Zasaženi bleskem korupce

V anonci na televizní film Zasaženi bleskem čteme, že scénáře Hany Cielové nejsou nikdy o viditelném ději. Nevěděl jsem, že scénáře mohou být o ději (jejich tématem je děj?), ale nejapnost formulace mě mohla varovat. Jenže pod režií byl podepsán Jaroslav Brabec, který má na svém kontě minimálně dva opusy, jež představují v daném žánru vrcholy: originální filmovou podobu Váchalova Krvavého románu a jeden z nejlepších českých televizních filmů vůbec, P.F. 77 o lámání charakterů i slušných lidí v časech Charty 77. Tentokrát převážilo zklamání: ne z režie, ne z herců (příběh měl naopak spád i atmosféru, šel „in medias res“ bez zbytečné obrazové vaty, Kamila Magálová jako rozvedená učitelka a padesátnice, u níž hned zkraje lékaři objeví rakovinu prsu – blesk z čistého nebe? – byla velmi přesvědčivá, stejně tak Pavel Liška jako její o polovinu let mladší partner, do něhož se zamiluje, a také Jiří Lábus podal excelentně postavu protivného exmanžela, který má žel – protivnou – pravdu). Zklamáním byl zato scénář, pro dané médium položka nejpodstatnější. Slibně rozehraný melodramatický příběh s tajemstvím měl stále očekávatelnější průběh a nakonec vysloveně polopatistickou pointu (zázrak náhle zmizelého nádoru) s náznakem happyendu (ona si svého podvodného milého přes exmanžela policistu jistě vyhledá a budou svoji). Model sympatického podvodníka, „obchodníka s deštěm“, který přes svou prolhanost způsobí zázrak, byl nám povědomý. A jelikož pravděpodobnost, že zaprší, je přece jen tisíckrát vyšší, než že se pouhým erotickým hlazením prsu dá vyhnat nádor (tak příjemnou léčbu, zralou na Nobelovu cenu, by si asi daly líbit mnohé dvojice), ve výsledku byl tento filmařsky nadprůměrný opus nakonec zralý na cenu Spolku Sisyfos…

Znám řadu soudných lidí, kteří nemají nervy dívat se na kolovrátkově se opakující nedělní televizní debaty. Je to chyba, zaprvé proto, že patří k menšině a ve volbách bude – i o nich – rozhodovat většina, a za druhé proto, že sledovat jedno a totéž téma (například tunel zvaný Opencard, jehož skandálnost chápou dnes už snad všichni kromě jeho vytrvalého vrchního mediálního pokrývače, primátora Béma) může být poučné. Václav Moravec zahajuje své nedělní Otázky VM vždy se sebevědomým reklamním úsměvem, podepíše se a pak už si v reálu položí neméně sebevědomou řečnickou otázku: A o čem že se po dnešních Otázkách začne mluvit? Ta otázka, jakkoli namyšlená (v podtextu je: já to jsem, milí diváci, kdo určuje, co budete vy všichni, politici, nepolitici, celá společnost řešit po celý příští týden), bohužel odpovídá realitě. Podtrhuji: bohužel. Kdo (a co) není v Otázkách – před volbami pak v tzv. Otázkách speciál – jako by v české politice neexistoval. Je-li naše politika jednou z nezkorumpovanějších na světě, pak ten, kdo tento stav také celoročně stvrzuje a udržuje při životě, je Václav Moravec: nejen tím, že před drzými asertivci typu Béma ustrašeně ustupuje, ba nechá si klidně skočit do své otázky, a naopak sám skáče s oblibou do řeči hned po první větě těm relativně slušnějším (názornou ukázkou tohoto rozdílného přístupu byl souboj Bém – Svoboda 24.1.), ale už samotným faktem vytrvalého zvaní stále týchž zkorumpovaných tváří a poskytováním gratis veřejného prostoru pro jejich permanentní předvolební sebereklamu. Posláním veřejnoprávních médií by mělo být politiku kriticky reflektovat, nikoli vytvářet a určovat její týdenní agendu (a nemylme se: koho nám média jako vrcholného politika celoročně nejčastěji ukážou, bez ohledu na to, co žvaní, ten pak bude i v reálu jako vrcholný politik – zpravidla jeden ze dvou možných – zvolen). Pozornější divák únorových Otázek může ovšem oprávněně oponovat: zatímco v lednové debatě byl moderátor v defenzívě a chvílemi působil až jako mediální Bémova ochranka, 7. února už se na Béma vyzbrojil, vyrazil na zteč a přesně mu doložil, v čem jeho úřad pochybil a co za něj musela udělat ČT (neplnění povinností firmy Haguess ve vztahu k obchodnímu rejstříku). A navíc pozval konečně do studia k debatě s premiérem jako hlavní hosty odborníky – profesory Švejnara a Mejstříka. Za tyto náznaky nezávislé reflexe lze Otázky opravdu jen pochválit. Přesto zůstávají nadále většinově manipulativní už výběrem hostů, preferujícím bez ohledu na téma korupční klíč velkých stran. Při debatách o Opencard byl kromě primátora pokaždé pozván i komunista – ti mají židli u Moravce zdá se vysezenou –, jednou lidovec, jednou sociální demokrat, lidé s větší či menší porcí másla na hlavě. Kde zůstali politici typu Ryšlinkové, Kolínské, Reedové, Witzanyho, Jecha, ti, kteří léta vytrvale a marně poukazují na korupční praktiky radních zdaleka nejen v této kauze, jejichž kritický hlas bývá potlačován a jsou pak po bolševicku vylučováni? Proč je dokáže přijmout a vyslyšet exprezident Havel, nikoli Václav Moravec? Odpověď je jednoduchá: nejsou z velkých stran, rozuměj spřátelených obchodních korporací, které si klientelisticky rozparcelovaly veřejný prostor, ČT nevyjímaje.