Divadelní noviny > Blogy

Zápisník nezmizelé (No. 4)

Nápoj lásky (L’elisird’amore), který nás v původní verzi přenáší na italský venkov 19. století, měl premiéru roku 1832 v Miláně a patří k nejoblíbenějším komickým operám vůbec. Libretista Felice Romani si tehdy vypomohl libretem Eugena Scriba k Auberově opeře Čarovný nápoj z roku 1831. V podstatě se jedná o parafrázi pověsti o Tristanovi a Isoldě…

Klapka, Nápoj lásky poprvé… Zazní úvodní tóny předehry, opona jde nahoru a začíná něco, co bychom u filmu označili úvodními titulky. Na průsvitném plátně spuštěném před scénou „listujeme“ černobílými plakáty ve stylu hvězdné éry Hollywoodu. V hlavní roli: Adina, filmový idol snad každého muže.

Předehra vrcholí a my skrz průsvitné plátno zahlédneme klasický stolek z herecké šatny a u něj s pudřenkou a štětcem v ruce hlavní hrdinku. Příběh se totiž odehrává takzvaně „na place“. Hlavní postavy jsou členy filmového štábu: představitelka hlavní role, herečka Adina, mladičký a nesmělý rekvizitář Nemorino, zahraniční posila, slavný krasavec Belcore a režisér Dulcamara přezdívaný Dottore. Takový je Nápoj lásky Gaetana Donizettiho režisérky Magdaleny Švecové, který měl premiéru včera (v pátek 20. října) v Mahenově divadle v Brně.

Výborný nápad, bohužel ne úplně originální. Obdobnou koncepci zvolil a jako Nemorino i ztvárnil Rolando Villazon. Těžko říct, jestli se mladá režisérka vědomě inspirovala, nebo ne, to bychom se asi museli zeptat přímo jí. Inscenace ale každopádně působila výborně a byla opravdu vtipná. Český film má hlubokou tradici a určitě se mnohým v souvislosti se jménem hlavní hrdinky vybavila Adina Mandlová a tehdejší kinematografie. A myslím, že ani není náhodou, že Donizettiho brněnská Adina ji v mnohém připomíná: gesty, pohledy, účesem, lehkomyslností i sebevědomím hraničícím s arogancí, stylem šatů přes které si ráda přehazuje bohatou kožešinu nebo dlouhý plášť se třpytivou broží.

Jako Adina zazářila Kateřina Kněžíková. Stejnou roli ztvárnila už v pražské inscenaci, která měla premiéru v Národním divadle v prosinci 2010. Musím ale zdůraznit, že tehdejší Kateřina a ta dnešní se nedají srovnat! Možná za to může mateřství, nabyté zkušenosti, píle, přístup, vhled do hudby, těžko říct. Její hlas nabyl lahodnosti a škály výrazů, jako by si sedl níž a přitom nepozbyl jiskrnosti. Její Adina byla znělá, jistá, kultivovaná, zazpívaná s lehkostí. I nejtěžší pasáže vyzněly tak, jako by měla ještě bohatou rezervu. A navíc bylo i nač se dívat – Kateřina Kněžíková má neoddiskutovatelný herecký talent a šarm. Sebejisté, přitom žensky rozverné role jí vysloveně sedí. Pokud bychom viděli jen obraz, mnozí by si řekli: Skvělá činohra! Adina v podání Kateřiny na jevišti doslova žila. Měla skvělou mimiku, gesta, zvládnuté pohyby, výborně tančila. Vše působilo přirozeně, svěže. Pozoruji tuto mladou pěvkyni již několik let a těším se na další vějíř rolí, který vývoj jejího hlasu i osobnosti jistě brzy ještě rozevře a nabídne divákům.

Slavnou Nemorinovu árii Una furtivalagrima a mnohé další neméně krásné si v brněnské inscenaci střihl jako host José Manuel ze Španělska. S tenory je obecně problém, těch skutečně výborných je prostě málo. V podstatě chodím nejčastěji na operu s tím, že mnoho neočekávám a nechávám se případně mile překvapit. Manuel vystihl charakter své postavy spíš mimikou než výrazným herectvím. Po této stránce byl spíš strnulý. Nicméně ji vyvážil skvěle naivním chlapeckým výrazem. Předvedl mile zkroušeného, nesmělého a nešťastně zamilovaného mladíka, který ale nemá dost sebevědomí a jen vzdychá a stýská si. Nemorino to ale nakonec nevzdá a udělá vše pro svoji, napřed beznadějnou lásku. Za poslední peníze koupí údajný nápoj lásky, po kterém se má do něj Adina zamilovat. A když první lahev nepomůže, obětuje vše – za další nápoj zaplatí svým životem, nechá se naverbovat do armády.

V roli Dulcamary, režiséra filmu a zároveň mastičkáře, diváky nadchl Jiří Sulženko. Jeho znělý bas hravě zaplnil celé divadlo. Navíc byl obratný, výstižně oddělil oba charaktery svých postav, výborně si osvojil typické chování i pohyby režiséra. Skvělý byl v krátké (vložené) epizodě ve svatební scéně, kdy kouzelně zahrál a zcela jiným hlasem odzpíval starého chlípného svůdníka, bohatého senátora Tredentiho, který se snaží získat gondoliérku Ninu. V tu chvíli mi připomínal proslulého hrbáče tak, jak ho ve slavném snímku André Hunubella nezapomenutelně ztvárnil Jean Marais (více zde). Opět tedy filmová asociace, alespoň má osobní. I Roman Hoza jako sebevědomý a zhýralý Belcore byl zcela přesvědčivý a přirozený, pěvecky i herecky.

Scénograf Andrej Ďurík a autorka kostýmů Eva Jiřikovská si skvěle pohráli s atmosférou. Podařilo se jim autenticky zachytit atmosféru natáčení, vystihnout členy štábu od kostymérek přes rekvizitáře až po asistentku režie (Tereza Merklová Kyzlinková) a pohrát si s detaily – s klapkou padající rytmicky do hudby, nebo s nasvícením scény, které se výrazně lišilo vždy podle toho, jestli se právě „natáčelo“, nebo se děj odehrával v zákulisí. Nechyběla ani dotočná, která byla zasazená do závěrečné scény, kdy Dulcamara opět nabízí svůj likér, ovšem jde o lahev sektu, kterým si všichni šťastně připijí. Inscenace byla vtipná, přirozená, pro diváky doslova příjemná – výsledek, o kterém se může mnohým tvůrčím týmům jen zdát. Mladý dirigent Ondrej Olos nasadil volnější tempa a „soft“ energii a orchestr s ním až na jemné nuance souzněl.

Nápoj lásky Janáčkovy opery Národního divadla Brno se povedl. Ráda jej po čase uvidím znovu.

Národní divadlo Brno / Janáčkova opera – Gaetano Donizetti, Felice Romani: Nápoj lásky. Autor: Gaetano Donizetti, libreto: Felice Romani, hudební nastudování: Ondrej Olos, dirigent: Ondrej Olos, Robert Kružík, režie: Magdalena Švecová, scéna: Andrej Ďurík, kostýmy: Eva Jiřikovská, světelný design: Pavla Beranová, choreografie: Martin Pacek, sbormistr: Pavel Koňárek, Klára Roztočilová, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Vojtěch Orenič. Osoby a obsazení – Nemorino: Ondřej Koplík, José Manuel j. h., Adina: Kateřina Kněžíková j. h., Andrea Široká, Belcore: Roman Hoza, Igor Loškár, Dulcamara: David Nykl, Jiří Sulženko, Ondrej Mráz, Gianetta: Tereza Merklová Kyzlinková, Eva Štěrbová j. h. Premiéra 20. října 2017 v Mahenově divadle v Brně.

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 21. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 4)

1. Kateřina Kněžíková

   

   Moc děkuji.
   Toto je pro mne obrovská odměna a satisfakce. Nejvíce si považuji věty: Skvělá činohra…
   Skvělá recenze.
   Děkuji

   24.10.2017 (17.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ