Zápisník Jana Kerbra (No. 1)
Podlehl jsem přesvědčování svého kolegy Vladimíra Hulce a otevírám tu svůj blog, v němž chci upozorňovat především na akce, které stojí trochu neprávem stranou pozornosti (důvodem může být nepřehledná skrumáž mnoha nových domácích divadelních aktivit, ale i zdánlivě mnohokrát proprané téma – obě varianty vlastně nabídnou následující poznámky).
Žižkov z Vítkova. FOTO archiv
Hezký víkend na Žižkově
Během víkendu jsem zhlédl dvě představení, o nichž jsem předem neuvažoval jako o inspiraci pro recenzi či reflexi, přesto jsem se domníval, že by setkání s divadlem mohlo být v obou případech příjemné. Doufání se naštěstí potvrdilo.
Soubor Old Stars je shromážděn kolem tiskového mluvčího činohry ND Tomáše Staňka. Na jevišti dvou sklepních klubů, vršovického a žižkovského, hrají divadlo vysokoškoláci i středoškoláci, mnozí studují umělecké obory, někteří jsou už čerstvými absolventy konkrétních učilišť. Titulu, na který jsem zamířil do žižkovské Koněvovy ulice, jsem se přesto trochu bál. Soubor šesti jednoaktovek nazval jejich autor, americký dramatik David Ives All in the timing a několik z nich před lety pod titulem Je to v čase předvedlo Divadlo Kašpar. Už si nevzpomínám přesně, šlo-li o dva či tři kousky, ale pamatuji se, že ten večer byl pro mě nekonečný (all in the timing) a já onu inscenaci považuji suverénně za nejhorší opus, jaký jsem od Kašparů viděl.
Old Stars si vybrali jenom jednu aktovku – To nemá chybu – a myslím, že i lépe hráli než před lety jejich profesionální kolegové. Intimní verbální ping-pong, který začíná v posteli, nabízí dva přístupy ke světu. Ona (Nina Šimůnková) pochází z židovské rodiny, ale je moderní a „nepraktikující“. Má poměr s gójem, ráda by si ho vzala a postupně se v manželství řídila do jisté míry i podle tradic víry svých předků. On (Daniel Brátka) je moderní až ostentativně. O tradici, rodině a dětech nechce ani slyšet, s partnerkou se ovšem cítí dobře a zdůrazňuje (alespoň verbálně) sex jako jedinou hodnotu jejich vztahu.
Oba protagonisté jsou přirození, autentičtí, jevištní ztvárnění emocí působí důvěryhodně. Výhradu mám k „rozostřenosti“ dějiště. Pojednávané reálie nelze v mnoha detailech chápat jinak než jako původní, americké, přitom jedním z leitmotivů sporu obou milenců je nuance v textu písničky Závidím od Jiřího Grossmana (dokonce se v rozpravě objeví i příjmení interpretky Nadi Urbánkové).
Žižkov, Seifertova ulice. FOTO archiv
Druhý pozitivní zážitek je také ze Žižkova, tentokrát od Cimrmanů. Po několika úmrtích v souboru posílili pánové trupu alespoň pohostinsky, dokonce i z rodinných zdrojů (vypomáhají synové Josef Čepelka a Vojtěch Kotek). Právě Josefa Čepelku, člena hradeckého Klicperova divadla, jsem v tandemu s jeho otcem Miloněm viděl ve Vraždě v salonním coupé. Starší ztvárnil inspektora Trachtu, mladší jeho „žáka“ Hlaváčka. Mladý Čepelka (už je ovšem také otcem tří dětí) mezi zralejší kolegy zcela suverénně zapadl. Všichni hráli s evidentní chutí a nasazením reprízu s trojciferným „indexem“, takže jsem si notoricky známý kousek vychutnával jako bych byl téměř nedotčený jinak dost důvěrnou obeznámeností. Bylo nabito a úspěch veliký.
Přiznám se, že ne zcela dobře rozumím neutuchající popularitě této „pánské jízdy“, ale možná jsem se k poznání alespoň trochu během reprízy přiblížil. FOTO archiv DJC
Přiznám se, že také ne zcela dobře rozumím neutuchající popularitě této „pánské jízdy“. Ale možná jsem se k poznání alespoň trochu během této reprízy přiblížil. Nejde jen o to, že v rámci českého humoru patří Smoljakovy a Svěrákovy „semináře a hry“ k tomu nejlepšímu, co u nás je k vidění a slyšení, ale všichni ti pánové si stále s radostí – a při evidentně dobrých vzájemných vztazích – hrají na divadlo. Oč radostnější to často bývá než hrát divadlo!
Komentáře k článku: Zápisník Jana Kerbra (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
