Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Zastávka Zero Point (No. 2)

Dalším ze zahraničních hostů Nultého bodu byla francouzská všestranná umělkyně Magali Rousseau. Je nejen performerkou a vypravěčkou příběhů, ale zároveň se vyzná i ve fyzice a ve strojích. Jak jinak by se jí podařilo vytvořit celou řadu pohyblivých objektů, které lze poměrně snadno – třeba klikou – uvést do pohybu?

Když se podíváme blíž, zjistíme, že to jsou neuvěřitelně propracovaná hejblátka, každé snad o tisíci součástkách, do jejichž fungování autorka zapojuje nejrůznější živly. Vítr, vzduch, oheň, ale třeba také páru. A když se k tomu trochu zakouzlí hudbou a zvuky, či kontrasty světla a stínů, vzniká malý zázrak. Do tajemné laboratoře Magali Rousseau jsme na festivalu měli možnost vstoupit hned na dvakrát. Až do 25. července budou v prostorách Alty na výstavě V akváriu jsou ptáci k vidění některé z mechanických pohyblivých objektů, které během deseti let vytvořila ve svém ateliéru. Společnost l’Insolite Mécanique byla založena v roce 2015 jako kreativní prostor na hranici mezi mechanizovaným divadlem, instalací plastik a performancí. Magali původně studovala na Umělecké škole v Štrasburku, vyučila se v kovodělných, dřevozpracujících a klenotnických dílnách a v roce 2008 získala cenu Voecklin Awards and honors. K vytvoření svých pohyblivých objektů ovšem využívá materiály volně přístupné. Z drátů, ozubených koleček, páček, hřídelí a motorků vytváří strojky, které fungují třeba na sešlápnutí spínače. Dup – a objekt poznenáhlu ožívá.

Při představení Vířím vzduch, o kterém bude řeč, zase můžeme sledovat stroje, které fungují s využitím ohně, vody, vzduchu nebo oběhu (jakýsi princip perpetuum mobile). I když se jedná o stroje, zjevnou inspirací je svět fauny a flóry. Na výstavě tedy narazíte třeba na ryby či ptáky, ale potěší i vtípky jako sádrové palce na hůlkách, kterými pomocí kličky můžete „točit mlýnek“.  Příroda se dostává do dalších objektů pomocí peří nebo dlouhých per, kterými je možno – opět pomocí kličky – vířit vzduch. Autorka své objekty charakterizuje: Bláznivé stroje, legrační, smutné, sladké, agresivní, odhodlané, bezmocné. Utíkají, chtějí se dostat pryč. Pokouší se odletět, ale neuspějí. Víří vzduch, snaží se vyletět vysoko, ale vždy ztroskotají. Neúnavně opakují tytéž gesta a snaží se nám říct svým vlastním způsobem svůj příběh. Tyto objekty vytvářejí vlastní prostor, mají vlastní způsob vyprávění. Vyzývají k naší citlivosti k bytostem a věcem, k naší schopnosti cítit, hrát, pochopit.

Výstava je jakýmsi předstupněm k představení Je brasse de l’air – Vířím vzduch v interpretaci souboru L’insolite Mécanique (reprezentovaném autorkou, ostatní zůstávají skryti), které bylo během festivalu k vidění několikrát v prostoru Divadla X 10. Představení bylo sice uváděno ve francouzštině, ale diváci dostali předem jakéhosi tištěného průvodce, který ozřejmuje příběh, v němž Magali vzpomíná na život na farmě, svou svéráznou rodinu včetně podivného dědečka bez nosu, ale především na svou trvající touhu vzlétnout.

Když jsme jako diváci (omezený počet cca 25 lidí) uvedeni do rozlehlého prostoru podzemí DUP 39, nejprve toho příliš nevidíme. Ve vteřinových záblescích se objevují pozoruhodné objekty, ale než si oko stačí zvyknout, zmizí ve tmě. Když vzduchem zavíří nadměrný hmyzí letec, seznamujeme se s vypravěčkou a její touhou létat. Hovoří naléhavě francouzsky, ale neznalost jazyka nevadí, pozornost v následující hodině věnujeme především těm kouzleným předmětům, které se pohybují v tepajícím rytmu v různých částech rozlehlého prostoru. Pokyny v angličtině nás vedou po vyznačených cestičkách, a vyzývají k zastavení na jednotlivých kruzích, kde sledujeme se zatajeným dechem (protože vše působí velmi křehce a nadoblačně) pohyblivé objekty, ocelové bytosti, které se stávají součástí příběhu. Vesměs objekty, které svým pohybem víří vzduch, a pokoušejí se zas a znova (marně) vzlétnout. Odehrává se to v záblescích všude kolem nás. Celé dění kromě vyprávění Magali doprovází rozmanité zvuky a zdánlivě (či doopravdy?) improvizovaná hra na klarinet Stéphane Diskuse.

Zatajte dech, abyste nerušili život drobných strojů… A pak si otiskněte do paměti stylizovaného ptáka mávajícího dlouhými pery při akrobatické jízdě po laně sem a tam, ze stropu spuštěné kulaté miniakvárium s živou červenou rybkou, jejíž kmitavé pohyby vidíme přes zvětšovací sklo, dvě kovové konvičky, pod nimiž hoří oheň (jako u horkovzdušného balónu) na vahadle, které se točí kolem své osy: z konviček uniká horká pára a stříká horká voda. A vzduch se chvěje všudypřítomným klapotem a šelestem křídel, jak se ty nevyzpytatelné křehké předměty chvějí a snaží se vzlétnout. Sleduji mikro-pohyby. Jemné, pravidelné a chaotické pohyby křehkých organismů. Toto je moje divadlo iluzí. Bláznivé stroje, legrační, smutné, sladké, agresivní, odhodlané, bezmocné. Utíkají, chtějí se dostat pryč. Pokouší se odletět, ale neuspějí. Víří vzduch, snaží se vyletět vysoko, ale vždy ztroskotají. Neúnavně opakují tytéž gesta a snaží se nám říct svým vlastním způsobem svůj příběh. Vyzývají k naší citlivosti k bytostem a věcem, k naší schopnosti cítit, hrát, pochopit.

Zas jednou jsem se přesvědčila, že někdy není třeba rozumět slovům. Je lepší se poddat kouzlu okamžiku, žasnou nad tím, jak ty podivné vehikly fungují, zkoumat je s dětským zaujetím, a prostě si ten neustálý pohyb jen tak užívat.

///

Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 18. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zastávka Zero Point (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ