Zasvěcení do tajů libertináže

Tři roky trvalo souboru Teatro Pantomissimo, tedy Miřence Čechové a Radimu Vizvárymu, než dokončili svůj ambiciózní projekt Temné trilogie (The Dark Trilogy). Jednotlivé díly, Virginie – In a Dark Place, Smrt Markýze de Sade – On the Dark Road a Dante – Light in a Darkness samozřejmě fungují a také se hrají jako samostatná představení. Poprvé dohromady je měli možnost diváci spatřit v pražském NoD/Roxy, věhlasném semeništi alternativních produkcí. Hlavním tématem Temné trilogie, která má ovšem také za úkol ukázat bohatství a potenciál žánru new mime, rovněž však tvůrčí bohatství a potenciál obou protagonistů, jsou láska a vášeň, vztahy, vazby a city vesměs drtivé a chorobné v různých podobách, od varianty matka – dítě, přes vždy nerovnocenné milostné partnerství až po partnery rovnocenné – přesto a proto sebe navzájem ničící s nezměrnou intenzitou.

V oblasti českého pohybového divadla patří Teatro Pantomissimo k naprosté špičce nejen co do profesionality a mimických, hereckých a tanečních schopností, ale také co do originality, myšlenkové síly a umělecké kvality. Jejich show je famózním spektáklem, k čemuž vydatně napomáhá light design Martina Špetlíka a hudba Matouše Hekely. Neměli bychom opomínat ani podíl Petra Boháče, uvedeného v kolonce „režijní spolupráce“ – Boháč, který spolu s Miřenkou Čechovou stojí v čele sesterského spřáteleného projektu plastického divadla Spitfire Company/Společenstvo bezhlavých, témata nastolená Trilogií zkoumá a rozvíjí například ve vynikající inscenaci Bezhlavých Svět odsouzencův.

Protože Teatro Pantomissimo má chválabohu blízko k černému humoru, fenoménu hry, morbiditě a krutosti, jsou jejich vize lásky, vášně a rozmanitého spletitého vztahoví prosty vší sentimentality, plakátovosti a povrchnosti. Otevírat drastičnost, mířit přesně na podstatu věci, být krutí a pravdiví, a přitom se nevzdávat humoru a hravosti, toť v našem prostředí mimořádně výjimečný a sympatický postoj.

Vzhledem k tomu, že Dark Trilogy slouží tak trochu jako exponát a didaktická pomůcka k představení nejen souboru, ale také žánru, k němuž se Pantomissimo hlásí, tj. new mime, nese to s sebou i jisté obtíže – zejména přílišnou závislost na světě staré pantomimy (skutečně bylo nezbytné mít po celou dobu bílé obličeje?), nebo místy až pitvorný škleb, z přísného světa Trilogie vyčnívající. Občasné návraty, narážky či ironické špílce vůči světu pantomimy jsou jistě na místě, ale nakonec vlastně v přímém konfliktu se zbytkem inscenace.

V rámci Trilogie postupně ubývá infantility a přibývá na zběsilosti: z tohoto hlediska je naprostým vrcholem „rokoková“ třetí část Dante, svébytná variace na Nebezpečné známosti. V rámci celovečerního představení kompletní Trilogie pak Dante působí jako vrchol, k němuž se celou dobu stoupalo – a jak to tak bývá, člověku se po dosažení či alespoň přiblížení k dokonalému nechce vracet k předchozím variantám. Stejně jako malíř vystavuje ke svému obrazu i původní skici, uvádění kompletní trilogie je pochopitelné. Dante – Light in a Darkness začíná nenápadně, ale slibně. Dlouhý stůl, slavnostní večeře, dva lidé, možná milenci, v bílém: zejména muž naznačuje erotické hrátky, které proběhly, nebo možná teprve proběhnou – místo košile a saka má na sobě jenom vestu. Erotické dusno, dramatická hudba a nakonec i mnohoznačné výměny pohledů pomalu rozehrávají smrtící partii, kdy světlo v temnotě, zmíněné v názvu, je nakonec jen ironickým šklebem červené škrabošky z plastelíny.

Temná trilogie ovšem klade i jiné znepokojivé otázky než problémy lásky, hry a vášně, a sice otázky vztahující se k divadelnímu či uměleckému světu a jeho provozu. V oblasti nonverbálního divadla jsou tyto otázky obzvláště palčivé, byť se ve velké míře týkají i současné činohry. Za prvé je to smysl a význam autorských explikací a komentářů k dílům, za druhé použití reprodukované hudby.

Zejména u nonverbálních divadel, kde se případný divák nemá slovně „čeho chytit“, je nesmírné nebezpečí, že se vzdá vlastní interpretace ve prospěch tezí, které – třeba v programové brožuře k inscenaci – nám předestírají sami tvůrci. Opravdu by se mi drala na jazyk slova jako makabrózní, dekadentní či manýrismus, kdybych je prostřednictvím všelijakých propagačních a explikačních textů neměl se světem Temné trilogie nerozlučně spjaté? Odkazy na Danta, Sada, Švankmajera nebo Greenawaye jsou určitě na místě. Není-li zmíněn Lynch, Monteiro nebo de Laclos, je to proto, že s nimi tvůrci opravdu nepracovali? Kdo tady vlastně pokládá ecovské meze interpretace?

Hudba, kterou má na svědomí Matouš Hekela, staví na silných obrazech, hojně cituje klasiku (přiznán je jen J. S. Bach) a dokonale k tomuto post-postmodernímu projektu kdesi mezi libertinstvím, dandysmem a dekadencí sedí: všechny tyto přídavné či podpůrné komponenty někdy slouží, jindy vládnou. Leckdy vyvolávají otázku, jaké by to bylo divadlo bez nich? Není v divadle čas na nějaký manifest Dogma 95? Při sledování nejnovější inscenace Pražského komorního divadla, Jařabova Weissensteina, se mi několikrát vkradlo na mysl: Bez toho zeleného světla by to nestálo za nic. U Temné trilogie, jakkoli po všech stránkách opulentního díla, jsem tenhle pocit neměl: přesto by mě nějaký návrat ke kořenům – v jejich podání obzvláště – mimořádně zajímal.

Teatro Pantomissimo – The Dark Trilogy. Autoři a performeři Miřenka Čechová a Radim Vizváry, režijní spolupráce Petr Boháč, hudba Matouš Hekela, light design Lukáš Brinda (1. díl), Martin Špetlík (2. a 3. díl), scéna a kostýmy 3. části Petra Vlachynská a Lucie Škandíková. Premiéra v NoD/Roxy 12. prosince 2009.