Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Zápisník nezmizelé (No. 2)

Padesát odstínů bílé – i tak by mohl znít podtitul pražské inscenace Juliette (Snář), kterou uvedlo Národní divadlo v rámci bienále Opera 2017.

Nad vším tentokrát pro mě vévodila hudba! Ne nadarmo je Juliette braná jako jedna z vrcholných oper Bohuslava Martinů. Snová, s neuvěřitelnou škálou pocitů a nálad, dramatická i skromná, něžná i místy podkresová, citlivě doprovázející mluvené slovo, kterým dílo nijak nešetří. Martinů ho psal v Paříži na vlastní libreto podle divadelní hry Georgese Neveuxe. Premiéru měla Juliette v Praze 16. března 1938 pod taktovkou Václava Talicha. Současná inscenace se na stejných prknech poprvé představila v březnu 2016.

Dirigent Jaroslav Kyzlink se ponořil hluboko do struktury i témat díla. Nechal vyznít autorovy myšlenky, možná jen místy zanedbal jemné hudební nuance, které zanikly v svižných tempech a poměrně silné dynamice. Orchestr měl ale tah a náboj. A také za to na konci zaslouženě sklidil výrazný aplaus!

A proč ta parafráze na známou knižní trilogii? Scéna opravdu nabízela jen odstíny bílé, od té „nejzapranější“ až po křídovou, na černém podkladu jeviště. Výjimkou byly jen sytě zelené šaty Juliette. Inscenační řešení však – zdálo se mi – postrádalo výraznější nápad a především pohyb, čímž se vytrácelo drama. Vášeň a říše snů oproti reálným prostředím přeci přímo vybízejí k fantazii a nabízejí nepřeberné možnosti hereckých i výtvarných výkladů a řešení. Navíc témata jako ztráta paměti či duševní odchod z reálného světa přinšejí množství symbolů a úrodné půdy pro škálu scén, od hororových přes halucinogenní až po snově éterické. Bohužel tyto možnostoe inscenátoři nevyužili.

Strnulé pódium „porostlé“ keříky, které si žilo celé druhé jednání na vysoké noze, respektive na pilířích, které symbolizovaly kmeny stromů. Toť vše. A bílý klavír, který pomalu přicházel o svoji roli a na samém konci skončil v zadní části jeviště poté, co posloužil jako kancelářský stůl. A bílé schody, které se zjevily, když Michele včas neopustil kancelář snů, působily až kýčovitě. Vnímala jsem to opět jako nevyužitou možnost, jak vzbudit v divácích fantazii a nechat je prožít fikci odchodu, pohrát si s jejich podvědomím a nechat na nich, jestli je to odchod z tohoto světa, odchod duše z těla, nebo jen probuzení ze sna. Režie a scéna Zuzany Gilhuus mě – jak vidno – nenadchla. Přistihla jsem se několikrát, jak čekám, že přijde „něco“, k čemu některá místa vysloveně vybízela, a… nic. Aspoň že kostýmy Tomáše Kypty dané postavy charakterizovaly výstižně.

Uzpívat hlavní party opery nepatří k nejlehčím pěveckým úkolům. Michel je na jevišti prakticky bez přestávky celé dvě a půl hodiny. Peter Berger se role zhostil dobře. Herecky střídmě, přirozeně, pěvecky znělým tenorem i srozumitelnou výslovností. Ani Alžběta Poláčková nebyla špatnou Juliette. I když bych si k této postavě představila éteričtější soprán znějící lehčeji, s ne tak zatemnělými výškami. A především s podstatně pestřejší výrazovou škálou. Vždyť Juliette není jen dívka, je to celá paleta charakterů, se kterou si lze hrát, až mrazí. Petr Levíček výborně vystihl gesta úředníka a i pěvecky se mi líbil. A ráda bych vypíchla mladého námořníka v podání Michala Bragagnola. Jakmile poprvé otevřel ústa a rozezněl první tóny, bylo jasné, že jeho nádherný, sytý tenor lehce dosáhne až na poslední místa na bidýlku. Ivan Kusnjer si sice střihl vedlejší roli, za to v ní opět zářil. U něj nemá smysl hledat bůhvíjaké herectví, ale je třeba oceňovat jeho sebejistý a barevný hlas.

Ráda jsem tuto operu viděla. Je to těžký oříšek, snadno si jde na něm vylomit zub. Je skvělé, že se hudba Bohuslava Martinů dostává na česká pódia, v případě této opery a Prahy je to po čtvrt století. Těším se na další jeho tituly, protože jeho hudba je prostě překrásná.

Národní divadlo, Praha –  Bohuslav Martinů: Juliette (Snář). Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, dirigent: Jaroslav Kyzlink, David Švec, režie a scéna: Zuzana Gilhuus, kostýmy: Tomáš Kypta, choreografie: Radim Vizváry, dramaturgie: Beno Blachut. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéry 24. a 25. března 2016. Psáno z reprízy 17. října 2017 v rámci festivalu Opera 2017.

/Text byl na přání autorky 5. listopadu aktualizován/

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 18. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 2)

1. Pavel D.

   

   Michal Bragagnolo sytý baryton.
   Jako Rigoletto nebo Oněgin?! Bravo paní recenzentko, je vidět, že se vyznáte :))))
   (samozřejmě nemám nic proti panu Bragagnolovi, je to šikovný mladý umělec)

   18.10.2017 (14.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jan Levý

   

   Paní recenzentka
   je jistě velmi fundovaná. Těším se velmi na její další výplody. Když jsem ji upozornil na její neznalost, tak chybu nepřiznala. Dokonce odmítla diskutovat a dokonce svůj pohled na věc nebyla schopna argumentovat.
   J. Levý – student operní režie HF JAMU

   05.11.2017 (1.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Josef Herman

   

   Veronika Paroulková
   není recenzentka Divadelních novin, ale blogerka, profesí moderátorka v TV a na různých akcích především tzv. „vážné hudby“. Poskytujeme rádi prostor lidem, kteří chtějí psát, přemýšlet a diskutovat na našich stránkách a Veronika Paroulková patří mezi ně, její profese ji přivádí k mnohému zajímavému. Její psaní však prosím považujte za blog, byť s recenzními ambicemi. Že se nevyrovnala se svým lapsem, který jste jí připomněl, mě mrzí.

   05.11.2017 (9.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Veronika Paroulková

   

   Dobrý den,
   ono je to celé trochu jinak, než jak to p. Levý podává. V článku původně nebyla chyba, ale úvaha nad zabarvením jednoho z hlasů a jeho případném přesahu do jiného hlasového oboru. Možná ne úplně šikovně formulovaná, proto jsem ji nakonec nechala dát pryč. P. Levý o tom se mnou diskutoval na mém Facebooku a přestože jsem mu svůj původní záměr vysvětlila a asi u šestého komentáře ho upozornila, že si nepřeji se dál dohadovat, nevybíravě pokračoval. Proto se ocitl v zablokovaných kontaktech. A tento překroucený útok je výsledkem toho, že to neunesl.
   A jinak, jak upozorňuje Dr. Herman, nemám ambice psát odborné kritiky, nýbrž reportovat své dojmy z představení, která mě zaujmou, a inspirovat tak třeba někoho k jejich návštěvě.

   05.11.2017 (9.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ