Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Zápisník nezmizelé (No. 6)

Ostrava v Praze umí!!! Velké shakespearovské drama s francouzským šarmem, Hamlet Ambroise Thomase, ovládl 4. listopadu pražské Stavovské divadlo. Inscenace patřila jednak do programu bienále Opera 2017 a také do přehlídky Ostrava v Praze!!!, která už poosmé nabízí v naší metropoli to nejlepší z ostravské divadelní scény. A záběr je v pravdě široký, až do 8. listopadu nabízí žánrové rozpětí od opery přes muzikál a činohru až po loutkové divadlo.

Nápaditá a energická, napřed příjemně laděná do tělových tónů od pudrové přes měděnou až po bronzovou, s rozbarvenou gradací směrem ke konci a skvělými výkony, taková je operní inscenace Hamleta Národního divadla moravskoslezského Ostrava v režii Radovana Lipuse.

První otevření opony vyvolá pocit krematoria. Na jevišti totiž vidíme cosi jako obří šedou rakev nebo katafalk, u kterého truchlí Hamlet. Monument pomalu odjíždí dozadu, sbor si v plynulé vlně obrátí na ruby pláště, takže se shluk černých postav postupně promění na dvořany v hedvábných splývavých a velmi slušivých kostýmech Evy Kotkové a scéna se promění do jednoduchého variabilního prostoru, ze kterého lze jedním pohybem udělat královský palác, komnatu, hřbitov s otevřeným hrobem nebo zahradu s kašnou. David Bazika si totiž vymyslel čtvercový stupínek se třemi schůdky ze všech stran s pohyblivým středem, který se buď propadne, nebo vyveze trůn, případně ducha zavražděného krále Claudia. Protipólem je pak obelisk sahající až nad oponu, který se také stává důmyslným úkrytem a možností efektně odhalit některou z postav. A když už jsem u efektů, autoři využívají i videoprojekce nebo nahalení zvuku u ducha mrtvého krále. Jeho hlas tak nabyl určité démoničnosti a samozřejmě síly (škoda, že efekt v prvních momentech technicky selhal, ale Bogdan Kurowski se nenechal zaskočit a Přízraku dal i tak důstojný rozměr). Dominantním prvkem jednoho obrazu je také velký rudý neonový meč symbolizující pomstu, který se pomalu spouští až skoro k hrudi Hamleta. Ten pak má u sebe červenou dýku v běžné velikosti. A potěšil i takový detail jako rudá barva snubního prstenu Ophélie, která připomněla, že pomsta zničila i tento napřed láskyplný vztah.

Ostravský Hamlet měl premiéru v březnu 2016 a jeho představitel Thomas Weinhappel si za něj vysloužil Cenu Thalie. Rodák z Dolních Rakous zpíval i toto představení a byl výborný, herecky naprosto exceloval. Má nesporný dramatický i komediální talent a vzhledově musel leckteré ženské oko také potěšit. Jen jsem možná měla ještě větší očekávání… Jeho hlas byl sytý a nádherně barevný, ale připadal mi přeci jen o něco slabší, než by bylo třeba.

Kdo ale nadchl a vysloužil si bouřlivé ovace, byla Ophélie Jany Sibery! Přitom jí za tuto roli Thalie unikla a získala jen užší nominaci. Její výkon byl přitom strhující, zejména náročná scéna šílenství. Sibera patří mezi sopranistky, které mají výborně technicky zvládnuté i nejvyšší polohy a jejich technické i dynamické možnosti. Její Ophélie působila křehce a mladě, zároveň naléhavě a zoufale, nebezpečně odhodlaně i étericky. Závěr její hlavní scény korunovala až mrazivá pianissima a dokreslila ho i scéna, na které se objevila v taneční úloze její dvojnice. Působilo to, jako by se duše oddělila od těla. Velmi decentně a neotřele uchopený moment končícího života a odchodu kamsi do jiného světa. Důstojnou, hlasově výraznou a fyzicky krásnou královnou Gertrude byla rodačka z Dubrovníku Janja Vuletic. A Claudius vedle ní v podání Martina Martin Gurbaľa byl také majestátní.

Inscenace byla příjemně rozpohybovaná. Igor Vejsada si pohrál jak s taneční výstupy, které jemně oživily děj a spíš působily odlehčeně a víc jako čísla artistů než vystoupení baletu, tak se sborem. Ten díky pohybové průpravě působil velmi přirozeně. Dirigent Tomáš Brauner je pro mě stále především operní dirigent, i když mu tím samozřejmě neubírám jeho úspěchy na poli koncertním. Ne každý má ale cit pro pravé propojení hudby s postavami. Proto to spojení „operní dirigent“. V jeho případě to totiž funguje výtečně. Je znát, že jeho gesta bohatě sahají nejen do orchestřiště, ale až do zadních částí jeviště. Někdo by to možná mohl nazvat hmatatelnou energií mezi ním a jednotlivými postavami. Bylo znát, že je sžitý nejen s hudbou, ale také s výrazem a dechovými potřebami pěvců.

Ambroise Thomas prožil skoro celé 19. století, zemřel ve věku 84 let v roce 1896. Patřil mezi francouzské skladatele, které okouzlila opera a stala se stěžejní částí jejich tvorby. Z rodného Metzu se přestěhoval do Paříže, kde celoživotně spolupracoval s Opéra-comique a kde premiéroval většinu svých děl. Mezi nejznámější a dodnes hrané patři Mignon a právě Hamlet z roku 1868. Ve stejném roce napsal třeba Bedřich Smetana Dalibora nebo Richard Wagner Mistry pěvce norimberské. Ambroise Thomas zemřel jako úspěšný skladatel a pedagog, přesto byl celoživotně zastíněn slávou svého současníka Charlese Gounoda. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patří Jules Massenet.

Pražské představení Hamleta byl opravdu zážitek. Pokud jste inscenaci neviděli, stojí za to na ni do Ostravy zajet. Já jsem – co se týká ostravských divadelních dnů v Praze – zvědavá ještě na závěrečné představení ostravské přehlídky, muzikál Edith a Marlene, hudební drama o životech Edith Piaf a Marlene Ditrich. Ostrava stále přesvědčuje, že je významným kulturním místem a že stojí za to tam za kulturou jet. Nebo si aspoň nenechat ujít příležitost v Praze v rámci tohoto festivalu!!!

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 5. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ