Zápisník Milana Uhdeho (No. 4)
Když jsem sledoval závěrečnou část třívěté dramatické poemy Oidipus město, s níž na letošní Pražský divadelní festival německého jazyka přijel soubor Deutsches Theatre z Berlína, uvědomil jsem si, že režisér Stephan Kimmig ponechal představitelce Antigony Katharině Marie Schubert text, který čeští režiséři rádi škrtají, aby nevrhli na hrdinku ani sebemenší stín.
Berlínská Antigona tvrdě vyvrátí Kreontovu zhoubnou iluzi… Susanne Wolff (Kreon) a Katharina Marie Schubert (Antigona) v závěrečné části inscenace. FOTO archiv
Berlínská Antigona nejen tvrdě vyvrátí Kreontovu zhoubnou iluzi, že smí jako vladař ignorovat vůli podsvětních bohů a rozhodovat o mrtvých, nýbrž předtím uhodí tvrdě a bezohledně na sestru Isménu, odmítne její projev lítosti nad tím, že se na Polyneikově pohřbu nepodílela, a odvrhne její pozdní, ale statečně solidární postoj: čin si Antigona vyhrazuje jen a jen pro sebe.
Katarina Marie Schubert byla neobyčejně tvrdou, manifestačně drsnou odpůrkyní vladařovou i sestřinou. Nespokojila se s tím, že vykonala, co ukládají bohové, ale konfrontovala se s Kreontem mocensky – nepřímo, ale zřetelně. Představení záměrně nekončí Antigoninou smrtí, nýbrž její naznačenou výzvou ke vzpouře.
Snažil jsem se představit si, co by po takové vzpouře čekalo Théby. Katarze, nebo pokračování historie prokletého rodu?
Komentáře k článku: Zápisník Milana Uhdeho (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
