Zápisník Jana Kerbra (No. 15)
Počátek letošního října byl ve znamení mnoha oslav a vzpomínek, k výročím Václava Havla či Jiřího Suchého se přiřadily i padesátiny jednoho z nejoblíbenějších a nejoriginálnějších domácích divadelních souborů, Divadla Járy Cimrmana.
Výroční slavnostní představení 4. října nazvané Psaní do nebe aneb 50 let Divadla Járy Cimrmana bylo koncipováno jako četba dopisu Zdeňka Svěráka Ladislavu Smoljakovi do nebe naplněná informacemi o tom, co se v souboru přihodilo od Smoljakova odchodu na věčnost.
Tak pan Zdeněk panu Láďovi sdělil, že odešli také Pavel Vondruška a Jan Kašpar (s nadějí, že to pro adresáta listu není žádné překvapení a že tam někde nahoře se všichni tři setkali), informoval ho o občasné posile z řad hereckých profesionálů, Miroslavu Táborském. Čtení listu do nebe prokládaly kratší či delší ukázky z her, které s obsahem dopisu ladily. Však také Zdeněk Svěrák, hojně v nich vystupující, spěchal na pokračování četby před oponu v různých kostýmních variacích, vždy ovšem důstojných.
Pánové ze souboru neztratili nic ze svého šarmu, u takového Miloně Čepelky (rovněž jubilující ročník 1936) lze hovořit dokonce o obdivuhodné vyzrálosti pěvecké i taneční (Žílová v Aktu). Nejpodstatnější ukázky pocházely ze Záskoku, o němž Svěrák prohlásil, že jde o jeho kousek nejoblíbenější, a ve finále pak z Českého nebe. Jak jinak, vždyť pisatel listu se zmiňoval také o volbě prezidenta, která u nás nyní probíhá formou všelidového hlasování (na to zareagoval Smoljakův hlas z nebe zanotováním pověstného čísla ze Straussova Netopýra: To je směšné, cha cha cha.)
Zhruba devadesátiminutové představení (videoukázku najdete zde) nepostrádalo nic z toho, proč máme Cimrmany rádi: inteligenci, nepodbízivost, moudrou potutelnost a především nenapodobitelnou radostnost.
Komentáře k článku: Zápisník Jana Kerbra (No. 15)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)