Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Zaráz 2023: Část zlínská

S podtitulem Festival divadel Zlínského kraje se od 17. do 19. ledna uskutečnil šestý ročník přehlídky Zaráz představující výběr z aktuální tvorby obou profesionálních scén v kraji, Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště. (Pro ty, co případně nevědí: zaráz je moravský nářeční výraz pro „naráz, najednou“). Protože jedním z důležitých cílů přehlídky je přilákat k odlehlému slovenskému pohraničí zástupce odborné veřejnosti a studenty divadelních oborů, nabízejí pořadatelské instituce, co jinde není k vidění, případně inscenace, jež z různých důvodů považují pro sebe za profilové. Zlínské Městské divadlo letos nasadilo dvojici českých premiér současné britské a německé hry (Albion, Extrabuřt) prostřídaných shakespearovskou klasikou (Bouře).

Trosečníci z ostrova Albion

Albionu ve ztvárnění uměleckého šéfa Městského divadla Patrika Lančariče věnovaly Divadelní noviny samostatnou recenzi (viz. Sami na ostrově Albion), proto nyní jen stručněji. Hra Mika Bartletta, jakkoli se na českých jevištích touto inscenací objevuje poprvé, není nejžhavější novinkou, londýnskou premiéru si odbyla už v roce 2017, což je patrné třeba z textových narážek na brexit. Záběr hry je ovšem tematicky širší a v hledání východisek z krize současné Británie se vrací o století nazpátek.

Tehdy totiž jeden z veteránů první světové války vybudoval k uctění památky padlých spolubojovníků zahradu s názvem Albion, kterou nyní – již ve zpustlém stavu – objevila londýnská podnikatelka a rozhodla se ji obnovit. Koná však s bezohlednou umanutostí, v níž soukromá motivace zadušuje obecný potenciál záslužného činu. Vysněný pokus poháněný hluboce osobními pohnutkami končí fiaskem.

Snahu zapouzdřit se v zahradě jako v nostalgickém útočišti vyjadřuje scéna, jež pojímá ohradní zeď Albionu jako pevnost oddělující nevlídně vnímaný vnější svět. Neměnnost scénické stavby však zároveň určuje stereotyp dlouhých příchodů a odchodů i pokusy o budování situací, které se jen nevelmi daří; inscenaci brzy vyznačuje monotónní statičnost a téměř rozhlasový důraz na slovo. V tom se hercům daří střídavě, nelze však popřít, že obecenstvo sleduje snahu o vystižení atmosféry a křehkého přediva vzájemně komplikovaných vztahů postav s pozorným pochopením (i když často s návodnou dopomocí hudby).

Napsal-li zároveň Mike Bartlett Albion jako aluzi Višňového sadu (a zčásti Racka), není třeba za tím hledat jen formalistní hrátky. Ve své pokloně mistru Čechovovi přenáší nápaditě jeho obraz zanikajícího světa do současné Británie, jež se v částečně postimperiální kocovině a pod migračním tlakem ohlíží za triumfální minulostí a „tradičními“ hodnotami. Proto i název zahrady podle prastarého jména britských ostrovů. Avšak izolacionismus, jenž lze při takovém pohledu zpět rovněž zbadat, je zřejmě jen zavádějící bludičkou.

Do jaké míry tyto podstatné souvislosti hry podnítí našeho diváka, je otázka. V tomto aspektu je nám zřejmě přístupnější německý Extrabuřt, který měl ve Zlíně českou premiéru dva měsíce po Albionu.

Copak to u sousedů grilují…

Jakkoli jsou Dietmar Jacobs a Moritz Netenjakob v Německu známými komediálními autory, v České republice o nich skoro nevíme. Týká se to i jejich hitu s názvem Extrabuřt, který byl během tří let od premiéry (2019) uveden v desítkách divadel německojazyčné oblasti – podotkněme přitom, že vlna zájmu o něj kolidovala s masivními restrikcemi živé kultury při pandemii kovidu. Je zřejmé, že komediální formou zpracovaná témata hry (politická a společenská korektnost, integrace přistěhovalců a migrace) v současném německém prostředí dobře rezonují, zatímco u nás je vnímáme sice pozorně, ale spíš zprostředkovaně, často přes více či méně objektivní mediální filtr, nebo jako (mnohdy laciný) motiv předvolebních kampaní. Do tohoto kontextu vsadilo Extrabuřt zlínské Městské divadlo.

Tenisový klub v jakémsi Lengenheide odbývá svou členskou schůzi jako obvykle, nic zvláštního se neděje, přítelíčkování a nepotismus při zakázce na novou klubovnu se bere jako samozřejmost a znovuzvolený zasloužilý prezident klubu slibuje, že se postará, „aby všechno běželo jako doposud“. Zbývá poslední věc, koupě nového grilu. A do formálního odmávnutí této marginálie vstoupí Melanie, místní úspěšná tenistka, s myšlenkou pořídit grily dva, aby se letních opékání mohli plnohodnotně účastnit také muslimští členové klubu. Rozvíří tak následnou rozepři, v níž zanikne mimo jiné skutečnost, že jediný člověk, jehož se Melanin nápad týká, o takovou pozornost ani nestojí. Do konverzace tak vyplují různá sporná témata, jež se obvykle na tenisových schůzích neprobírají: rovnoprávnost mužů a žen, sexuální orientace, náboženské a věroučné otázky v historických i současných souvislostech, migrace a střet kultur, politika, korektnost, tolerance – a třeba i stravovací návyky.

Ovzduší venkovského sportovního oddílu, jež má potenciál sunout takovou debatu do komických poloh, ctí inscenace Petra Štindla jistě i proto, že vyhovuje zkušenosti a očekávání tuzemského publika. Stranou snad ponechejme vzdálenější souvislosti v zobrazení specifické zájmové skupiny (formanovské Hoří, má panenko), ale za zmínku stojí skvěle a s metaforickým přesahem vystižená železničářská komunita z legendární Štindlovy zlínské inscenace Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou (2003). I v Extrabuřtu pracuje režisér s mírnou ironickou nadsázkou, jak ji reprezentuje prostředí tenisové klubovny s příslušným nábytkem, kovovými šatními skříněmi v německých barvách, výstavkou vítězných pohárů na poličce a zarámovanou fotkou Borise Beckera, která na absurdní dění shlíží s nepohnutou autoritou tenisového „boha otce“. K tomu se na úvod a po přestávce z rádia line pop v německé i turecké verzi, jež si co do příšernosti nemají co vyčítat.

Je škoda, že se takto v nadsázce vystižené prostředí nedaří adekvátně herecky zabydlet. Marie Vojtěchová vložila do role aktivistické Melanie dost zarputilosti, v propadání do opilého stavu během večera však nepůsobí vždy věrohodně. Melanin manžel Torsten se rád prezentuje jako reklamní textař, proto se zřejmě v podání Radovana Krále (jemuž není místy pro ledabylou výslovnost dobře rozumět) vyznačuje pohodlným zjednodušováním, dutými frázemi, vyčtenou chytrostí – a konečně i žárlivostí. Melanie je totiž hvězdou klubu dík smíšené čtyřhře s Erolem Oturanem, advokátem tureckého původu, jehož Josef Koller představuje jako řadového chlápka, kterému je rozmíška, v níž má nechtěně klíčovou roli, nepříjemná. Pohybuje se v ní s obezřetným klidem, v úzkých však přesvědčivě oponuje: tyto pasáže ovšem v hercově podání působí někdy proklamativně. Zdeněk Lambor vykresluje postavu Matthiase jako směšně nedůtklivého a pichlavého maloměšťáka, co vytváří bizarní grafy spotřeby buřtů a s funkcionářskou ambicí pošilhává po předsednické židli. Tu v klubu pevně drží Herbert, kterého Radoslav Šopík vystihuje jako trochu urážlivého a žoviálního strejce s posláním střežit dávno zavedené pořádky.

I když – v závěrečném monologu adresovaném divákům je to právě on, kdo smířlivě připouští, že „možná musí to staré vyhořet, aby mohlo vzniknout něco nového.“ Lengenheidská váda končí rozpadem klubového vedení, klub sám asi nějak přežije. Zřejmá analogie k německé společnosti prožívající svá pnutí, nejistoty a otřesy v čase geopolitického přerodu odůvodňuje i zapojení obecenstva do dění, byť je ve zlínské inscenaci (a patrně i v textu) nedůsledné – distanc mezi jevištěm a hledištěm (jakkoli občas narušovaný, přesto zřetelně přítomný) brání divákům, aby se vskutku cítili být účastníky tohoto schůzování.

Nad první českou inscenací Extrabuřtu se vznáší i další otazníky (Matthiasovo umíněné lpění na prezentaci grilu, když předtím ustoupil v podstatnějších otázkách; rozpačitost fyzických potyček), převažuje však pozitivní dojem z aktuální dramaturgické volby. Bolavá místa (multi)kulturního a společenského soužití na satirickém grilu našich sousedů – tento pohled přes plot je rozhodně inspirativní.

 

V čarovábném oku bouře

Shakespearova Bouře je ovšemže z jiného soudku, ve Zlíně ji však kupodivu dosud nehráli a jevištní poetika, kterou její inscenací přinesl režisér Josef Morávek (zjevně inspirován Peterem Brookem), je ve zdejších končinách vzácná. Za pozornost stojí také nasazení hry do komorního Studia Z, jež po dobu své existence (od roku 1989) nejslavnějšího dramatika ještě nehostilo. Volba menšího prostoru byla asi též motivována okolností, že se Josef Morávek k režii vrátil po téměř pětadvacetileté tvůrčí odmlce.

Na pomoc si povolal Jaroslava Čermáka, který s ním začátkem 90. let zahajoval dráhu scénografa a scénického výtvarníka. Ten pro studiový blackbox zvolil jednoduchou výpravu, k níž krom šedi baletizolu, který vymezuje hlavní hrací plochu, náleží jen několik dalších prvků (pojízdný žebřík, plechové sudy). Vystihuje tak nepopisný ráz téměř pohádkové romance s důrazem na motiv snu a snění, v němž se jemně rozrušují či rovnou splývají meze, hrany a rozdíly. Proto jsou i kostýmy sjednoceny černou barvou kalhot a trikotů, zároveň však s respektem k hierarchii postav (šedé košile a obuv vládců, černé ponožky ostatních, nevinně bosonohý pár Ferdinanda a Mirandy).

Esteticky působivé hrací pole je volně otevřeno pohybovému ztvárnění, jež je zde zřetelně dominujícím prvkem. Inscenace ostatně vznikala od pohybových cvičení (v choreografii Hany Geržové), jež hledala adekvátní podobu scénických výstupů i jednání postav, jak je tomu například u Kalibána, jehož neurčitost vyjadřuje rozložení mezi více herců. Kromě pohybové stylizace náleží k této dramaturgicko-režijní koncepci (jež si ovšem vynutila citelnou redukci textu) také prvek zcizování, jehož efekt je v souladu s požadavkem rozostřování mezí skutečnosti a snu. Ze zdařile semknutého obsazení jmenujme alespoň některé: jistě Milanu Gorskou a Adama Kořána, kteří jako romantičtí hrdinové (Prosperova dcera Miranda a králův syn Ferdinand) ve zlínském souboru výborně debutovali. Také Tamaru Kotrbovou jako ducha Ariela v plavné i odbůjné službě Prosperovi. Toho celkem překvapivě hraje mladý Marek Příkazký, a to ukázněně, s lehkým odstupem a komediální nadsázkou.

Důležitou úlohu v náladě inscenace má zvuk vyluzovaný nejen nástroji, ale i pomocí různých předmětů (hudba Milan Nytra). Jeho zapojení do příběhu dobře ilustruje třeba souboj Prospera s Ferdinandem „tasenými“ kytarami. Podobně fantazijně nepopisný, magický tón provází celou inscenaci a vrcholí scénou odpuštění symbolicky vyjádřenou množstvím malých kamínků.

Morávkova inscenace Shakespearovy Bouře je v něčem jako moře, neohraničená, beze spěchu a s trpělivou nezdolností hybná. Zkušebním procesem a výsledným tvarem až tanečního divadla připomíná postupy nepravidelné dramaturgie, jež Josef Morávek počátkem 90. let do zlínského divadla vnášel. Je dobré si je připomenout už proto, že v současné produkci Městského divadla představuje ojedinělou ukázku imaginativního tvůrčího přístupu.

///

Městské divadlo Zlín – Mike Bartlett: Albion. Překlad Pavel Dominik. Hudební dramaturgie a režie Patrik Lančarič. Dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, choreografie Hana Achilles, hudba Branislav Biznár, Dušan Lančarič. Česká premiéra 22. října 2022.

Městské divadlo Zlín (Studio Z) – Dietmar Jacobs – Moritz Netenjakob: Extrabuřt. Překlad Ondřej Šebesta. Výprava Ján Mariánský, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová. Režie Petr Štindl. Česká premiéra 15. prosince 2022.

Městské divadlo Zlín – William Shakespeare: Bouře. Překlad Jiří Josek. Výprava Jaroslav Čermák, choreografie Hana Geržová, pohybová spolupráce Igor Dostálek. Hudba Milan Nytra. Dramaturgie Vladimír Fekar. Režie Josef Morávek. Premiéra 18. října 2022.

• Autor: Marcel Sladkowski
• Publikováno: 20. ledna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zaráz 2023: Část zlínská

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ