Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 2)
Anatomie zločinu
Úterní finále 24. ročníku divadelního festivalu Setkání Stretnutie zajistil soubor Východočeského divadla Pardubice, který do slavnostně oděného Zlína dopravil vlastní scénickou adaptaci Raisova venkovského románu Kalibův zločin, v energické režii sršatého entertainera Břetislava Rychlíka.
Řadě scénických atraktivit dodávají šmrnc dvouúrovňová funkční scénografie Jana Štěpánka a kostýmy Markéty Sládečkové, v nichž se s typicky postmoderní hravostí setkávají kontury tradičních oděvů s barevností i materiály ryze současnými. Foto Ondřej Bouška
Pardubická „Maryša naruby“ vyniká především akcentovanou nadčasovostí jevištními prostředky přehledně artikulovaných témat, jejíž základní étos míří mnohem dál než k estetice venkovské prózy 19. století – a sice k antické tragédii. Nešťastná životní cesta intelektuálně nesmělého dobráka Vojtěcha Kaliby se honosí pečetí řady scénických atraktivit, jimž mimo jiné dodávají šmrnc dvouúrovňová funkční scénografie Jana Štěpánka a kostýmy Markéty Sládečkové, v nichž se s typicky postmoderní hravostí setkávají kontury tradičních oděvů s barevností i materiály ryze současnými, kdy např. kvalitní vintage šátek coby drahocenná památka na Vojtěchovu zesnulou matku ostře kontrastuje s jásavě barevnými šaty žen Boučkových. Vrcholem výtvarné složky inscenace je pak přízračný motiv lidových maškar Perecht (nářečně jinak též Peruchty, Parychty, Šperechty aj.), které zde fungují nejen jako varovná připomínka neúprosně běžícího času a reminiscence na Rychlíkovu předchozí pardubickou inscenaci Konec masopustu, ale svým dinosauřím zjevem upomínají i na archetypální základ předváděného příběhu.
Vysoce emocionálně účinná je i scénická hudba, v níž Jiří Pavlica opětovně projevil svůj enormní cit pro převod lidových motivů do aktuálního hávu. Ani zde se naštěstí nekoná sentimentální skanzen, přihlouplé zpívánky ani samoúčelná exhibice – každý tón naopak pokorně slouží vyrovnanému celku. Hudební srdce inscenace navíc tepe živelným projevem hostující Kristýny Hulcové, která je v roli Marie Konopáčové ženským ekvivalentem jadrných muzikantů z rodu Toma Waitse či Boba Dylana.
S komplikovanou postavou starého Kaliby si velmi dobře poradil Martin Mejzlík (vpravo), hereckým Matterhornem pardubické inscenace je pak bezpochyby výkon Milana Němce. Foto Ondřej Bouška
Literární odkaz Karla Václava Raise by ale v nové kráse těžko plnokrevně ožil, pokud by se mu nedostalo i mimořádné péče stran precizně fungující herecké kumpanie. Východočeské divadlo Pardubice i tentokrát bez sebemenšího zaváhání jasně prokázalo svou komplexní múzickou připravenost. Ačkoli řada dramatických postav nese jasné rysy povědomého typu, divadelními mlýny stokrát omletých klišé se Rychlíkova režijní gesce velmi důsledně zříká. V dohazovačské figuře vesnického machiavelisty Smrže je v interpretaci Ladislava Špinera jasná stopa Gogolovy Tekly, Sabinova Kecala i Hrabalova strýce Pepina, zákeřné duo Boučkovic strig je v podání Romany Chvalové a Jany Ondruškové vrstevnatými, navzájem se v sobě zrcadlícími a postupně, stylem „svlékání cibule“ odhalovanými studiemi hamižného zla i značně pofidérní varianty citu z nejintenzivnějších, tedy mateřské emocionální vazby. S komplikovanou postavou starého Kaliby si velmi dobře poradil Martin Mejzlík: jeho stárnoucí sedlák, jehož nezpochybnitelná morální základna ostře naráží na nedostatek sil, které by snad dokázaly zvrátit neblahý vývoj situace, je z rodu Topolových Králů, či Jasného Františků, jen ve finální neradostné životní fázi. Nikoli nepodoben králi Learovi, jenž je bezmocně nucen přihlížet, jak milovaná Cordélie mizí do záhuby.
Hereckým Matterhornem pardubické inscenace je pak bezpochyby výkon Milana Němce. Ten svou nepovrchní a komplexně pečlivou jevištní kreací povyšuje Vojtěcha Kalibu na pokrevního bratra Büchnerova Vojcka. Sledovat, jak je zde původní, bezbřeze důvěřivá lidská láska postupně brutálně rozleptána sítí navzájem důsledně propojených motivací, je zážitkem drásavým, leč fascinujícím a svým účinkem se vyrovná i nejlepší žánrové konkurenci. I Hitchcock s Boormanem by jistě uznale mlaskli! Členové porot, kdepak jste byli?
Při vší zasloužené chvále ale nemohu nezmínit ani několik problémů, které se do sympatické produkce, jež oprávněně patří do výkladní skříně současné činohry v Čechách i na Moravě, vloudily. Jinak pozorná dramaturgie by totiž měla zpřehlednit majetkové poměry, jež jsou v Kalibově zločinu často verbálně tematizovány, tak aby zbytečně nedocházelo k divákově dezorientaci ve spletité vztahové struktuře dramatu. Ke zvážení je pak i použití některých nářečných výrazů, jež zejména mladším divákům nic neasociují a jejichž jednoznačný význam je z kontextu inscenace obtížné vyvodit. Poslední skvrnkou na štítě Kalibova zločinu je pak místy neobratná přeměna původně reálných rekvizit v metaforické, viz. divadelně magická transformační vložka „brambory v mrtvoly“, jež nezáměrně odlehčila vyhrocený závěr.
I přes tyto decentní překážky na trati je pro mě však pardubický Rychlík divadelní variantou šinkanzenu Tokio-Osaka. Snad se mu podobně zadaří i na štaci příští, ve stanici Zlín!
Východočeské divadlo Pardubice – Karel Václav Rais, Bedřich Vrbský a Břetislav Rychlík: Kalibův zločin. Režie: Břetislav Rychlík, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Markéta Sládečková, hudba: Jiří Pavlica, pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček, dramaturgie: Anna Hlaváčková. Hrají: Milan Němec, Jana Ondrušková, Romana Chvalová, Martin Mejzlík, Petra Janečková, Ladislav Špiner, Martina Sikorová, Petr Dohnal, Kristýna Hulcová, Petr Borovec, Alexandr Postler, Josef Láska, Jan Hyhlík a Josef Pejchal. Premiéra 16. 12. 2017 v Městském divadle, derniéra 18. 12. 2018. Na festivalu Setkání Stretnutie 14. 5. 2019.
///
Více o inscenaci na i-DN:
Porušení mravního i přírodního řádu
…
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
