Zarputilý a posedlý prací
Josef Kovalčuk byl jedním z mých nejbližších životních přátel a divadelních i pedagogických kolegů. Mohu s odstupem třiačtyřiceti let na den přesně určit, že jsme se poprvé setkali při premiéře Wolkerova Pramene, jeho druhé dramaturgie v Hanáckém divadle, 10. března 1975. Opakovaně jsem si nyní prohlížel Josefovu fotografii na osmatřicáté straně objemné publikace Bylo jich pět a půl, kterou v roce 2005 uspořádal o prvních třiceti letech HaDivadla. Je na ní mladý muž s černou bradkou, inteligentního, soustředěného až zarputilého pohledu, v němž lze vyčíst i náznak bojovnosti. Všechny ty vlastnosti i svou erudici literárněvědnou a dramaturgickou vkládal s plnou vehemencí do budování nového divadla. Do Prostějova jsem pak z Brna jezdil nejen za svými rodiči, ale i za HaDivadlem. A především za Josefem Kovalčukem. Dlouho jsem byl jakousi spojkou – po každé premiéře nebo při Josefových návštěvách v Divadle na provázku jsme vedli dlouhé rozhovory, konfrontovali i konzultovali své dramaturgické koncepce.
Myslím, že především Josefovou zásluhou přišel do souboru v roce 1978 jako herec a režisér Arnošt Goldflam, který se mu stal asi životně nejbližším režisérským spolupracovníkem. Mohl jsem doslova zevnitř sledovat Josefovo uspokojení nad postupným formováním souboru, do něhož byli angažováni herci, kteří se mu posléze stali blízkými přáteli. Za jiné bych zde chtěl jmenovat Miloše Maršálka, Miloše Černouška, jenž mu v devadesátých letech byl i dramaturgickým partnerem, Jána Sedala a Břéťu Rychlíka, který od něj dostal první režisérskou příležitost.
V roce 1979 jsme probrali možnost zachránit HaDivadlo, ohrožené novým divadelním zákonem, začleněním do tehdejšího Státního divadla. Začalo se rodit úzké tvůrčí přátelství Divadla na provázku a HaDivadla, z něhož po přestěhování HaDivadla v roce 1985 vzniká silná brněnská dvojice alternativních divadel.
Poprvé jsme úzce spolupracovali při tvorbě Společného projektu Cesty – křižovatky – jízdní řády. Při té příležitosti jsme se s Josefem pokusili o vytvoření alespoň heslovité historie českých studiových divadel, nazvali jsme ji Srovnávací grafikon. Pracovali jsme na ní v létě 1984 v malé osadě Poldovka u Velké Lhoty, v rodném domě Josefova tchána, významného muzikologa, profesora Roberta Smetany – za vzácné přátelství s ním Josefovi a jeho ženě Haně vděčím. Návštěvy na Poldovce se pro mne, moji ženu Evu a celou rodinu staly neoddělitelnou součástí letního pobytu na chalupě na Vysočině. Společně s tamním farářem Štěpánem Hájkem jsme na Poldovce vymýšleli pro jeho evangelický sbor v Horních Dubenkách dodnes pořádaný festival Parrésia zabývající se vztahem divadla a kostela. Josef Kovalčuk byl také jediný z okruhu našich divadel, kterého jsem pravidelně zval na semináře Podzemní univerzity. Od divadla jsem své riskantní aktivity z bezpečnostních důvodů odděloval, ale Josefovi jsem věřil, že by svou „zarputilostí s náznakem bojovnosti“ odolal i tlaku policejního výslechu.
Završením našeho dramaturgického přátelství i spolupráce obou divadel byl v osmdesátých letech společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii. Při prvních čtených zkouškách na soustředění obou divadel na Sziskově mlýně u Telče Josef první rozpoznal, že autorem hlavního příspěvku, který jsem anonymně přinesl, byl Václav Havel – byla to hra Zítra to spustíme. Série umělecko-občanských opozičních podniknutí Divadla na provázku a HaDivadla vyústila do společného vyhlášení stávky českých divadel na počátku sametové revoluce. Josef se stal jedním z motorů brněnského Občanského fóra a krátce i politikem: na začátku roku 1990 byl na půl roku optován za poslance České národní rady a jako člen jejího předsednictva zastával funkci místopředsedy výboru pro kulturu.
Lákavější pro něj bylo obnovit Divadelní fakultu JAMU. Již dva roky před listopadem jsme oba intenzivně spolupracovali s Bořivojem Srbou při organizaci Divadelního semináře, který byl jednou z prvních aktivit Centra experimentálního divadla, jehož činnost jsme v té době začínali rozvíjet ještě jako opoziční iniciativu. A právě v těsné spolupráci se Srbou, a pod záštitou první porevoluční rektorky Aleny Štěpánkové-Veselé, budoval Josef Kovalčuk fakultu doslova „na zelené louce“ jako její první děkan. Do sboru pedagogů pozval špičkové odborníky, kteří za normalizace nesměli učit. I nás brněnské „divadelníky ze sklepa“. Ve stejné době s Arnoštem Goldflamem rozjížděl novou éru HaDivadla v tzv. Kabinetu múz, k níž přizval i J. A. Pitínského a jeho Ochotnický kroužek.
V roce 1996 Josef přijal nabídku ministra kultury Pavla Tigrida, aby se stal uměleckým šéfem činohry pražského Národního divadla (1997–2002). Velmi pozorně, po určitou dobu i jako člen rady Národního divadla, jsem sledoval, jak překonával nemalý odpor, který jako čelný představitel studiových (sklepních) divadel vyvolával. S plným odborným vědomím mohu říct, že jeho dramaturgické impulsy činohru Národního divadla koncepčně otevřely do budoucna.
Poté se vrací na Divadelní fakultu, opět na dvě období zvolen děkanem (2002–2008). Pak je dramaturgem Divadla Husa na provázku (2009–2013). Od počátku obnovené Divadelní fakulty až do posledního dne vedl jeden z ateliérů režie a dramaturgie, inicioval vznik mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter a založil tradici mezinárodních vědeckých a doktorských konferencí. Byl též předsedou oborové rady doktorského studia. Vedl projekt Grantové agentury České republiky, který dokumentoval brněnská studiová divadla, v jeho rámci vydal celkem pět knih reflektujících též tvorbu HaDivadla.
Když jsem si vše zpětně vybavoval, žasl jsem, jakou tvůrčí dráhu absolvoval, kolika skvělých inscenací byl dramaturgem a ke kolika napsal scénáře. A žasl jsem i nad šíří jeho pedagogických aktivit. Nebylo by to možné bez jeho zarputilosti a posedlosti prací. S tou se vrhl i do výkonu poslední funkce na Janáčkově akademii, od roku 2016 byl prorektorem pro tvůrčí činnosti a prorektorem statutárním.
Při našem posledním telefonním rozhovoru v úterý 26. června jsme si smlouvali pracovní schůzky v Brně a na Poldovce, kde chtěl toto léto namluvit své paměti. A já měl být jedním z partnerů, který by mu kladl otázky. Skutečnost, že k tomu již nedojde, nesu jako jeho přítel těžce, ale především to chápu jako velkou ztrátou pro paměť českého divadla posledního půlstoletí.
Vybráno a upraveno ze smutečního projevu
Komentáře k článku: Zarputilý a posedlý prací
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
