Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
Zaráz 2020 (No. 2)
Druhý den přehlídky Zaráz Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště se nesl ve znamení současné autorské tvorby. Jak Šimon Caban v hradišťském Kocourkově, tak Petr Michálek (zlínské Jednou budem dál) se jí pokusili vyslovit k aktuálně palčivým tématům české, potažmo evropské společnosti a kultury.
Inscenace Kocourkov-Brod. Foto: Marek Malůšek © 2019
Konfrontovat naše domácí zamindrákované a vychytralé zápecnictví s evropským (či spíš světovým) fenoménem migrace si vytkl za úkol Šimon Caban inscenací Kocourkov-Brod na vlastní text, který rovněž režíroval a opatřil scénografií. Záslužná snaha se bohužel rozbila hned o nezdařilý scénář, který k sobě masu migrantů a zástupce české veřejnosti přiblížil značně umělou a v jádru nefunkční konstrukcí: vysláním nově zvoleného kocourkovského zastupitelstva na pracovní dovolenou do italského (zde hithalského) letoviska, paralyzovaného živelně se rozrůstajícím táborem migrantů připlouvajících přes moře (Plastown). Italská samospráva tu z autorské libovůle nepochopitelně absentuje, a tak je věcí radních z českého maloměsta, aby řešili naléhavé otázky pobytu orientálních cizozemců, z nichž vyniká zamotaný vztah naléhavě přímočarého a místy agresivního Avrahama (v přiléhavém podání Františka Maňáka) s mladou Judaidou (Tereza Hrabalová), limitovanou a traumatizovanou minulostí dětské nevěsty. Nepřehlednost jejich osudů (proč mají jako muslimové hebrejsky znějící jména?), odvozených zčásti z biblických zdrojů, zčásti snad z pohádek tisíce a jedné noci, nepomáhá rozplést ani jejich specifický, mírně archaizovaný, básnivý jazyk, jímž se liší od utilitárně přízemní mluvy Evropanů, ani postava Kašpárka (David Vaculík), průvodce a komentátora, jehož úkolem je alespoň poněkud ulehčit divákovi orientaci v té zvláštní změti.
Jejím reprezentantem jsou i sami Kocourkovští, nelichotivý vzorek české průměrnosti a omezených zájmů, který však neutváří zřejmě zamýšlený satirický obraz, neboť se jeho postavy nedostanou dál než k ploché přehlídce genderových stereotypů s řadou otřepaných (najmě sexuálních) narážek a klišé: tím se ovšem i didaktické směřování inscenace, o něž tu také – soudě dle více indicií – šlo, ocitá ve slepé uličce. Připočteme-li scénografii, která sice asymetricky postavenou arkádou a vysokým portálem v pozadí nepostrádá působivost, avšak k tématu hry nepřidává mnoho důležitého, je výsledkem spíše promarněná příležitost, byť i v tomto případě (obdobně jako u Kosmického jara) lze Slovácké divadlo ocenit za dramaturgické hledačství.
Inscenace Jednou budem dál. Foto: archiv divadla.
Městské divadlo Zlín zůstalo inscenací Jednou budem dál na domácí půdě: autor, režisér a ředitel v jedné osobě Petr Michálek přičinil svým kusem podstatný příspěvek Svobodné sezóně divadla inspirované třicátým výročím sametové revoluce. Hře odkazující už názvem k přelomovým událostem novodobých (česko)slovenských dějin, byla sice v diskusi následující po přehlídkovém představení vytknuta neodvážná a neriskující snadnost, nedá se však zdaleka říci, že by stavěla pomník listopadovému smetení totalitního režimu: ostatně Petr Michálek už svými nedávnými satirickými kabarety (Ovčáček čtveráček, Ovčáček miláček) prokázal, že k adoraci současného stavu české společnosti má vskutku daleko. Jak tedy vypadá jeho zpráva o stavu země? Nutno podotknout, že země, jež se svobodnému vývoji těší třicet let, zatímco masarykovské demokracii byla v totalitně autoritářském obklíčení Evropy po světové válce dopřána jen dvě desetiletí.
Už ve zmíněných kabaretech se Petr Michálek osvědčil jako vnímavý pozorovatel veřejných událostí se smyslem pro jejich groteskní a absurdní rozměr, a tuto vlastnost vtělil též do celovečerní skrumáže, jež má podobu poměrně fragmentárních výstupů na žánrovém pomezí kabaretu a revue s příchutí muzikálu. Že i takto rozdrobený tvar snese skoro tříhodinovou stopáž, je dáno zdařilým režijním propojením kratších úseků i scénografií Jaroslava Čermáka. Ta otevřením velkého jeviště umožnila nejen dění dobře organizovat, ale také metaforicky vystihla překotně proměnlivou dobu 90. let (pohyblivý mumraj postav v prostoru) i dalších dekád zpřehledněných přehradou zeleného plátna. Zdá se však, že zklidnění, jež jednobarevná látka přináší, nemá daleko k uhranutí hadem: ta zeleň totiž patří k výbavě televizního studia, jež vystihuje moc médií, a tím pádem těch, jimž patří.
Jednou budem dál není jistě bez kazu. Inscenaci poněkud schází dějové linky, jakou je třeba příběh Adama a Evy (Matěj Štrunc, Markéta Holcmanová); sice trefná, avšak brzy se vytrácející alegorie česko-slovenského rozvodu, nebo proměnlivý Adamův vztah s matkou (Tamara Kotrbová), obětí mainstreamových trendů porevoluční doby. Dominující předivnou paletu veřejných událostí dosti nevyvažuje ani hlavní postava Alenky (Kateřina Liďáková), která – přiznaně po vzoru Carrollovy Alenky v říši divů – bloudí a ztrácí se v nesrozumitelném a bizarním světě uplynulého českého třicetiletí. Její pasivně udivený postoj často nestačí k tomu, aby diváka srozumitelně provedl labyrintem večera, jakkoliv nálada bezradné deziluze, jež v Alence konečně převáží, souzní nejspíš s chutí pokrmu, který jsme sami v naší demokratické kuchyni navařili.
A co s ním teď, když vyhodit jej jednoduše nelze? Něco si vybavit, mnohé zapamatovat, v souladu s citovaným Václavem Havlem: Vytratí-li se vazba mezi tím, kým jsme byli, kým jsme a kým máme být, rozpadá se život do řady nesouvisejících okamžiků. Je dobře, že se ve Zlíně pokusili připomenout naděje, nádechy a propady minulých třiceti let. Třeba i díky tomu budem jednou dál.
///
Více o festivalu jsem psali zde:
Komentáře k článku: Zaráz 2020 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
