Zaplesej, Čechie, nad Novým divadlem
Divil jsem se, když před časem zvítězila Plzeň nad Ostravou při přidělení titulu Evropské hlavní město kultury 2015. Možná zapůsobil úmysl plzeňské radnice postavit novou velkou divadelní budovu, jejíž dokončení se v předstihu stalo dominantou celé akce. Duší podniku byl tehdejší ředitel Divadla J. K. Tyla Jan Burian – přesvědčil o potřebě tak velké stavby investora a byl hlavním garantem podoby a funkce nové budovy. Slavnostním představením Smetanovy Prodané nevěsty se divadlo 2. září otevřelo (úplně poprvé se tu pro veřejnost opera hrála už den předtím), 5. září tu zahájili operní sezonu galakoncertem a konečně 6. září byla první zdejší premiéra, a to hry Josefa Kajetána Tyla přezvaná inscenátory na Flamendra.
První bouři ve sklenici vody vyvolal hlavní architekt stavby Vladimír Kružík z Architektonické a projekční společnosti Helika prohlášením, že plzeňská novostavba divadla je první po devětadvaceti letech – měřeno od novostavby divadla v Mostě. Řekl to už přinejmenším před rokem, ale odezvu sdělení vyvolalo až dnes, kdy se hodilo do krámu slavnostních fangliček při otevírání budovy, i Jana Machalická si v Lidovkách zamávala, ČTK naletěla, celebrity dostaly vítaný slogan. Ti, co věděli, raději mlčeli – nebývá radno tišit jásající dav.
Architekt Kružík své tvrzení odvodil od tří sotva udržitelných argumentů: urbanistického (vznikla novostavba na „zelené louce“ v místě, kde divadlo nebylo – jenže stejné lze říct o ostravském Divadle loutek, o Hudební scéně v Brně a nakonec i o Alfredovi ve dvoře), kapacitního (velké divadlo o dvou sálech pro 470 a 150 diváků – jenže Hudební scéna v Brně pojme 680 diváků) a typového (scéna pro čtyřsouborové divadlo, hlavní prostor je zároveň koncertní síní – ovšem proč potom těch devětadvacet let odvozovat od novostavby mosteckého divadla určeného jednosouborové činohře?). Odhaduji, že velikášské prohlášení zčásti diktovala oprávněná radost z nesporně výjimečné stavby, možná marketingové cíle, možná jen neznalost či opomenutí souvislostí. A pak, a hlavně, jen architektonický pohled na událost, která však má také a, myslím, především rozměr politický, kulturní i ryze divadelní – dřív než v Plzni prostě řešili prostor pro městské divadlo třeba v Brně a v Ostravě, i jinde.
Stometrový katamarán
Komplex dvou paralelních sto metrů dlouhých a pětadvacet metrů vysokých divadelních budov účelně propojených krytými můstky a technologiemi je na první pohled pěkný. Zastavěná plocha a objem budov by asi na nějaké prvenství vyšel, včetně zázemí, do kterého se kromě kanceláří vešla prosklená vzdušná zkušebna baletu o půdorysu jeviště, zkušebna pro orchestr a dvě zkušebny společné. Stolků k líčení je v mnoha šatnách přes tři stovky. Velká scéna i malý, zcela variabilní prostor s ochozem nazvaný Black Box mají společnou dopravu dekorací z kontejnerových skladů. Dolní a horní prostorný foyer, vedle divadla parkování (zatím za 10 Kč na hodinu!), útulná restaurace, kavárna u malé scény (otevírá se jen při představení), zatím neobsazený prostor pro divadelní obchod. Parametry, jaké nacházíme u moderních světových divadel.
Pochybnosti však mám nad tím nejpodstatnějším, a sice prostorem velké scény. Pocitově úzké hlediště směřující ke kukátku v podobě filmového ekranu – prostě je to kino! Připomíná z existujících divadel nejspíš sál Hybernie, případně Divadla Broadway, jenže ani v jednom z uvedených a jistě trochu kulhajících příkladů nebylo možné v již existujících budovách dispozice sálu změnit, ve druhém případě jde přímo o přestavbu bývalého kina Sevastopol. Ale proč taková podoba sálu v novostavbě, která má ambici stát se centrem divadelního dění v západočeské metropoli a stojí na prostorném pozemku? Příkrá elevace zajišťuje všem dobrý pohled, zřejmě dobrá akustika i poslech (i když při operním koncertu se přizvučoval sbor umístěný za orchestrem a v prvních řadách stejně slyšet nebyl – mimochodem, na jeviště se orchestr se sborem sotva vešly). Do sálu se vstupuje jen dvěma zadními vchody z foyeru v patře, dá se k nim při příchodu vyjet výtahem, do sálu se však musí scházet po svých a do prvních řad je to pěkně hluboko, zpět do kopce stejnou cestou. Nevím, jak starší dobří abonenti zvládnou přechod „horského“ hřebene uvnitř divadla, vozíčkářům je vyhrazena plošina na nejvyšší úrovni hlediště, zhlédnout představení zblízka jim není souzeno.
Prostorové řešení připomíná dispozice dřívějších víceúčelových budov. Jenže dobré divadlo začíná u specifického autentického prostoru, jiný je vhodný pro operu a balet, jiný pro činohru a jiný pro muzikál. Proto jak jen to jde, i soubory vícesouborových divadel dnes usilují o své vlastní prostory, své budovy, stavět jeden univerzální mi nepřijde aktuální.
Nové divadlo pro univerzální použití vychází z logiky vícesouborových divadel, z logiky koexistence několika souborů pod jednou střechou – provozní a správní model vícesouborového divadla je vhodný spíš pro malá města a samozřejmě kromě estetických a technických problémů přináší i zvýšené požadavky na logistiku provozu, hrací plány a organizaci zkoušek. Je otázka, nakolik je rozumné posilovat vícesouborový koncept v době, kdy si právě Jan Burian láme hlavu, jak ho zrušit v pražském Národním divadle.
Ostatně historickou budovu Národního divadla připomíná Nové divadlo už architektonickou péčí o vzhled novostavby, o její urbanistické začlenění do místní zástavby, zkrátka ryze stavitelskými ambicemi poskytnout současníkům a zanechat pro budoucnost stavbu na úrovni současné doby – a to k funkcím reprezentativní divadelní budovy rozhodně patří. Přitom plzeňští stavitelé dbali na potřeby divadla na rozdíl od svých předchůdců, kteří zlatou kapličku nad Vltavou až bezohledně nadřadili ryze výtvarnému a architektonickému zhmotnění národní ideje, jak v ní hrát divadlo zajímalo až prvního ředitele F. A. Šuberta.
Ještě odjinud nahlédnuto – ryze prakticky bylo třeba nahradit dosluhující Komorní divadlo, a protože ani ono nebylo ideální pro odlišné potřeby muzikálu a činohry, které v něm koexistovaly, je otázka, kterou v Plzni jistě řešili, zda nebylo praktičtější pořídit dva samostatné prostory, pro činohru a muzikál zvlášť, než stavět povšechný prostor, v němž lze jistě zahrát vše, ale dokonale nic. To by ovšem nebyla taková sláva, sotva by to řešilo zázemí, zkušebny, kanceláře. Prostě Plzeň by přišla o novou dominantu, kterou si zasloužila. A hlavně – žádný soubor ve stotisícové Plzni nezajistí provoz jen svého divadla. Neexistují černobílá rozhodnutí.
Proč bychom se netěšili
Přímý přenos slavnostního představení Prodané nevěsty učinil z otevření plzeňské budovy tak trochu celonárodní svátek. Ani nepamatuji, kdy naposledy se ČT k přímému přenosu divadelního představení, natož operního, odhodlala, a podle problémového výsledku už si TV pracovníci moc nepamatují, jak se to dělá: záběry nebyly právě promyšlené, detaily ještě zveličily divadelní postupy komunikující na velkou vzdálenost, včetně líčení, leccos z pohybových gagů zaniklo. Holt se vymstilo připravovat přímý přenos v době hektického dokončování a zabydlování divadla.
Omlouvat však už nelze speciální vydání pořadu Divadlo žije! v první přestávce představení, věnované bůhvíproč opět Prodané nevěstě (točilo se o ní mnohokrát), místo aby kreativní manažer Ondřej Šrámek přišel s tématem nových divadelních budov, které se takřka vnucovalo: Helena Havlíková s Ivanem Rumlem pronášeli známé obecné fráze, neřekli nic konkrétního ke zdejším alespoň polistopadovým inscenacím Prodané nevěsty, natož ke slibovaným osudům opery v zahraničí – informace končily hluboko v mnohokrát popsané historii divadla, k pozoruhodným inscenacím opery z posledního dvacetiletí namátkou v Berlíně, Vídni, Düsseldorfu či v Paříži nepadlo slovo! Kdyby padlo, jen trochu poučené, ostře by kontrastovalo se zdejší inscenační idylkou, kterou dodržela i slavnostní plzeňská inscenace. Historička Olga Mojžíšová alespoň věcně jasně zopakovala základní informace o vzniku díla. Ve speciálních Událostech z kultury ve druhé přestávce pak divadelníci a politikové chvějícími se hlasy v oné historické chvíli opakovali, jak je dobře, že se divadlo postavilo – co jiného mohli říkat?
Slavný den plzeňského divadla obrozenským nádechem tak trochu připomínal zmenšenou parodii otevírání Národního divadla před sto třiceti a jedním rokem. Ale je dobře, že nezůstalo jen u technického otevření nové provozovny, že sláva nezůstala uzavřená jen v Plzni, že se budova nechápe jen jako zařízení k provozování divadla, ale jako kulturní centrum, že v ní zůstalo něco z někdejších osvícenských ideálů. Slavilo se však i ryze komediantsky, bez obrozensky zvlhlého oka: Plzní odpoledne prošel průvod Vendelín a v Kulturním domě Peklo v těsném sousedství s novou budovou slavili komponovaným pořadem, jímž provázela prapravnučka Vendelína Budila Anna Polívková.
Omluvte nefungující technologie
Rozjezd Nového divadla ovšem zásadně narušil skluz dokončovacích prací v první polovině roku, který zruinoval původní harmonogram stěhování a oživování prostoru. Plzeňští divadelníci nemohli včas zkoušet nové inscenace, nemohli se dřív, než přišli zvědaví diváci na první představení, naučit pracovat se složitými technologiemi. Tradiční inscenace Prodané nevěsty s nimi ovšem nepočítala, spíš chtěla vzkázat věrným plzeňským abonentům, že se nemají nové budovy bát, že v ní najdou to, na co jsou léta zvyklí. Vzkaz po mém soudu nepřípadný, nová budova vyžaduje i novou jevištní estetiku, dává naději na nové impulzy pro plzeňskou jevištní tvorbu.
S novými technologiemi i estetikou se pokusila pracovat vůbec první pro Nové divadlo nastudovaná inscenace hry Josefa Kajetána Tyla Flamendr v úpravě Kláry Špičkové a v režii Natálie Deákové, jenže na premiéře (6. září) nefungoval pohon jevištních stolů, které ručně posouvali kulisáci, zůstávala viset projekce, a kdovíco dalšího, co se z hlediště nepozná – ředitel Martin Otava se před představením za možné lapsy divákům omluvil, po představení je ještě přišel vysvětlit kritikům. Neměl však komu – z Prahy na první historickou premiéru Nového divadla přijela jen Jana Soprová a redaktoři Divadelních novin! To bylo v úterý slávy, a nevydržela médiím i odborné kritice ani do soboty! Názorná ukázka reálné prestiže divadla ve společnosti.
Jak co funguje se v takových případech samozřejmě pozná až po delší době, divadlo může být v „záběhu“ dlouhé měsíce, ne-li roky. Navíc prosakují zprávy o mnoha nedokončených či neodchytaných technických problémech, jen opravit to, o čem se nyní ví, bude vyžadovat dost času i prostředků. Čím složitější technologie, tím jsou náchylnější k poruchám. Jenže se bez nich současné divadlo neobejde – že k divadlu stačí herec a jeho divák platí jen v teorii divadla.
Nová budova však stojí, hraje se v ní, až budete číst tyto řádky, bude mít za sebou první velkou zátěž spojenou s festivalem Divadlo Plzeň. Patřím k těm, kteří Novému divadlu hodně fandí, ale podle mého si budova a její tvůrci nezaslouží jen nekritický obdiv, na to stvořili moc dobré dílo.
O úspěchu či neúspěchu nové budovy rozhodnou sami divadelníci: dostali prostor plný výhod i nevýhod, jinak tomu být ani nemohlo, a musejí najít způsob, jak ho tvůrčím způsobem využít. Musejí přilákat diváky na umělecký program, a vymyslet ho nebude jednoduché. Platí, co řekl Rudolf Hrušínský v roce 1983 při prohlídce rekonstruované historické budovy Národního divadla: Hlavně aby bylo na co svítit!
Komentáře k článku: Zaplesej, Čechie, nad Novým divadlem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
