Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
Zaráz 2020 (No. 4)
Po dvou dnech, jež byly na přehlídce Zaráz Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště věnovány výhradně tuzemským titulům, přišly v závěrečné části východomoravského minifestivalu na program hry zámořské provenience. V nevelkém Slováckém divadle se pustili do muzikálové výzvy jménem Chicago, naproti tomu rozlehlé zlínské jeviště zabydlelo komorní drama – Smrt obchodního cestujícího. Oba tituly patří nesporně k špičkám ve svých žánrech a vůbec k vrcholným počinům dramatiky 20. století.
Chicago. Foto: Marek Malůšek © 2019
Slovácké divadlo se přes naznačené prostorové limity věnuje muzikálu soustavně a zdejší sehraný soubor tak má s tímto komplexním žánrem zkušenosti. Chicago, které je jedním z vrcholů proslulé autorské trojice (Ebb, Fosse, Kander) a jehož popularitu výrazně oživila i mimořádná filmová verze z roku 2002, představuje dílo interpretačně i myšlenkově nesnadné, nabourávající mylnou představu o muzikálu jako „lehkonohém“ žánru. Dosti temný a satiricky zaostřený příběh je situován do amerického velkoměsta 20. let, kde se okrajové figurky větších či menších zločinců stávají za vydatné podpory médií krátkodobými hrdiny snadno manipulovatelné společnosti – zde již vnímáme jasnou a nosnou paralelu s naší současností.
Hostující operní režisérka Linda Keprtová ji rozehrála na vysoké řemeslné úrovni, k níž patří vedle Pavlíny Hejcmanové a Terezy Hrabalové v hlavních rolích mediálně atraktivních vražedkyň Velmy a Roxie (poněkud omezených shodnými kostýmy) výstupy šestice spoluvězenkyň, jejich příživnické „mámy“ Mortonové (Irena Vacková), Roxiina upozaděného manžela (Martin Vrtáček), sebestředného advokáta Billyho Flynna (Tomáš Šulaj) a dekadentního Konferenciéra (Jiří Hejcman).
Připsané postavy „zapomenutých vězeňkyň“, němých obětí dravého systému, jejichž existence nikoho nezajímá, jsou na jednu stranu organickou součástí režijního výkladu, na druhou stranu asi ne víc než zdvojením motivu maďarské vězenkyně a jejího tragického mikropříběhu ženy snadno odepsané proto, že mluví nesrozumitelnou řečí. Jako vyslovený nedostatek se u Roxie jeví absence tragikomické diskrepance uměleckých ambicí a skutečných předpokladů k jejich naplnění. Důsledkem je málo uvěřitelné závěrečné sblížení se sokyní Velmou a zejména jejich „happyendový“ duet, který ředí kritickou chuť řemeslně dobře stavěné inscenace.
Smrt obchodního cestujícího. Foto: archiv divadla.
Hlavním tématem kritické diskuse po představení zlínské Smrti obchodního cestujícího, nejslavnější hry Arthura Millera, byla polemika o to, zda je inscenace zkušeného Ľubomíra Vajdičky spíš konzervativní exkurzí do dějin divadla, nebo ve své uměřenosti a důrazu na prostor pro „tradiční“ herecký výklad živým a oslovujícím tvarem. Zda ideologický kontext sociálně kritických motivů, jenž do nemalé míry ovlivňoval bytí hry na českých jevištích před rokem 1989, a který je nyní ovšem passé, je dosti nosně nahrazen obrazem člověka, který z vlastního rozhodnutí vyrazil kdysi za vidinou úspěchu, aniž postřehl, že se časem v honbě tekutě unikavého „štěstí“ sám stal vláčeným štvancem.
Takto zahlédnutému příběhu je podřízena jednoduchá i metaforicky přiléhavá scénografie Jozefa Cillera. Velké zlínské jeviště opanovává obří bílý horizont proměňovaný jemně pastelovým svícením, které v součinnosti s bělostí plátna nechává jednotlivé výjevy vyplouvat ze šera a zase se do něj zanořovat. Tento motiv plavby opakuje také trojice posuvných nízkých pódií, jež naznačují interiér domu, kanceláře či hotelového pokoje. Vlny světel i posuny pódiových desek podobné ledovým krám vystihují rozkolísaný stav mysli člověka, k jehož práci obchodního cestujícího sice nestálost patří, nikoliv však v domovském přístavu, kde před nimi uniká do světa představ a vzpomínek. V takto pojaté vzdušné scénografii se zvolna rozvíjí příběh osobní tragédie Willyho Lomana (v plastickém podání Radoslava Šopíka) akcelerované rozporným vztahem k dospělým synům (skvělý Zdeněk Lambor jako vnitřně rozpolcený Biff, Marek Příkazký jako povrchní floutek Happy) a marně neutralizované převážně konejšivým postojem jeho věrné ženy Lindy (Helena Čermáková).
Lze říci, že Ľubomír Vajdička vytvořil ucelenou, ve všech složkách zharmonizovanou inscenaci, která má přes formální nevýbojnost svůj význam. Rovněž z kritické diskuse posledního večera Zarázu vytanul přes dílčí výhrady poznatek, že jde o přístup, který má – možná že právě v současném převládajícím trendu režijně vyhraněných koncepcí – své užitečné a přínosné místo.
…
Více o festivalu Zaráz na i-DN:
…
Komentáře k článku: Zaráz 2020 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
