Zápisník nezmizelé (No. 3)
Noblesní souzvuky, nejjemnější modulace a dynamika, neskutečná pokora – to vše ztělesňuje belgický vokální Huelgas Ensemble, dvanáct pěvců a umělecký vedoucí Paul van Nevel. V úterý 10. října vystoupili v rámci řady Stará hudba 83. koncertní sezóny Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v kostele svatých Šimona a Judy (více zde).
Průzračná a velebná v jejich podání se chrámovou lodí nesla nejprve tradičně zpracovaná Messa da Cappella. FOTO archiv FOK
Průzračná a velebná v jejich podání se chrámovou lodí nesla nejprve tradičně zpracovaná Messa da Cappella, mistrovské dílo Claudia Monteverdiho, a v druhé půlce díla několika jeho nadějných předchůdců, kterými byli Philippe De Monte, Nicola Vincentina, Cesare Tudino D’Atri, Giaches De Wert a Luca Marenzio. Měli jsme tak možnost porovnat kontrast dvou úžasných kompozičních světů.
Skoro symbolicky působil už příchod členů belgického sboru. Důstojně a tiše kráčející průvod dvanácti postav jako dvanácti apoštolů, mladých lidí, doprovázených starším prošedivělým mužem s jemnými, ale rozhodnými gesty. Zajímavé pak bylo, že Paul van Nevel dirigoval velmi úsporně, v ruce přitom držel místo taktovky složené brýle.
Soubor se totiž rozhodl vystoupit uprostřed kostela a řady diváků nechal rozsadit čelem proti sobě. FOTO archiv FOK
V krátké uvítací řeči vysvětlil nezvyklé rozložení míst pro publikum. Soubor se totiž rozhodl vystoupit uprostřed kostela a řady diváků nechal rozsadit čelem proti sobě, dílem ve zbývající části hlediště a dílem v oltářním prostoru. Už s prvními tóny bylo patrné, že se jednalo o správnou volbu. Zvuk souboru se nesl vyrovnaně do posledních zákoutí kostela a všichni si tak mohli vychutnat stejně hodnotný a plný zvuk. Zároveň dirigent požádal, aby lidé netleskali mezi jednotlivými skladbami. Je to věčně sporná otázka, ale divák má tak záruku, že atmosféru nic nadbytečného neruší (podobně to udělal letos na Smetanově Litomyšli i Radek Baborák).
Paul van Nevel dirigoval velmi úsporně, v ruce přitom držel místo taktovky složené brýle. FOTO archiv FOK
Samotná hudba byla éterická, Huelgas Ensemble nechal vyniknout vše, co partitury nabízejí, zřetelně, citlivě, jímavě. Jako mosty do duše. Pozorovala jsem lidi sedící kolem mě a bylo znát, jak je hudba, přednes i výraz souboru pohltil.
Claudio Zuan Antonio Monteverdi se narodil v italské Cremoně roku 1567 a zemřel v Benátkách roku 1643. Do hudebních dějin se zapsal jako skladatel, zpěvák, violista a kapelník, dovršitel formy madrigalu, jeden ze zakladatelů opery a inovátor, který významně přispěl ke zrodu barokního stylu. Mezi jeho instrumentační novinky patří např. tremolo nebo pizzicato! Profesní život prožil v podstatě ve dvou zásadních působištích, napřed ve službách mantovského vévodského dvora a poté jako kapelník Baziliky svatého Marka v Benátkách, kde zůstal až do smrti.
Bernardo Strozzi: Claudio Monteverdi (olej na plátně, circa 1630). Repro archiv
Ostatní autoři pražského koncertu byli většinou o generaci starší než Monteverdi. Jednalo se o autory italského nebo vlámského původu, kteří tvořili v renesančním stylu. Jejich skladby v podání Belgičanů působily svěže, bohatě, a přestože vznikaly v podobném časovém období, byly kontrastní. Druhá polovina koncertu tak působila pestře a vyvrátila možné obavy z určité monotónnosti.
Světoznámý Huelgas Ensemble se specializuje na středověkou a renesanční hudbu a na pozvání FOKu se do Prahy vrátil po deseti letech. Až se někdy v budoucnu naskytne další příležitost, nenechejte si jejich koncert ujít. Bude-li to jen trochu možné, nebudu chybět ani já.
Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
