Zaseknuti v Pokojíčku
Činohra Národního divadla Brno se rozhodla v divadle Reduta s odstupem třiceti let inscenovat hru Pokojíček (1993) od Jana Antonína Pitínského. Režii čtvrtého dramatu ikonického divadelníka svěřila jeho dceři Anně Davidové.
Dialekt ztroskotanců
Nesu si prokletí i výhody pamětníka, který už od nejstaršího Pitínského kusu Ananas (1985) všechny jeho opusy pro jeviště na jevišti skutečně viděl. Fenomén Pitínský (coby režisér, dramatik i spisovatel) mne vždy fascinoval. Za nejzdařilejší považuji jeho hru Matka (1987), která tematicky i schematicky ponejvíce připomíná právě Pokojíček. Jeho nynější sedmá tuzemská jevištní verze představuje nejen uctivý návrat k české divadelní historii, ale také dramaturgicky pozoruhodný remake.
Pokojíček je tragická groteska o jedné bizarní rodině s dominantní hysterickou matkou. Vše se děje v jediném dni a jediném bytě na panelovém sídlišti (které určuje duchovní prostor hry) na okraji velkého města. Schází se tu sextet postav, z nichž každá je na jiný způsob anomální: hystericky uzurpující máť, upozaďovaný rezignovaný tatíček, dcerunka Lída jen stěží se ovládající při pomyšlení na první noc s primitivním Viktorem s výbušnou řeckou krví v těle a její starší mlčenlivá sestra Marie protestující proti prefabrikovanému životu pasivním odporem: se svými rodiči ani s Lídou nepromluvila jediné slovo už celých pět let a veškerý čas doma tráví zamčená ve svém pokojíčku. Tato stereotypní manýra všech se zauzlí, když si Lída přivede domů nápadníka a když se objeví bratr Jirka, který utekl z vojny, a děj spěje k morytátovému finále.
Speciální kvalitu dramatického textu kromě černé absurdní story tvoří výrazné jazykové gesto, které lexikálně, ale také intonačně vytváří svérázný umělý dialekt; hatmatilku prázdně žvanivých lidí prchajících před svými promarněnými či přímo zničenými existencemi. Pitínského přerývaný jazyk dialogů je expresivně vyšinutý, postavy jej pronášejí až s bezmála beckettovským zahleděním do svých slov, vzpomínek či představ. V dramatické architektuře Pokojíčku zaslechneme krutou neorganizovanost či prudkost vztahů jako u Strindberga i lyrické gesto nesmyslně tekoucího života jako u Čechova, z jehož Višňového sadu si ostatně autor půjčil krátkou repliku do záhlaví. Ke konci se hra v žánru prudce láme a krutá realistická groteska se mění ve fantasmagorický rej živých mezi mrtvými.
Vysilující excentričnost
V nynější brněnské inscenaci o sebe křísly – aniž by se příliš prostoupily, doplňovaly či funkčně kontaminovaly – dvě zcela rozdílné divadelní optiky. Text je hodně prokrácený a celek tak zčásti logicky přišel o svou nejvlastnější kvalitu: jazyk a mluvu. Přebila ji až excentrická režie Davidové, která jako hlavní scénický prvek používá téměř po celou dobu stominutového představení točnu. Rotující jeviště sugeruje onen bludný kruh této rodinky, vrací postavy do situačních pozic, z nichž se marně pokusily vymanit. Režie dění často zcizuje i hrotí bláznivými vtípky (třikrát vezme do hry hlas inspicienta se scénickou poznámkou o klepání na dveře, jindy inscenuje rodinný zápas se zahradní hadicí nebo využívá tři malé děti jako oživlé přízraky či předobrazy tria mrtvých sourozenců). Všechny symboly (pije se tady například z ostře žlutých plastových konví) a místy až přehnaná surreálnost ovšem vypovídají spíše o nezpochybnitelné imaginaci režisérky a jejím citu pro pěkný detail než o smyslu pro celek, sdělení.
Také výprava Marka Cpina je přeťáple výstřední nejen svojí oranžovou retro barevností. Nejde tady o realistický interiér paneláku z devadesátek s umakartovým jádrem, ale spíše o jakýsi barevně až vysilující univerzální prostor, v jehož středu ční obrovský kaktus. Má podobně jako žlutohnědé valéry ilustrovat vyprahlost všeho a všech (podtitul hry zní ironicky Krátká báseň o dešti). Všechno je okatě umělé z plastů a igelitů, což má právě emočně demonstrovat onu syntetickou nepřirozenost, jak si ji mnozí s bydlením v panelácích spojují. Ze Cpinovy útočné barevnosti až bolí oči. Chválit ho lze za vyvedené, též ostře jednobarevné kostýmy zejména v případě žluté ramenaté róby Matky. Podobně nápaditá je neexhibující scénická hudba Vladimíra Franze, který zhudebnil maďarskou dětskou říkanku o šnečkovi, jehož dům je v plamenech.
Všeho je tady zbytečně moc a jaksi naoko, což se týká rovněž stylizovaného herectví. Inscenaci vévodí Kateřina Liďáková, která ve funkční nadsázce a s účinnou expresí možná jako jediná cizelovaně pronáší repliky a je skutečně tou Pitínského matkou saturnovsky požírající vlastní děti. Je to zatím nejvýraznější a nejpropracovanější výkon této stále ještě novicky na půdě Národního divadla Brno. Až na jediný hlasitý výkřik se musí obejít beze slov Isabela Smečka v roli mlčenlivé Marie, kterou tvůrci vybavili přerostlými kroutícími se nehty či spíše drápy. Opatrnický, pasivní Otec Petra Kubese po bytě pobíhá v neoprenovém obleku a s potápěčskými brýlemi, jak už se zřejmě vidí někde u Baltu. V řízené herecké stylizaci se ostatní dopouštějí zbytečných zjednodušení. Nemohou se totiž naplno opřít o zvláštnost jazyka a hledat k němu výrazový detail, a tak ve zkratce namnoze figurkaří (Terezie Holubová jako Lída, Viktor Kuzník v roli Jirky a Pavel Čeněk Vaculík coby Viktor). Výsledkem je neproduktivně záhadné herecké balábile.
Davidová drsně, ale s odstupem roztáčí rodinné kataklyzma a za přítomnosti dětského potěru jej vyšroubuje v jakési surrealisticky snivé, ironické finále, v němž musí být potomci pozabíjeni, aby si rodiče konečně mohli vydechnout úlevou. Text svého otce nicméně překryla vlastním, razantním viděním, které namnoze připomíná křiklavé, odtažité cvičení vlastního stylu a diváka do Pitínského groteskně poťouchlého světa absurdních banalit příliš nevpouští.
Národní divadlo Brno – Jan Antonín Pitínský: Pokojíček. Režie Anna Davidová, dramaturgie Milan Šotek, výprava Marek Cpin, hudba Vladimír Franz. Premiéra 12. dubna 2024 v divadle Reduta.
Komentáře k článku: Zaseknuti v Pokojíčku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)