Divadelní noviny > Blogy

Zápisník nezmizelé (No. 7)

Berliozovi Trójané v drážďanské Semperoper. Série představení, která měla premiéru 3. října, se v této sezóně – a zřejmě už i definitivně – 3. listopadu uzavřela. Přesto bych se za ní ráda ohlédla. Velkolepá inscenace. I když trochu sporná. Znamenala pro mne mnohé plusy i minusy.

Hector Berlioz (1803 – 1869) psal tuto grand opéra dva roky, v letech 1856 až 1858. Opatřil ji vlastním libretem, což mu jako nejen skladateli, ale také spisovateli nedělalo problém. Trójané se pak vyšvihli do čela žebříčku francouzských oper 19. století a zároveň se stali jedním z nejmohutnějších děl tohoto autora. Děj vychází ze slavného Vergiliova eposu Aeneis. Sám Berlioz se ale za svého života dočkal premiéry jen druhé části opery, tedy třetího až pátého dějství, které líčí osudy Trójanů v Kartágu a vztah jeho královny Dido a hrdiny Aenea, velitele Dardanů, kteří byli spojenci Trójanů. Jeho potomci Romulus a Remus podle legendy později založili Řím. První dvě dějství, která líčí dobytí Tróje, měla premiéru až deset let po Berliozově smrti (v roce 1879). První úplné provedení opery řídil Felix Mottl ve Dvorním divadle v Karlsruhe až v roce 1890, ovšem ve dvou večerech. U nás bylo dílo uvedeno poprvé v r. 1940 v Brně. Premiéru tehdy nastudoval Rafael Kubelík, který se také zasloužil o poslední prvenství spojené s touto operou, tedy provedení všech pěti dějství v jednom večeru, a to v roce 1957 v londýnské Covent Garden. Tedy až sto let od jejího vzniku.

Už tato trnitá cesta na světová jeviště naznačuje, jak je těžké Trójany inscenovat a s Berliozovou hudbou se utkat. Opera nenabí nosné melodické árie, které bychom si broukali ještě cestou z divadla, nicméně je mohutná, bohatá, malebná, snoubí nádherné sbory a výstižné dialogické scény, nenechá aktéry polevit v soustředění, nesčetněkrát překvapí bohatou a zajímavou instrumentací. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že dílu chybí určitá nadstavba, provázanost, cosi nevyjádřitelného, co dělá z rozsáhlé partitury skutečně velkou hudbu, jako je tomu například u Wagnera. V jeho době to ale skladatelé neměli lehké, pokud chtěli psát rozsáhlá díla na velká témata a chtít udržet Wagnerem tak vysoko nasazenou laťku.

Představa režisérky Lydie Steyer mě trochu překvapila. Měla jsem pocit, jako by divadlo výhodně rozprodávalo nepotřebné kostýmy. Viděli jsme pravoslavné i katolické duchovní, ruské „Marfušky“ i mužiky, kejklíře, žongléry, klauna na chůdách, carské vojáky i revolucionáře, moderní ženu v kalhotovém kostýmu… To vše na scéně evokující budovu Semperoper nebo později konstrukci Eiffelovy věže. Na jeviště dokonce přijela jezdecká socha, která jako by z oka vypadla té skutečné saského krále Johanna stojící na náměstí před operou. Tyto mé – trochu rozpačité – pocity, ale nic nemění na tom, že představení bylo mimořádným zážitkem, svým rozsahem (120 účinkujících na jevišti) v českých podmínkách těžko představitelný.

Jela jsem se tentokrát podívat nejen na skvělé představitele hlavních rolí, ale také na našeho Jiřího Rajniše. Je skvělé vidět talentovaného Čecha v takovém ansámblu, zvlášť v Drážďanech, kde česká jména v programech nebývají.

Opera je postavena na dvou hlavních ženských a jednom mužském hlase. Věštkyni Cassadru velmi sugestivně ztvárnila Jennifer Holloway. Dokázala působit křehce žensky i jako drsná a děsivá strážkyně ctnosti, která neváhala vzít do ruky nůž a velmi realisticky ho použít. Až tak, že jsme viděli střeva a vnitřnosti její oběti. Jako Dido v druhé části opery zářila Christa Mayer a jako Aeneas, který si žádá zvučného a mužného tenoristu, nadchl Brian Register.

Dirigent John Fiore vedl orchestr v jednom tahu. Hudba neztrácela dech, gradace nastavil tak akorát a navíc je příjemné na dirigenta vidět, jeho stupínek je totiž v tomto operním domě poměrně vyvýšený, takže dirigenta mohou diváci sledovat od ramen výš. Zároveň je v boční lóži dobře vidět na obrazovku pro interprety a tím i dirigentovi do obličeje.

Závěrečný dojem: Skvělé a vyrovnané výkony, výjimečná příležitost toto dílo vidět, silný a dlouhý, pětihodinový zážitek!

Semperoper Dresden –  Hector Berlioz: Les Troyens / Die Trojaner (Grand opéra in fünf Akten). John Fiore (Leitung), Lydia Steier (Regie), Stefan Heyne (Bühne), Gianluca Falaschi (Kostüme), Jörn Hinnerk Andresen (Chor), Claudia Sebastian-Bertsch (Kinderchor), Bryan Register (Ènèe), Jennifer Holloway (Cassandre), Christa Mayer (Didon), Christoph Pohl (Chorèbe), Evan Hughes (Narbal), Joel Prieto (Iopas), Emily Dorn (Ascagne), Ashley Holland (Panthée), Agnieszka Rehlis (Anna), Sächsische Staatskapelle Dresden, Sächsischer Staatsopernchor Dresden, Sinfoniechor Dresden, Extrachor der Sächsischen Staatsoper Dresden, Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden. 3.10. (Premiere), 6., 9., 21. & 27. 10., 3. 11. 2017

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 9. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 7)

1. Karel Hatal

   

   Mohl by někdy
   prosím do Divadelních novin o opeře něco napsat také Ivan Mládek? Domnívám se, že má též výborný pozorovací talent jako autorka tohoto článku a ještě bychom se přitom zařehtali.
   Děkuji!

   23.11.2017 (20.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ