Zápisník nezmizelé (No. 14)
La Bohéme po třista třicáté sedmé! Inscenace jedné z nejznámějších oper Giacoma Pucciniho autorského týmu Gunda Mapache, Christine Mielitz a Peter Heilein měla premiéru v říjnu 1983 a od té doby se zařadila mezi stálice reperoáru Semperoper Dresden.
Semperoper Dresden. FOTO VERONIKA PAROULKOVÁ
A není divu. Jde o autentickou a velmi povedenou inscenaci, skutečně veristickou, zdravě reálnou, s propracovanými detaily. Až máte pocit, že čtete barvitě popisnou knihu.
Už v prvním dějství zaujmou hlasitě „bafající“ kamínka, dlažba podobná té pařížské na celém jevišti, nenápadně dokonalá ošuntělost i nadhled vystihující prostředí i mentalitu bohémy. V druhém opona odkrývá kouzelné pařížské nároží s kavárnou. Atmosféra je dokonalá, nechybějí secesní vitráže, zahradní kovový, bíle natřený nábytek i určitý typický chaos. Vábící Musettu doprovází při její árii houslista přímo na jevišti. Ve scéně nad ránem, kdy se scházejí metaři, mlékaři a ostatní obyčejní lidé, zazní do hudby po verši o kapli Saint-Michel údery zvonu. Třetí dějství nás vrací do komůrky Rodolfa, ovšem není tu postel, kterou většina inscenátorů volí jako místo posledních chvil Mimi. Zde je hlavní hrdinové tráví u starého pianina. Celkově je drážďanská Bohéma tmavší, zahalená do tlumených tónů s převládajícími odstíny šedi, což je typická atmosféra pro tento operní dům.
Celkově je drážďanská Bohéma tmavší, zahalená do tlumených tónů s převládajícími odstíny šediFOTO archiv Semperoper
V pátek 19. ledna tohoto roku vystoupila jako Mimi Maija Kovalevska, která v této roli debutovala i v MET. Zpívala s nadhledem, skromností a šťavnatě sametovým sopránem, příjemně zabarveným i v nejvyšších tónech. Američanka Emily Dorn byla nádherně hravou a koketní Musettou, správně vyzývavá, v závěrečné scéně i vysoce citlivá. Její projev byl kultivovaný a lechtivý zároveň. Hlasově upoutala barvou i sytostí. Nepřehlédnutelné bylo její entrée v bílých přiléhavých šatech doladěných flitry, které zvládla výrazově skvěle a nakažlivě. O něco méně se mi tentokrát líbil Ukrajinec Dmytro Popov jako Rodolfo. Zpívá sytě a s nasazením, přesto jsem měla pocit, že je jeho hlas obrácený částečně dovnitř, místo aby se plnohodnotně a jasně nesl do hlediště. Část ho zůstávala zastřená a utlumená. Některé vyšší polohy měl naopak o trochu víc razantní, než bylo třeba. Ale to píšu o nuancích. Druhý Luciano Pavarotti se bohužel hned tak nenarodí, abychom se dočkali opět úžasně vystižených emocí u závěrečných výkřiků: Mimi…, při kterých mrazívalo. Výkon to byl výborný a v českých podmínkách by jistě patřil mezi absolutní tenorovou špičku. Solidním, i když ne přímo výrazným Marcellem byl John Chest.
Jde o autentickou a velmi povedenou inscenaci. FOTO MATTHIAS CREUTZIGER
Inscenaci hudebně nastudoval a řídil americký dirigent John Fiore. Staatskapelle Dresden vedl se svým typicky širokým úsměvem svěže, energicky a poeticky. Opět jsem si uvědomila, jak moc dělá s operou dobrý orchestr! Mnohé melodie totiž mohou v horším podání vyznít díky jejich lyričnosti – speciálně v této opeře – až kýčovitě. Což ale není případ Staatskapelle. Bohéma v jejím provedení je propracovaným a hlubokým dílem.
Semperoper Dresden – Giacomo Puccini: Hudební nastudování Giampaolo Bisanti, režie Christine Mielitz, výprava Peter Heilein, světla Friedewalt Degen, vedoucí sboru Cornelius Volke, dramaturgie Matthias Rank. Sächsischer Staatsopernchor Dresden, Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden, Sächsische Staatskapelle Dresden. Premiéra 23. října 1983. Psáno z reprízy 19. ledna 2018.
Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
