Zažít aspoň trochu divadelní iluze

Divadlo Na Fidlovačce zvolilo jako první premiéru roku 2011 Hotel mezi dvěma světy francouzského autora Érica-Emmanuela Schmitta. Výběr titulu uznávaného a cenami ověnčeného tvůrce není z dramaturgického hlediska žádný hazard ani objevné gesto. V repertoáru divadla navíc figuruje již jedna ze Schmittových her Záhada aneb Zapřená láska. A Hotel mezidvěma světy není na českých jevištích novinkou. Pražskému uvedení předcházely dvě regionální premiéry – v roce 2006 v režii Kateřiny Duškové v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a rok nato ve Slezském divadle v Opavě v úpravě i režii Oxany Smilkové.

Pro zinscenování titulu bylo osloveno tvůrčí dramaturgicko-režijní duo z Ostravy, které v nuselském divadle nehostovalo poprvé. Režisér a šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Pavel Šimák a dramaturgyně Klára Špičková se chopili Schmittovy hry možná až příliš střízlivě. Hotel mezidvěma světy je na vtipné dialogy bohatá konverzačka, z velké části opřená o jednoduchý, vstřícný a snadno srozumitelný humor. Také příběh je velmi prostý a k neprospěchu inscenace jako celku i snadno předvídatelný. Na výsledné podobě ovšem nejsou patrné větší režijní ambice, které by mohly z řemeslně dobře napsané, ale průměrné komedie vytvořit zajímavější divadelní událost.

Pět lidí se setkává v hotelu neznámo kde. Po krátkém čase vyjde najevo, že hotel je jakousi čekárnou, rozcestníkem mezi životem a smrtí. Uzamčená společnost se brzy začne seznamovat a vzájemně svěřovat se svými zkušenostmi, zážitky i životními křivdami. Prvoplánová komičnost, obsažená ve hře i v inscenaci, je srážena a zatěžkávána fatálními životními situacemi jednotlivých postav. Během čekání mají příležitost zhodnotit dosavadní život i přehodnotit některé postoje. Hra a následně i inscenace má být jakousi lehce stravitelnou kontemplací.

Témata prozření z životní apatie, duchovní slepoty a nevědomí jsou herci interpretována bez výraznějších charakteristik.Inscenace působí jako pouhá konverzačka, a navíc postrádá jakékoliv zaznamenatelné režijní či herecké gesto, které by ji pozvedlo z průměru. Herci ploše deklamují text, povětšinou jsou pohodlně usazeni na sedačce uprostřed jeviště. S prostorem se pracuje minimálně, ani světlo a hudba dění na jevišti nijak neobohacují. Scénograf Pavel Borák vytvořil „realisticky“ hlavní hotelový sál, v němž se postavy potkávají. Jedná se o uzavřenou místnost se stěnami bohatě členěnými množstvím dveří, které slouží ke všem vstupům i odchodům. Výjimečné místo, kde se rozhoduje o životě a smrti, by si možná zasloužilo odvahu k výtvarnému experimentu. Kostýmy Hany Kubešové jsou stylově nesourodé, nesou punc levnosti i nevkusu.

V nejvýraznějším líčení a kostýmech se představuje Iva Pazderková v roli Doktora S. Původ, pohlaví i charakter postavy jsou záměrně nejasné. Nosí sice oděvy odvážných střihů i výstřihů, zdůrazňujících její vnady, zároveň ji všichni oslovují: Doktore S! Iva Pazderková i Vanda Chaloupková v roli Laury však působí herecky přesvědčivěji než jejich mužské protějšky. Iva Pazderková vkládá do své postavy nejen ženský půvab: v minimalistických pohybech a sametově uhrančivé dikci se zračí také klid a noblesa. Vanda Chaloupková se sice v některých situacích neubrání afektu, přesto má její Laura rozverně mladistvý driv a šarm. Naopak Daniel Rous buduje charakter nonkonformního mága Rádžapúra až příliš „usedle“ na to, o jak výstřední postavu se jedná. V partu prezidenta Delbeca neskrývá Václav Svoboda snahu pobavit za každou cenu, kvůli čemuž se stylizuje do typu excentrického a pohybově rozmáchnutého hromotluka. Jeho až příliš explicitní gestikulace a křečovitá mimika ubírá Delbecovi na věrohodnosti.

Okázalou, ale ve skutečnosti banální „hlubokomyslnost“ Schmittovy hry se režisérovi nepodařilo překrýt. Interpretaci textu shledávám polopatickou.

Divadlo Na Fidlovačce Praha – Éric-Emmanuel Schmitt: Hotel mezi dvěma světy. Režie Pavel Šimák, dramaturgie Klára Špičková, scéna Pavel Borák, kostýmy Hana Kubešová. Premiéra 13. ledna 2011.