnit názor komise, považuju její členy za hňupy a intelektuální bláto.
Už Cyrano se takovým vysmíval:
…Svůj širák odhazuji v dáli
…a s grácií. Tam leží on.
…Odkládám svůj plášť opršalý,
…sepnutý párem zašlých spon,
…a tasím kord. Jen žádný shon,
…hned v úvodu boj nerozhodnu,
…pointa je mi nad zákon:
…na konci poslání vás bodnu!
13.05.2024 (11.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pojďme,
mohu-li opět do debaty věcně vstoupit, nehledět na formu, ale obsah Šímova textu. Je zajímavé, že nikdo se jím nezabývá (krom mého vstupního příspěvku, kterým jsem se snažil právě toto téma otevřít), přičemž to je podstata autorova zděšení. Vnímá hru a inscenaci jako oběti heydrichiády dehonestující, že si z nich autor dělá jen obyčejnou prdel (nebo chcete-li – vysmívá se jim).
V naší bublině si to asi nemyslíme, ale není zajímavé dozvědět se, ze někteří diváci tak tuto inscenaci a možná celý proud uměleckého vyjadřování mohou vnímat? A nebylo by lepší s touto skupinou lidí diskutovat a otevřít jí toto dílo či tato díla, než se jí vysmívat, že „oni“ jsou ti hlupáci, co ničemu nerozumějí? Není toto spíše arogance a přezíravost umělců, potažmo kritiků? Nevykloubilo se umění někam daleko mimo mantinely dialogu s tzv. nepoučenými diváky, kteří tak mohou 294 interpretovat jinak, než je zamýšleno? Nepodněcuje dnes mnohé umění v lidech agresivitu a zlobnost projevenou Šímovým textem? Neztrácejí současní umělci cit?
13.05.2024 (11.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Nový
Ne,
je to jen slint zapšklýho starýho dědka, kterej prostě chce věci postaru a má vkus elitářskýho snoba a vyjadřování kanála. Jeho slovy – ten text je ryzí sračka, mimózní, zakomplexovaná, rant vzteklého důchodce… a že to zkušený publicista/šéfredaktor nepozná, je jen a pouze ostuda.
13.05.2024 (11.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Natalie Preslova
Možná je trochu problém v tom,
že s názorem “TAKOVOU SRAČKU JSEM DLOUHO NEVIDĚL!” se těžko diskutuje.
Vždyť tam ten autor ani nevysvětlil, proč mu to teda přijde jako dehonestace tématu? Já jsem se dozvěděla jenom to, že se mu nelíbilo jak herci hrajou, když někdo hraje na kytaru, nebo že všichni ostatní diváci byli (narozdíl od něj) kreténi.
13.05.2024 (11.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Natálie,
to je fakt. S punkery se diskutuje špatně, pokud to vůbec jde.
Nicméně se možná nemusíme pouštět do diskuse s Šímou (psal jsem mu, ale jeho reakce by ještě více kypřily vášně), ale reagovat na to, co podle mě je v textu latentně obsaženo a co vyvolalo divoké reakce třeba i v Brně na Frljiće. Že někteří lidé – a jak se ukazuje z různých názorových a estetických stran – považují určité projevy umění/divadla za nepřijatelně urážlivé či dehonestující. A podle mě je lepší, než je označit za blby, otevřít jim ona díla coby projevy zcela opačného záměru. Že někdy razantními a provokativními postupy (Frljić), jindy pracující s navenek podbízivými či líbivými, což evidentně vadí Šímovi, poukazují na věci podstatné a to z pohledu – řekněme – avantgardních či soudobých umělců, kteří ke svému vyjádření používají umělecké formy často čerpající z šokující razance, nebo naopak z pokleslosti a kýče. Tyto postupy se mohou jevit různě, ale jde v zásadě o podvratné akty zpochybňující především společností nastolený kánon, skrz nějž tyto problémy či témata společnost nevidí či přezírá. A tato díla tento kánon narušují či rozbíjejí. Aspoň tak to vidím a tak vnímám mylnost Šímových i skautů výhrad. Forma těchto výhrad je podle mne v zásadě nepodstatná. Vypovídá o autorech, nikoli o díle. Téma však podstatné je.
13.05.2024 (12.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Nový,
možná to je slint zapšklýho starýho dědka, ale i jiná Dianiškova inscenace vyvolala obdobné reakce – viz můj vstup v některém dřívějším komentáři (proti inscenaci Mlčení bobříků někteří skauti napsali dokonce veřejné prohlášení – více zde: https://www.divadelni-noviny.cz/v-rozporu-s-overitelnymi-fakty).
Nezastávám se názoru Oldřicha Šímy, ale bojuju za možnost jeho zveřejnění. A ještě jednou a znova upozorňuju, že jde o literární text, nikoli recenzi, že je v rubrice blog a že obdobná slova, formulace a vyjadřování se v současné literatuře i dramatu používají zcela běžně.
13.05.2024 (12.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Janek Lesák
Hezký den,
chtěl bych se zeptat, kdy už vyjde další díl nepravidelného zápisníku Oldřicha Šímy?
Děkuji.
S pozdravem
Janek Lesák
05.06.2024 (17.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Anežka Pondělíčková
Krásný den,
blog Oldřicha Šímy (stejně jako mnoho ostatních na iDN) nemá předem dané datum vydání, autoři píší často nepravidelně. Čekání si zatím můžete zpříjemnit čtením přílohy k výročí padesáti let HaDivadla či rozhovorem s Magdou Szpecht, vše naleznete v aktuálním čísle DN.
S pozdravem,
Anežka Pondělíčková
editorka iDN
05.06.2024 (22.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nechoďme kolem jízlivé kaše.
Vzhledem k negativním ohlasům Šímova blogu na sociálních sítích, které se k nám dostaly pouze oklikou, i k obdobným reakcím zde, jsem se s autorem dohodl, že nemá smysl, aby pokoušel (ne)toleranci českého divadelního prostředí, a spolupráci jsme v rámci tohoto blogu /zatím?/ ukončili.
Z mého pohledu je to škoda, dozvěděli bychom se více o sobě a svých aktivitách z odlišné strany kulturního spektra, vykoukli bychom ze své bubliny, ale české rockové/undergroundové prostředí používá slovník, který divadelní fajnšmekři u nás nevydýchávají. Třeba jinde, třeba jindy.
Ale Váš zájem autorovi vyřídím.
🙂
05.06.2024 (23.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Pardon, Vladimíre,
abych se ujistil – chápu správně, že autor kritického textu, v němž pro rozebíranou inscenaci volí výrazy jako „umělecký průser z jakéhokoliv úhlu pohledu“ a „nesnesitelná srágora“ a kritiky, kteří to vidí jinak než on, nazývá „bambuly“ a „duchem chudými“, už nebude psát na iDN dále, protože nesnesl negativní reakce na svůj text? A dle tebe to svědčí o netoleranci českého divadelního prostředí?
Upřímně nevím, kdo je tady teda fajnšmekr, který něco nevydýchá.
08.06.2024 (11.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nevydýchali to
redaktoři a redaktorky Divadelních novin, Šímovi je to – jak říkával Magor – u prdele. Na těchto stránkách nám bylo (konkrétně Natálií Preslovou) vyhrožováno odnětím či snižováním grantů, budeme-li takové texty publikovat. A vedle toho se k nám dostávaly indicie, že jsme obdobnými způsoby napadáni jinde, na různých sociálních sítích mimo stránky iDN, což – jak jsem psal v některém svém předchozím vstupu – považuju za podlé zase já. Reagovat a diskutovat o něm mají podle mne lidé tam, kde byl text publikován, nikoli za zády autora.
Mám Tvůj nynější vstup, Jane, považovat za výzvu, že takové texty v rámci divadelního diskursu na iDN také patří? Byl bys, co vím, se mnou zatím jediný. A budu rád, když se autora a jeho formy psaní veřejně zastaneš. Kolegové i kolegyně v redakci (a z komentářů i zde nejen oni) si myslí, že jsem to s publikováním tohoto textu přehnal a ohrozil samu existenci Divadelních novin /beru to plně na sebe/. Proto jsem Šímovi napsal, aby v psaní blogu u nás /zatím?/ nepokračoval. On tyto reakce vydýchával bez problému, ale obávám se, že dalšími texty by jen přilíval oleje do ohně.
08.06.2024 (17.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Jan Šotkovský
se ptal na něco jiného, než na co Vladimír Hulec odpovídá, to je u něj normální. Tedy: další příspěvky pana Šímy nebudou ne z jeho, ale redakčního rozhodnutí, tedy rozhodnutí mého.
11.06.2024 (17.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Kolář
Nerad se pouštím do polemik,
krajně nerad píši na webové stránky či sociální sítě, které nazývám asociální. A těchto pár slov publikuji jen proto, že Divadelní noviny jsou mé dítě a příspěvek jakéhosi Oldřicha Šímy proto nemohu nechat bez povšimnutí. K meritu jeho článku se vyjádřit nemohu – inscenaci jsem neviděl, libeňská scéna mě nezve. Ke způsobu a slovníku, jenž autor používá, však ano. Neupírám mu právo kritiky bez argumentů, je to názor, nikoliv recenze. Neupírám mu ani právo užívat vulgarismy nejhrubšího zrna – svědčí to jenom o jeho lidské a intelektuální úrovni, či spíše pod-úrovni a hrubiánství, které je mu zřejmě vlastní.
Za skandální ovšem považuji, že editoři takovou slovní žumpu uveřejní na webu novin, které jsem dosud považoval za nóbl. A divím se toleranci šéfredaktora Josefa Hermana, který se spokojil s oprávněnou, ale jen skromnou výtkou. Kdybych byl ještě šéfredaktorem já, nařídil bych tu páchnoucí stoku okamžitě smazat a případnými řečmi o cenzuře a porušování svobody slova bych se nedal zastrašit.
A ještě douška: jsem šokován, že Vladimír Hulec v replikách též vulgaritou nešetří. Znám ho z mnohaleté spolupráce jako vzdělaného, kultivovaného muže a tento jeho způsob vyjadřování považuji za momentální poruchu inteligence.
Jan Kolář, penzista
10.06.2024 (14.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nejsem moc rád,
že se zde stále řeší forma Šímova textu, a ne jeho obsah. Možná to přepískl a já tím, že jsem text na iDN publikoval, taky. To se občas stává i v nejlepších rodinách.
Že jsem v komentářích používal drsné výrazivo, pramenilo ze snahy reagovat odekvátně Šímovu psaní, aby bylo patrné, že se tu stále rozebírá jen jeho forma. Takto se baví lidé v hospodách, taková slova volí lidé z okruhu kulturního undergroundu včetně kdysi Magora Jirouse, jehož jsme publikovávali v Dn (právě výraz „u prdele“ byl jeho oblíbeným), Pavla Zajíčka (jeho jsem citoval oním hovnem proti plátnu) či Vráti Brabence, se kterým se scházím v Café Sladkovský. Anebo si přečtěte některé básně či texty Ivana Diviše (např. v básni Čechy nazývá Jana Wericha „kryptobolševickým prasetem“ a Seiferta haní, že „v životě nic nenapsal“)… Anebo texty Milana Kozelky…
Ostatní asi nemá cenu komentovat, snažil jsem se o to v předchozích vstupech. Smazat příspěvek samozřejmě lze, nic proti tomu nenamítám a v redakci jsme o tom vážně uvažovali. Jen by to byla možná škoda či dokonce chyba (již jej četla řada lidí a reagovali nejen zde). I tento text a reakce na něj jsou dokladem doby a myšlení v ní.
🙂
11.06.2024 (13.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Kolář
Milý Vladimíre,
serózní noviny nejsou a neměly by být hospoda a vulgarismus v uměleckém textu, pokud je významově zatížen, anebo slouží k charakteristice postav je samozřejmě přípustný jazykový, stylistický prostředek než totéž v publicistickém textu, kde je to jen prachobyčejná sprosťárna.
11.06.2024 (14.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Rozumím a souhlasím.
Já ten text ale od začátku vnímal a vnímám jako výrazně a vědomě stylizovaný, v zásadě umělecký – tedy jako vědomou nadsázku a v jistém slova smyslu provokaci. Rázná publicistika v punkovém podání.
God Save the Queen the fascist regime…
11.06.2024 (14.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Prosím ukončeme to.
Milý zakladateli Honzo Koláři, smazat a zakázat by bylo to nejjednodušší. Mě tam opravdu vadí nejvíc vulgarismy, které jsou už trochu osobní – a my vyhlásili, že prostě vulgarismy tohoto typu zapovídáme stejně jako osobní invektivy. A zákon platí pro všechny. Vladimír ho, jak je jeho zvykem, porušil, to je všechno. Nakonec jsem po debatě v redakci rozhodl, že příspěvek s komentáři nesmažeme, to jest nebudeme nic zametat pod koberec, dohodl jsem s Vladimírem nové zásady, jak bude přispívat na web, a tím to pro mě jako šéfredaktora končí. Novou vlnu diskuse chápu jako provokaci Vladimíra, který se hned chytil a znovu bojuje za svou pravdu. Mě už jeho jednání nebaví a taková debata mě nezajímá.
Přitom v příspěvku a diskusi téma vidím: generační vnímání divadla, jeho prostředků a jeho témat. Pan Šíma inscenaci četl jaksi tradičně, ne v nadsázce, v níž se inscenace pohybuje. Pro mě je tam důležité téma nesčetných válečných hrdinů, když drtivá většina z nich seděla zbaběle zalezlá. Tak Dianišku čtu já, dělá si z nich legraci stejně jako já. Ale samozřejmě je možné vnímat inscenaci různě, pak mi v takové polemice opravdu vadí vulgarismy a dehonestování autorů, i jiného čtení inscenace. Chybí nadhled a tolerance. Takové texty mi připomínají příspěvky všech těch přemoudřelých nenávistných diskutérů na Novinkách. A to na iDN opravdu nechci – a že sem něco takového Vladimír Hulec vnesl mu vyčítám nejvíc. Jeho samolibou představu, s níž se neohlíží na iDN.
Jistě mi někdo ještě odpoví, Vladimír jistě nezklame, ale já tímto vyjádřením končím.
11.06.2024 (17.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ich verstehe diese Worte nicht,
aber ich respektiere die Worte des Chefredakteurs.
🙂
11.06.2024 (18.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Es ist in Ordnung.
11.06.2024 (23.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Natálie
Já bych jen ještě pana Hulce chtěla ujistit,
že v žádné grantové komisi jsem nikdy neseděla, nesedím a ani sedět nebudu a těžko proto můžu někomu vyhrožovat. A ani jsem nenapsala, že by mu kvůli jednomu článku měl někdo krátit dotace, ale že by ten článek mohl být použit jako argument pro nějaké teoretické případné kráticí snahy 🙂
13.06.2024 (18.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Natálie,
nijak jsem Tě (v dobách mého účinkování v ASSITEJ jsme si tykali) z nekalostí nepodezíral, a to i kdybys v grantové komisi seděla. Věřím, ze jsi soudná a víš, že jeden text jaro ani zimu nedělá. Upozorňuju na Tvůj výrok proto, že likvidátorsky působí. Nabízí argumenty potenciálním omezovačům grantů kulturním českým médiím (a Divadelkám zvlášť), z nichž někteří v oněch komisích obávám se sedí. Problémy s existencí (jež na grantech závisí) ovšem nemají jen Divadelní noviny.
13.06.2024 (21.42), , Trvalý odkaz komentáře,