Zápisník Jana Kerbra (No. 9)
Po více než čtyřech měsících od premiéry jsem v Chebu zhlédl tamní jevištní verzi Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší nastudovanou režisérem Šimonem Dominikem. Vychází z dramatizace, kterou pro brněnskou Husu na provázku pořídili Ivo Krobot s Petrem Oslzlým.
Živý jazzový kvintet doprovází herce v písničkách Emila Viklického. FOTO archiv MD Cheb
Chebská inscenace má k té brněnské svou komplikovanou stavbou blízko (vždyť v románové předloze se prolíná několik časových rovin), přesto vypadá jinak. Především v tom, že je strukturována hudebními vsuvkami (živý jazzový kvintet doprovází herce v písničkách Emila Viklického, jejichž texty jsou dílem básníků, Škvoreckým v románu většinou přímo citovaných – a u Mrtvého vrabce je zachována i původní Kainarova melodie).
Příběh Dannyho Smiřického, inženýra lidských duší, se odehrává na jevišti, které scénograf Karel Čapek vyzdobil horizontem ze skříněk známých z továrních šaten. FOTO archiv MD Cheb
Příběh Dannyho Smiřického, zprvu studentíka za války nasazeného coby dělníka při výrobě zbraní pro wehrmacht, později v padesátých letech začínajícího spisovatele, čili (podle Stalinova výroku) inženýra lidských duší a po zmařených nadějích osmašedesátého roku emigrovaného profesora literatury v Torontu, se odehrává na jevišti, které scénograf Karel Čapek vyzdobil horizontem ze skříněk známých z továrních šaten. Některé – trojrozměrné – fungují i jako hrací, „nábytkový“ materiál. Když jsou občas otevřeny, objeví se na vnitřních stranách přilepené fotografie osobností spjatých se Škvoreckým, ať už jako umělcem, vydavatelem či fanouškem (Mandlová, Pilarová, Poe, Zábrana a další). Obrázky zahlédneme často jen na okamžik, stejně jako je do celkového půdorysu inscenace vložena spousta motivů, které se před divákem často jen mihnou. Nechci tím vysloveně naznačit, že méně by bylo více, nápadů je v jevištním díle ovšem mnoho a vykazují značný kvalitativní rozptyl. Od divoce komediálního líčení Blběnčina dobrodružství s českými fízly pomocí maňásků a vlastního bujného poprsí až po melancholicky vzpomínkové pouštění draka kamarádem Přemou, který píše do Kanady z Austrálie a po zprávě o jeho skonu mu papírový drak uletí.
Inscenace je i přes svou délku (s přestávkou dvě a tři čtvrtě hodiny) živá a dynamická. Zaujme většina herců, především Daniela Šišková jako Dannyho ryzí proletářská láska Naďa, ale také Diana Toniková (šťavnatě karikovaná Blběnka), Radmila Urbanová (rodinnou tragédii tlumočící Rebeka, emigrovaná do Izraele), Michal Švarc (střízlivě a posmutněle tónovaný kamarád Přema) a další.
Za podstatný problém inscenace považuji obsazení Jana Jedlinského do role Dannyho. FOTO archiv MD Cheb
Za podstatný problém inscenace však považuji obsazení Jana Jedlinského do role Dannyho. Muzikální protagonista dobře zpívá a v rámci inscenace zvládá bez problémů i roli solidního amatérského saxofonisty, v hereckém projevu se však příliš opájí svým melodickým hlasem, což ho především při zpodobení stárnoucího Dannyho v Torontu svádí k víc než nedbalé dikci. Postava mi ze všech figur, na jevišti se hemžících (mnozí herci zvládali na úrovni partů několik), byla nejméně blízká, o což, domnívám se, inscenace neusilovala.
Dominikova inscenace za vidění stojí a vypovídá o sympatické režisérově snaze pouštět se (po Steigerwaldových hrách Horáková, Gottwald a Políbila Dubčeka) do projektů náročných, myšlenkově provokujících a chebský soubor v dobrém slova smyslu nešetřících.
Západočeské divadlo Cheb – Josef Škvorecký: Příběh inženýra lidských duší. Dramatizace Ivo Krobot a Petr Oslzlý, úprava Šimon Dominik a Ondřej Novák, režie Šimon Dominik, scéna Karel Čapek, kostýmy Andrea Králová, hudba Emil Viklický, dramaturgie Ondřej Novák. Premiéra 18. října 2014 (psáno z reprízy 7. března 2015).
Komentáře k článku: Zápisník Jana Kerbra (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
