Zastavit stát!
(Čtyři poznámky k Nižnímu Novgorodu)
Kolega Jan Kolář publikoval v Divadelních novinách vcelku výstižnou recenzi o obnovené premiéře Suchého a Havlíkova Nižního Novgorodu (Co je v módě v semaforském Novgorodě, DN 9/22). Rád bych k ní dodal pár poznámek spíše kontextujícího než korigujícího charakteru.
Především chápu recenzentův pocit určitého mrazení, jejž pocítil v souvislosti s Putinovými válečnými zločiny nad hudební inspirací, s níž skladatel Ferdinand Havlík (ovšem s nevážnou hravostí, ironií až parodií) parafrázoval typicky ruské melodické či rytmické postupy. A chápu i recenzentův osvobozující pocit, kdykoli místo „ruské“ základní tóniny inscenace zazněl pravý „amerikánskyj džez“. Jenže právě nevážnost a hravost Havlíkovy a Suchého poetiky je přesně tím, co radikálně odlišuje, ba ruší zmilitarizovaný fašismus patetických sovětských častušek a pochodů. Suchého básnický ohňostroj a Havlíkův smysl pro hudební humor nejsou naštěstí na těchto zdrojích závislé, je to humor samonosný, povýtce dadaistický a nadčasový. Je v něm čirá radost z poetiky nesmyslu.
A právě na Nižním Novgorodu jsem si uvědomil tu spřízněnost Suchého poetiky s reálnou existencí kolébky dadaismu, s curyšským kabaretem Voltaire (1916). Ten založili vyhnanci z bojujících zmilitarizovaných zemí, utečenci před válečným šílenstvím, podobným tomu Putinovu. A ne náhodou i u dadaistů patřila k nejúspěšnějším číslům jejich kabaretů právě čísla „ruská“ (balalajky, častušky, patetické sbory), ne náhodou právě tady Hugo Ball, Marcel Janco, Tristan Tzara či Richard Huelsenbeck radostně snoubili afroamerické rytmy s ruskými balalajkami. Vysoké s nízkým, Stravinského s námořnickou krčmou, Morgensternovu žvatlavou němčinu s rumunskou rytmo-deklamací. To vše byla hra na nesmysl. Podobně, jako je v Suchého hře čirým dada pošetilý lovec Holandr Igora Šeby, co sbírá ulovené mouchy do proutěného koše na zádech, jehož otvory by proletěl i pták. Zatímco ten opravdový nesmysl, který kdysi dadaisty z jejich zblblých domovů vyhnal a který dnes obdobně vyhání miliony Ukrajinců, to krvavé dada světové války (jež ještě o sobě nevěděla, že je jen první) se bralo smrtelně vážně.
Druhá poznámka se týká změny kontextu. Suchého carský generál, hlavní nehrdinský hrdina hry, se v té širé zemi ztratí, zrovna když matička Rus zase někde válčí. (Píše se rok 1917.) Generál ale už válčit nechce. Teprve na stará kolena zjistí, že chlouba Rusi, slavný Alexandr Puškin, nevyráběl pušky. Nýbrž básně. A tak se ten generál – tak trochu v duchu dávné Suchého a Vyskočilovy hry Kdyby tisíc klarinetů – pustí místo do válčení do básnění. Je ovšem odhalen jako zběh, místo očekávaného trestu smrti však dostane od cara nový post, na první pohled je to výhra. Ale jen na první pohled – má se totiž stát od října 1917 velitelem Zimního paláce. Takže happy end s trochu hořkou pachutí.
Když publikum v Semaforu před třiceti lety o Zimním paláci v této hře slyšelo, vybuchlo smíchy. Granát, ikonickým slovem odjištěný, nevyhnutelně vybuchl. Tehdejší diváci čtyřicet let, hned jak se naučili číst a psát, podobná pomazaná slova slýchali denně z rádia, televize, ze školy. Zimní palác, Aurora, Velký Lenin, Velká říjnová socialistická revoluce. Stačilo cokoli z těchto slov veřejně citovat v jiném než posvátném kontextu, a publikum si své smíchy samo dosadilo. Bylo to publikum, jež vědělo, jak celá ta Velká říjnová sláva, jež se konala v listopadu, nejen začala, ale i to, jak po sedmdesáti letech neslavně skončila (i když na východě teď v jiné, hrůznější formě straší dál). Smích byl výrazem tohoto poznání. Jenže když pojmy jako „Zimní palác“ zazněly v Semaforu dnes, pár mých vrstevníků se sice nad generálovou pracovní umístěnkou od plic zasmálo, ale ta intenzita se s rokem 1992 nedá srovnávat. A když jsem si v hledišti prohlížel tváře o čtyřicet padesát let mladší, byly nepoznamenané právě tímto úlevným poznáním. Poznáním kontextu.
Třetí poznámku věnuji recenzentovu podivu nad dalším dadaistou, jurodivým Zacharem, bláznem inscenace, v nesnesitelně výstředním podání Bronislava Kotiše. Jenže právě on je stylu představení adekvátní jako mluvčí těch nejbásnivějších dadaistických a surrealistických slovních koláží. Podle recenzenta je jeho excentrický projev v rozporu se semaforskou poetikou, jejíž specifikou bylo vždy podehrávání a ne takto primitivně uchopený Stanislavskij. Myslím, že je to drobné nedorozumění, se Stanislavským nemá excentrická klaunská komika blázna Zachara nic společného, zato do dadaistické poetiky patří. Nejen proto, že kromě Suchého civilního autorského projevu se vždy v Semaforu vyskytovali jako funkční protipól i groteskní komici (od Václava Štekla v Takové ztrátě krve přes Josefa Dvořáka v prvních stovkách veleúspěšných repríz Kytice až po komiku Václava Kopty v řadě inscenací Semaforu posledního desetiletí). A vždy to publikum nejen sneslo, ale i vděčně kvitovalo. Velmi podobně, jako kdysi v Červené sedmě vedle „literární“ komiky Jiřího Červeného či Eduarda Basse s povděkem přijalo i excentriky Ference Futuristu či Vlastu Buriana, kteří byli v raných dobách svých kariér chápáni publikem i kritikou jako stylově čistý výtvor dadaismu, futurismu a dalších ismů.
A poslední poznámka je spíše pozvánkou. Pokud jste si nechali ujít jako pandán k antimilitaristickému Novgorodu volně improvizovaný večer Jiřího Suchého a Jitky Molavcové, kde vojenská tematika propojuje v první půli Suchého známé i úplně neznámé songy a povídky s jeho autobiografickým filmem Zastavit stát!, jenž tvoří druhou půli večera, neváhejte a na reprízu, za niž se tu přimlouvám, se vypravte. Stojí to za to!
Komentáře k článku: Zastavit stát!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
