Zase už ve Vídni…

Zase už ve Vídni – jako by se ze mne na stará kolena stával Altman. Měl jsem uvádět vernisáž obrazů Sysla (občanské jméno Pavel Kirschner) v Tagasylu, hospodě exulanta Jiřího Chmela.

Abych nezmeškal vlak – neprobudil se, nešel jsem spát, nýbrž do nonstop Houp, sto metrů od Oázy. Odcházeje, zatočila se mi hlava (svádím to na vysoký tlak), šlehl jsem sebou o zeď a poté o zem. Do Vídně jsem jel až dalším vlakem.

Vernisáž nestihnuv, zazpíval jsem aspoň píseň Tiger svého miláčka Williama Blakea, zhudebněnou Mejlou Hlavsou. Neboť Sysel tam má viset obraz, na němž tygr (spíš bílá kočička) je kdesi, snad v pralese, hořícím.

Z Vídně jsem se další den vracel, protože večer v neděli (nyní je pondělí na Oáze) jsme v Divadle Na zábradlí slavili narozeniny Anduly Krobové.

A její manžel Andrej, letitý režisér Divadla na tahu, tam uváděl část Beckettovy hry Čekání na Godota. Představení pro mne nádherné, do divadla příliš nechodím, nicméně Andrejova režie – a jeho ansámbl – mne vždy uchvacovaly.

Četl jsem Čekání na Godota někdy v raných šedesátých letech (minulého století), nevím už, zda v překladu Kolářově či Kaušitzově, na československé premiéře, taktéž v Divadle Na zábradlí, v roce 1965, jsem nebyl.

V Krobově režii se scénou dvakrát nebo třikrát mihne akordeonistka či harmonikářka. Andrejova a Andulčina dcera Sylvie. Pak jsem se ptal Andreje: tos tam přidal, ne? Potvrdil mi to. Hra tím získala, myslím, další rozměr, mám za to, že by se Samuel nezlobil.

Tudíž kousek Sylviina textu:

Realita, která je tu

míchá se i s fantazií

Co čas vzal a dal…

Domněnky dojdou někam

a s překvapením stojím někde tam

kde nemám

Začít znova

kam