Záslužná edice utěšeně košatí
Do dnešního dne vydal Jan Dvořák v nakladatelství Pražská scéna kolem osmdesáti titulů. Kromě výjimečných reprezentativních publikací jako Jaroslav Malina či Divadelní kostým (většinou v kooperaci s Divadelním ústavem) jsou páteří jeho programu ediční řady. Teatrologie zahrnuje nejen teoretické a zobecňující úvahy a práce historické, ale také studie metodické, zabývající se managementem divadla. Pak je tu řada Režie, jejíž některé protagonisty zažil Jan Dvořák už v jejich zralém věku, většinu ovšem tvoří jeho generace. Šestisvazkový cyklus týkající se Jana Grossmana, z pera vlastního i příspěvků současníků, vydal jako jeden ze svých raných projektů. Všechny tyto publikace spojuje sborníková forma, celek sestavený z různých pohledů, ze střepů různých zkušeností a názorů. Jako přítomnost, jako naše vnímání, které se čím dál tím víc velkých celků bojí.
Chci upozornit na význam tohoto celku. Má daleko k náhodnosti. Mapuje dobu poloviny století, od zlatých šedesátých po druhou dekádu druhého tisíciletí. V podstatě ty generace, které nakladatel a vydavatel v jedné osobě – Jan Dvořák – mohl zažít. Což dává celku osobní příchuť a navíc pikantnost současnosti. Proto je můj (a asi nejen můj) dojem z edice Pražská scéna tak živý, ty knížky jsou víc než to, čemu říkáme historie či teorie divadla, jsou tak trochu i historií našich životů. Kreslí vědomí našeho času, které by mělo být varováním i příslibem pro ty, co přicházejí a ten čas mají před sebou.
Svazek Studio Beseda připomíná tři osobnosti (Jana Grossmana, Miroslava Krobota, Josefa Kroftu), které v osmdesátých letech svál osud dohromady právě do Hradce Králové, do Studia Beseda. Kniha je poctou divadlu. Divadlu a městu. Prakticky realizovaný kus paměti národa. Ale je v ní i víc. Jako by se v tomto svazku zintenzivnila potřeba říct čtenáři všechno. Co by ale v oficióznějším balení mohlo být méně záživné, neztrácí v nenápadné úpravě Dvořákových paperbackových edic svěžest. Nejsou ani tak výsledkem praktických kalkulů a spoření, jako spíš pastí na diváka-čtenáře: aby hned nepoznal, že jde o vážnou a náročnou literaturu. Aby se začetl. A aby navíc k tématu (v tomto případě příběh hradeckého Studia Beseda) dostal nečekaný bonus: dějiny českého divadla druhé poloviny 20. století v podobě Dvořákovy studie o letech osmdesátých (Osmdesátky a divadlo). V téměř každém svazku je taková historická „past“. Stačí dát je dohromady (léta 1945–1955 už zkompletoval úctyhodně Jindřich Černý) a redaktoři Divadelní revue nemusejí vypisovat ankety Jak dnes pojednat dějiny českého divadla 20. století. Přece jako sborník! Už je skoro hotový.
Komentáře k článku: Záslužná edice utěšeně košatí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
