Divadelní noviny > Blogy Kritika

Zápisník Jana Kerbra (No. 7)

Divadlu Palace, tomuto vpravdě bulvárnímu stánku (Václavské náměstí je přece největším českým bulvárem v původním slova smyslu), v podstatě nikdo nevěnuje kritickou pozornost. Ale nejenom tutovkami typu Camolettiho košilatých řachand žije tato divadelní instituce, na jejíchž prknech se často ve „vedlejších úkolech“ realizují mnozí renomovaní herci.

Schmittovo Heslo morálka kupříkladu přináší pozoruhodnou kreaci Miroslava Etzlera v roli filosofa Diderota (pravda, další složky včetně „fundusové“ scény jsou problematičtější), muzikál Miluji tě, ale představuje v plné formě hvězdy žánru Lumíra Olšovského a Romana Vojtka (přiznávám ovšem, že jsem se při předlouhé produkci nudil).

Inscenací, která nabízí méně obvyklou příchuť, je však francouzská komedie z divadelnického prostředí S nebo bez autora Patricka Haudecoeura. Česká mutace titulu, v němž jde v originále o volbu mezi citronovým a mátovým čajem, by mohla evokovat poněkud lascivní představu, že se týká ošacení. Jedná se však o aplikaci cukru do nápoje. V kompozici hříčky běží o zkoušku na připitomělou komedii v první části a její věru nedokonalé předvedení po přestávce. Projekt realizovala herečka Vanda Hybnerová ve spolupráci s „alternativním“ Jakubem Čermákem (formace Depresivní děti touží po penězích). Ta také ztělesňuje hvězdu angažovanou do chystané slátaniny, Jakub Žáček představuje jejího manžela a v plánu Haudecoeurovy hry už herce za zenitem, Vojtěch Záveský pak adepta Thálie začínajícího, protekčního a v podstatě neschopného. Režisérka chystaného kusu (v mateřské slovenštině ji vytváří Lucia Kašiarová) má poměr s ředitelem divadla, představitel menších rolí (Richard Trsťan) si rád přihne a zatímco během zkoušky invenčně obohatí produkci rapováním, je při premiéře kvůli „opici“ nepoužitelný a občas se na jeviště nevhodně připlete.

První část inscenace Divadla Palace působí zvláštním dojmem. Sledujeme v podstatě dobré herecké výkony, občas i vydařené gagy, přesto se dostaví pocit zdlouhavosti a chvílemi i nudy. Chrlení bláznivých situací by potřebovalo rasantnější gradaci (možná, že při jiných reprízách temporytmus funguje lépe) a při vší úctě k zúčastněným ještě přesnější a charismatičtější komiky (napadají mě nedostižní Chaplin či Polívka ve svých nejlepších letech).

Po přestávce se ovšem všechno v lepší obrátí. Bodují bizarní kostýmy, výstupy vydařené i opravované, „poker face“ Vandy Hybnerové v situacích, kdy hvězda zachraňuje to, co se už zachránit nedá, či překonávání trémy a nadšení vlastními – chabými – schopnostmi, které v partu Juliena předvádí Vojtěch Záveský. Představení stále více jiskří uvolněnou kontaktností, lehce dekadentní (francouzskou?) atmosférou a produkce postupně dozrává k osobitému stylu. Nejde o moralitu s existenciálním přesahem, ale tato dobře zahraná taškařice se nemusí stydět v sousedství komedií, předváděných ve sledovanějších a váženějších divadlech.

 

 

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 13. června 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník Jana Kerbra (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ