Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky

Zápisky z roku 1968 (III)

Sedí tu s námi Liana Ovčáčková. Ještě studuje, chodí k Pavlovi na semináře. Rád už bych šel, protože ráno musím do kanceláře. Děláme holt revoluci, jak to nějaký kluk povídal holce, se kterou se tuhle hluboko po půlnoci procházel pod našimi okny.

Točili se po chodníku, širokém vydlážděném, pod okny našich kanceláří. A líbali se přitom a jí vlálo cosi jako vlečka, ale asi to byl jen volný dlouhý šál. A měla sukně a ty se protáčely a on se jen pořád snažil líbat, ale ani se moc snažit nemusel, protože ona mu jen tak trošku elegantně unikala, jen aby se o to usilovněji přimykala k jeho ústům, a já, snad vůbec ne starší než byli oni dva, se na ně koukal z okna. Bylo to skoro baletní představení a mělo to život a smyslnost. Jako by ta scéna plula vánkem, který ovíval mé vlasy a líce, a to bylo fajn, protože už jsem byl za celý večer řádně utahaný.

A v jednom okamžiku se ona zastavila, jako to děláme všichni, když jsme trochu zadýchaní, a mnozí to dělají i proto, že hledají okamžiky bez pohybu, ba někteří dokonce i okamžiky nehybnosti, ale to druhé se snad vůbec nikomu nedaří a to první je hrozně, hrozitánsky relativní. Přidržela si ho nahýma, smyslnýma rukama, všechno na ní bylo smyslné, ale v tom okamžiku byly snad nejsmyslnější i nejodříkavější ty ruce. Chtěla se ho aspoň trošku dotýkat, ale nepřála si, aby ji v příštích vteřinách přitáhl k sobě, lianu pnoucí se ke kmeni pryskyřic. Pozdržela jeho ruce i tělo, přála si chvíli pravidelně dýchat, odpočívat a možná i trochu myslet, to ovšem v tom okamžiku ze všeho nejméně. Oči jí zatěkaly a přitáhla je světla v našich kancelářích.

Bylo neuvěřitelně ticho, jak ho zažíváme, když okolo nás nic nejezdí, nic nehlučí. Jsme tu jen my sami a je noc, voňavá noc, plná slabě šelestících vánků. Jejich šelesty se snad navzájem vyrušují. A její slova namísto citoslovců: Co je to tady za úřad, v tolika oknech rozsvíceno?! A on se vyznal, jen chviličku zapřemýšlel, ale věděl: To jsou komunisti, zase jednou dělají revoluci. A ona jen vydechla aha a rozběhla se, a on se rozutíkal za ní. Rukama si  ho jediným pohybem přitáhla a pak pryč od něj, aby se jí lépe utíkalo. Ale ještě než doběhli za roh, už zase se líbali a produkovali citoslovce. Ale jinak bylo ticho… a potom ještě jejich nepravidelně střídané kroky, našlápnutí, citoslovce a byli pryč. A přede mnou jen ticho a vánek za vánkem.

Za ono okno musím hned ráno, bůhví co se zase děje.

Pavel: Pověz přece slečně, co se zase děje, jak zase jednou falšujete běh dějin, co je vlastně smyslem vašich blábolů o demokracii, pověz, na podzim jí musím dát zápočet z „pohybu idejí v toku času“, ty jí to teď vysvětlíš a já potom budu respektovat, že blábolí, protože zopakuje tvé nesmysly a ty jsi přece teď autorita.

Ovčáčkové to snad asi bylo trochu trapné, co ti dva stařešinové, o dobrých pět let starší než je ona sama, produkují za přestřelky, ale možná také ne. Buďto Pavla ctila, nebo ho potřebovala. Jen mu jaksi němě přitakala a čekala na mé průpovídky. Že by snad opravdu chtěla vědět, co se děje, co je nového, jak nás Sověti honí jak nadmutou kozu ke stále jasnějším výpovědím o tom, že si přejeme demokratický socialismus a ten s tím jejich nemá nic společného, ale zároveň nás nutí, abychom stále dokolečka – jako při modlitbě s růžencem – opakovali, že si také nepřejeme systém západních demokracií, tedy kapitalismus.

Říkám, že právě dnes nic tak významně nového není. Je ticho před bouří. Potřebujeme pokud možno v klidu přečkat ty dva týdny do sjezdu, kdy se nám nabeton podaří zvolit nové lidi do vedení, mezi delegáty sjezdu máme většinu. A když se to podaří, budou muset Rusové se svými takřka denními ataky přestat. Nezbude jim nic jiného, nebudou mít v našem vedení žádnou pátou kolonu. A o to nám jde.

Ale vždyť vy to všechno děláte jen proto, abyste si na svoji stranu získali lidi, kteří na vás serou, kteří vás mají dost, vždyť vy jenom chcete upevnit své ideologické pozice, chcete upevnit moc, která se vám rozpadá pod rukama, jako se rozpadala svého času moc Františka Josefa za starýho Rakouska-Uherska. Chcete to vy i Sověti, jenomže každý z vás k tomu volí jinou cestu. A my vám to prokoukneme a už dlouho vás nenecháme. Jestli sem snad Rusové přijedou a obsadí nás, zvládneme to lépe než to v šestapadesátém zvládli v Budapešti. My se s váma nebudeme mazlit. Jestli jste reformátoři nebo progresivní, nebo snad dogmatičtí a konzervativní, to je jedno. Všichni patříte pověsit. Pro tebe už taky máme strom. A možná se někteří porveme o to, jestli tě pověsím já na strom nebo někdo jinej na kandelábr.

Nech toho, Pavle, nech toho věšení, já nikoho věšet nebudu a ty to dobře víš. Já jsem taky nikdy nikoho nevěšel, ale od začátku jsem přece pro to, aby se to tady změnilo. A ty jistě víš, že jsem pro to už doteďka udělal daleko víc, než kdokoliv z vás bezpartijních. Ty dobře víš, jak se věci mají, že právě nám se daří tu smradlavou rybu vyhodit do odpadků, hlavu už jsme zvládli a teď jdeme dál.

Jenomže, kamaráde, vám to nebude nic platný. Ten režim je zvrhlej ve své podstatě, je zločineckej. Tvoje subjektivní snahy ti můžu věřit a v tvým případě dokonce věřím, ale tím hůř pro tebe, protože jsi obětí iluze, že lze něco zločineckého očistit.

Ale to ne, to ani nechci, protože podstata toho, oč nám jde, bude už jiná, než je podstata režimu, který nám tady vládl do teďka. A ty víš, že o to nám jde. A mně osobně naprosto vědomě už od jednašedesátého, kdy začaly diskuse u nás na fakultě, večery pod svíčkou. Kdo z nás měl iluze nebo udělal víc?

Dělat něco, to je taky taková kategorie, na kterou bychom si museli posvítit, ozřejmit ji z různých stran. Nicnedělání je často výrazem výraznějšího pohybu než překotná snaha o změny.

O překotné snahy nejde, ale o snahy v každém případě. Bez snah se přece nikam nedostaneme.

Jsi prostě ten zblblej marxista, kterej pořád ještě věří v pokrok, a to je největší blud lidstva a tobě prostě není pomoci. Slečno, otočil se k Ovčáčkové, vidím, že se dostatečně poučujete, zápočet v každém případě dostanete, vaše zásluha o tento rozhovor je takřka nekonečná, ale jedno ještě chybí, abych vás dokonce i ctil. Objednejte mi ještě pivo a kolegovi taky, abychom neochraptěli a ještě nějakou tu minutu byli schopni vás bavit jak se sluší a patří.

Douška

V noci po tomto posezení okupovali naše Československo Sověti (zdaleka ne jen Rusové, mě v následujícím týdnu perlustrovali Azerbájdžánci a Ukrajinci, přičemž mé dokumenty v latince byl schopen přečíst jen Rus z tehdejšího Leningradu) a Poláci, Bulhaři, Maďaři a východní Němci.

Nad Královopolskou, na svahu naproti našemu baráku, stojí řada bulharských tanků.

Konec mých o prázdninách nalezených soukromých zápisků z léta 1968.

///

P. S.

Liana Ovčáčková byla začínající studentka sociologie, Pavel ji učil na brněnské filosofické fakultě. Později jsme ji oba ztratili z očí.

Pavel se mnou studoval. Byla nás jen malá skupinka studentů (pět v ročníku) a o Pavlovi si myslím dodnes, že měl snad nejvíc z nás „filosofickou jiskru“. Naposledy jsem se s ním viděl před rokem. Citáty z jeho řečí jsou přesné, odpovídaly době. Měl nejen filosofickou jiskru, ale taky věděl, co a jak se děje v revolučních dobách. Dodnes v sobě nesu jako pořádný zářez, že byli dva lidi mně skutečně blízcí, kteří začátkem sedmdesátých let vstoupili do strany poté, co mnoho jiných vyloučili či odešlo a řadu z nich – včetně mne – bylo politicky pronásledováno a profesně likvidováno. Pavel byl jedním z těch dvou. Příjmením ho nechci určovat, ale to křestní jméno si dovoluju. Prostě o něm jinak neumím psát ani mluvit, nechci mu dávat vymyšlené jméno.

///

Předchozí díly na iDN:

Zápisky z roku 1968 (I)

Zápisky z roku 1968 (II)

…

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 20. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisky z roku 1968 (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ