Divadelní noviny > Názory – Glosy
Zatím dobrý!?
V návaznosti na mnohé změny na šéfovských postech jsme se v posledních měsících mohli seznámit s vizemi, s nimiž nově jmenovaní šéfové vstupují do svých funkcí. Když pominu koncepci současného vedení MDP, která se vymyká nejen svou konkrétností, ale také důrazem na profilování divadla jako kulturní instituce, vyznačuje se většina z nich opatrně progresivními proklamacemi – výjimkou je konzervativní manifest Milana Šotka Činohra na pomezí s činohrou –, jež se dominantně vyjadřují k dramaturgii, okrajově potom k inscenačním postupům.
Pokud k nim mám přidat svou vlastní vizi, musím pro sebe najít jiný výchozí bod. Ne snad z apriorní nutnosti odlišovat se nebo vymezovat, ale z prostého přesvědčení, že pokud bych začal dramaturgií, nevypořádal bych se s kontextem, především se vztahem divadla vůči městu (nikoli jako zřizovateli, ale jako živoucímu prostoru), z něhož dramaturgie, jak jí sám rozumím, musí povstávat.
Činoherní studio sídlí na Střekově a je od centra města a jeho nepoměrně větší části odděleno řekou. Už samotnou topografií zde tedy vzniká distance, kterou je třeba překonat. A my v Ústí nad Labem máme tu výhodu, že ji máme pořád před očima. Je nám totiž mementem stále se prohlubujícího odcizení mezi divadly a jejich publikem.
Zde se musím zastavit, neboť poslední tvrzení se může zdát minimálně přepjaté, a proto je třeba ho vysvětlit. Nejprve se však pokusím pojmenovat zdroje, které v mých očích toto odcizení sytí. Na jedné straně je to rostoucí neochota jakkoli participovat na veřejném životě, jejímž krajním projevem je tendence nechat si vše, od jídla až po kulturu (v jakkoli pokleslé podobě), dovézt domů. Na straně druhé se jedná o přesvědčení, že vztah divadla jako instituce ke svému publiku, definovaný často ve druhé polovině minulého století, zůstává stále platný a jeho podobu není nutné nejen revidovat, ale často ani reflektovat.
Logickou námitkou se může zdát vysoká návštěvnost, kterou divadla – alespoň podle mé zkušenosti – disponují. Míra diváckého zájmu ale referuje pouze o momentálním stavu, neposkytuje žádnou perspektivu. O čem mluvím, však souvisí s generačním střetem, který se v české společnosti stále výrazněji artikuluje. Jeho důsledky jsou zatím možná téměř nepostřehnutelné, ale v budoucnu se mohou projevit s o to větší silou. Evokuje mi to slavnou scénu ze Sedmi statečných, v níž Steve McQueen vypráví o muži, jenž padá z desátého patra a v každém říká: Zatím dobrý!
Především jsem přesvědčený o tom, že divadlo rezignovalo na mnoho funkcí, především těch sociálních, které mu jsou přitom vlastní – a právě ty je potřeba maximalizovat. Jedině tak se naruší panující představa o vztahu mezi divadlem a publikem, vztahu, který se časem proměnil v nevzrušivý návyk, nápadný svou mrtvolnou formálností. Za jednu z možností jeho oživení považuji setrvalé pokusy o překračování fyzických hranic instituce – a to nejen v podobě intervencí do veřejného prostoru, které mohou být iniciační pro širší debatu, ale také v integrování činnosti občanských iniciativ a spolků. Společným jmenovatelem těchto snah je vnímání divadla jako azylu, jenž je určen pro všechny, které stávající nabídka neuspokojuje. Fungování souboru Činoherního studia bylo vždy postaveno na silně komunitním rázu – a ten bych chtěl zpřítomnit i ve vztahu k našemu publiku, potažmo k celému Ústí nad Labem.
Samotnou dramaturgii chci soustředit kolem silných společenských témat, podobně, jako to v posledních letech a s mimořádnou silou činí HaDivadlo. V příští sezoně se proto budeme zabývat různými formami a podobami nerovnosti, jejíž nárůst – malé pozornosti navzdory – zásadně ovlivňuje dynamiku veřejného dění.
Komentáře k článku: Zatím dobrý!?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
