Zápisník nezmizelé (No. 11)
Nová dimenze Beethovenovy 9. symfonie s Ódou na radost! Přesně takový pocit mám po jejím silvestrovském uvedení 31. prosince v podání Bamberger Symphoniker pod taktovkou Jakuba Hrůši. Dokázal ji uchopit zcela neotřele, nově a tak, že má všechna „předtím“ zmizela.
Takovou Devátou jsem ještě neslyšela. Zazněla neskutečně energicky. Virtuózní, plastická, dramatická a slavnostní. Od prvních tónů byla cítit až elektrizující souhra mezi dirigentem a orchestrem, později i Sborem Bamberských symfoniků vedených Rolfem Beckem. Obě tělesa podala strhující výkon. Pulsovala a dýchala s hudbou propojena s myšlenkami Jakuba Hrůši neviditelnými, zato pevnými vlákny! Tempa se v prvních momentech zdála závratná, přesto zůstalo dílo čitelné a srozumitelné. Naopak se zdálo, že důležitá místa orchestr artikuloval tak, že vynikla. Třetí větu Jakub Hrůša naopak pojal velmi něžně a procítěně, propracoval její hloubku i šíři.
Bas nastupuje v poslední větě jako první a Jan Martiník se tohoto entrée ujal až s až wagnerovským výrazem. Široce, velkolepě a vznešeně. Tenorista Steve Davislim působil velmi energicky a s vášnivostí vystřihl jeho sólo zpaměti. Altistka Markéta Cukrová zářila jistotou a elegancí. Hlas sopranistky Nicoly Proksch zněl měkce, sytě a kulatě i v těch nejvyšších polohách.
Těžko říct, zda byl zvuk tak dokonalý díky výborné interpretaci nebo výjimečné akustice sálu. Konzerthalle je po této stránce opravdu povedený prostor. Spolu se zřetelným (skvělým) poslechem působí navíc sál útulně a netradičně svými liniemi stěn bez pravých úhlů a rozložením zlomku publika i kolem orchestřiště.
Zájem diváků byl extrémní, oba koncerty, odpolední i večerní, byly vyprodané. Přístup obyvatel zhruba sedmdesátitisícového Bamberku je vůbec působivý. Svůj orchestr si doslova hýčkají a jsou na něj pyšní. Abonentů bývá každou sezpnu kolem 7000! Pokud se tedy procházíte ulicemi tohoto starobylého města, zhruba každý desátý člověk pravidelně navštěvuje koncerty a v Konzerthalle usedá. Zajímavé také je, že si Beethovenovu Devátou s odstupem dvou až čtyř let místní lidé na Silvestra přímo žádají. Dávají tak přednost vážnému a mohutnému dílu před vylehčeným programem nabízejícím operetní árie nebo rossiniovské předehry. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Nebo hlubší kulturní povědomí?
Způsob, s jakým Jakub Hrůša vedl orchestr, byl vznešený a důstojný. Dává tušit, že se Česká republika může a bude v nedaleké budoucnosti pyšnit dalším vynikajícím dirigentem. Se svým současným orchestrem vytvořil jedinečnou a výjimečnou událost. Skutečnou oslavu zakončení starého a příchodu nového roku.
Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)