Zápisy ze zlínských setkávání (No. 6)

V předposledním dni 23. ročníku mezinárodního divadelního festivalu Setkání Stretnutie se ocitám na křižovatce. Semafory nefungují a strážník v nedohlednu. Přivírám oči, rozhlédnu se, zhluboka nadechuji a vstupuji do jízdní dráhy vzpomínek na páteční večer. Vítejte!

Nejsem zrovna typický požerák neocirkusových kejklů, pestrá a skvěle sehraná performující grupa soustředěná kolem charismatického leadera Rosti Nováka ml. mě ale obdařila intenzivní radostí. FOTO archiv festivalu

Nijak jsem se v průběhu festivalu netajil obavami z omezených možností symbiózy velkého jeviště Městského divadla Zlín a dalšího vítaného žánrového přesahu letošní festivalové dramaturgie, vystoupení tuzemských věrozvěstů razantně se v místních krajích prosazujícího nového cirkusu, slovutné kumpanie La Putyka. Skutečnost mě naštěstí rázně vyvedla z prognostického omylu. Nejsem zrovna typický požerák neocirkusových kejklů, pestrá a skvěle sehraná performující grupa soustředěná kolem charismatického leadera Rosti Nováka ml. mě ale obdařila intenzivní radostí z gigantické nálože vložené energie i upřímného a bezprostředního komediantství, jehož krystalická čistota se rovná mytické kvalitě kolumbijské koky.

V epicentru děje se coby lidský svorník sugestivně spojující světy nachází Rostislav Novák starší. FOTO archiv festivalu

Ačkoli inscenace Up´ End´ Down v blízké budoucnosti oslaví již dekádu své jevištní existence, nikterak není zjizvena provozní uondaností či snad partnerským stereotypem. Co víc, přesunem do divadelně konvenčních, rozměrově velkorysých prostor velkého sálu MdZ se stala skutečným crossoverem nového cirkusu a činohry. Archetypální příběh, jenž nenásilně demonstruje ideovou spřízněnost s celou řadou inspiračních zdrojů, od Everymana či Božské komedie přes legendu o Robertu Johnsonovi až k Nebi nad Berlínem (neboli konstantním leitmotivům umělecké tvorby Doda Gombára i mnoha dalších tvůrců), je zde záminkou pro výrazově pestré scénické leporelo jevištních obrazů, v jejichž systému vzájemného propojení se často střídá volná asociace s raciem. Pro všechny bez výjimky však platí absolutní koncentrace i excelentní provedení. V epicentru děje se coby lidský svorník sugestivně spojující světy nachází Rostislav Novák starší. Jeho dlouhými lety postupně precizovaná jevištně mluvní, gestická i mimická virtuozita je ideálním protipólem pohybové ekvilibristiky zúčastněných artistů. Výsledkem snahy všech aktérů je katarze silná tak, že i zkušenému nomádovi přehlídkových štací na chvíli došla slova i dech. Potěšení velké jak v sedmi letech extáze z nového Čtyřlístku!

Druhá část pátečního večera se pak bohužel nesla v – o poznání problematičtějších – notách. V podstatě doslova, protože doprovodný program Setkání Stretnutie uvítal vystoupení slovenské post rockové skupiny Brajgel, aktuálního uměleckého šéfa souboru MdZ Patrika Lančariče. Kámen úrazu však nelze spatřovat v samotné produkci kvinteta, jež melodikou i výrazem navazuje na to nejlepší (nejen!) ze slovenské hudebně alternativní minulosti. Vůbec mi nevadí výrazová eklektičnost Brajglu, s povděkem jsem uvítal ozvěny rockově šansonové naléhavosti Živých kvetů i hudební reminiscence na zlaté časy Deža Ursíniho, Pavola Hammela, Mariána Vargy a dalších gigantů, v okamžiku, kdy rytmika Brajglu ocitovala milované Portishead jsem dokonce nebyl dalek nadšení. Brutálním killerem hudební noci se paradoxně stalo průvodní slovo. Skupina se sice na internetu oficiálně chlubí „presvedčivými texty s jasnou filozofiou“, moderátor večera, kytarista Brajglu Patrik Lančarič jim ale jako spoluautor a interpret buď nevěří, nebo hrubě podceňuje vlastní publikum. Sáhodlouhé proklamace dokázaly zabít už i mnohem silnější umělecké výpovědi a ne každý je Joan Baezová nebo Roger Waters. Dominantním obsahem Lančaričových projevů byly rádoby hluboké banality, jichž by se vystříhala snad i Lucie Bílá. Od recitace etymologického rozboru názvu kapely obšlehnutého z online slovníku cizích slov přes podobně zásadní postřehy z umění výtvarného, filosofie Martina Věcheta (indiáni) a nezbytnou připomínku zavražděného investigativního novináře Jána Kuciaka až k literatuře. Povrchní obsah moderátorových úvah navíc explicitně duplikovaly doprovodné projekce. Za způsob, jakým Lančarič pohovořil o Pěně dní, bych mu do ucha strčil myšku. Zpěvačka uskupení Veronika Němcová si jako sugestivní vypravěčka niterných zpráv z planety Brajgel i přes dílčí intonační nepřesnosti vedla mnohem lépe. Nechápu tedy, proč se o místo frontmanky, na něž má schopnosti i adekvátní charisma, nechá připravovat planě mudrujícím kytaristou.

Závěrečným hřebem do hnisající rány finále pátečního večera byl poslední přídavek koncertního setu. Jedna z nejlepších rockových hymen všech dob, Bowieho Heroes vyzněla v kontextu právě slyšeného a viděného spíš jako Šprti. Líto mi jest!

Příště si přečtete: Závěrečné resumé

///

Více na i-DN:

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 1)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 2)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 3)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 4)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 5)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 6)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 7)

…

Zápisy ze zlínských setkávání (No. 1)