Zažít pocit mužné družnosti
Film Sedm samurajů režiséra Akiry Kurosawy pro jeviště Eliadovy knihovny v Divadle Na zábradlí zadaptovali Tereza Marečková, Šimon Peták a Anna Petrželková. Inscenace jistě více pobaví diváka znalého předlohy z roku 1954, neboť výrazně pracuje s detaily z filmu. Ty pak v samotném jevištním tvaru zveličuje, zesměšňuje (ale neuráží!). Petrželková pracovala s japonskou symbolikou tak, jak ji západní kultura zná – vycházela ze zkreslených představ, které máme z filmů, seriálů a pohádek.
I v dnešní době chceme zažít spolehlivý pocit mužné družnosti a pach mužského potu… FOTO FILIP ŠACH
Zpočátku nastavený groteskní princip – křečovité karikující herectví, “japonský“ přízvuk a způsob chůze, pohybové naznačování příběhu – však působil poněkud trapným dojmem televizních estrád z 90. let minulého století. Některé vtipy vyzněly originálně (například, když se rolníci z vesnice postupně mění v samuraje, zpočátku jsou to pseudohrdinové pařící bojové hry na telefonech a při hrozícím nebezpečí hysterčí, nebo když se na začátku pro samuraje rituálně připravuje rýže ze sáčku). Bohužel ale většina vtipů byla banální až otravná, jako například již zmiňované japonské přízvukování a protahování slabik.
V první třetině inscenace herci působili dojmem, že nejsou se svými postavami zcela „sžiti“. Jakkoli od nich neočekávám, že se stanou obrazy reálných samurajů, jakési souznění mezi hercem a postavou by cítit být mělo. Zejména, když Petrželková inscenaci nepojala nijak brechtovsky. Reakce herců byly rozpačité a scény zdlouhavé, což rušilo pointy vtipů.
Divák velice rychle rozklíčuje princip, jakým se bude příběh odvíjet a navykne na způsob nadsázky a parodie. Pokud ho však režisér po správném čase neobmění, nebo nepřijde s něčím nečekaným, novým, začne diváka nudit. To se místy dělo právě u Sedmi samurajů. Petrželková nakonec se změnou přišla, ovšem pozdě. Rozhodnutím Starce (Robert Mikluš), že se musí najít noví samurajové, byl dodán nový impuls. Mikluš náhle zcela změnil herecký projev (z postavy Starce se změnil na onoho filmového osamělého samuraje, který postupně přijímá nováčky) z oné evidentní nadsázky na „vážný“ tón. Zamračeně, avšak vševědoucně a zamyšleně hleděl do dálky a svým sametovým, hlubokým a v podkresu chraplavým hlasem pronášel moudra a rozhodnutí. Ostatní herci-rolníci herecký projev z parodického na vážný měnili v průběhu, kdy se po té, co prokázali, že jsou pravými muži, stávali samuraji – frajery s elvisovskou vlnou. Nicméně nikdo z herců to nedokázal tak precizním a vážným způsobem, který podtrhoval komičnost situací, jako Robert Mikluš.
Miloslav König byl Miloslav König. Předvedl další ze série uječených a namachrovaných frajerů… Rolník, který se urputně snaží dostat mezi samuraje, dokazuje jim svou sílu, ale protože se vnucuje, stařec ho nechce přijmout. I po přijetí však stále popíjí plzeňské pivo z plechu a dále kritizuje samurajskou instituci. Anežka Kubátová je na tom do určité míry stejně – má jednu hereckou polohu, kterou používá ve všech rolích. Je pravda, že je nejčastěji obsazována do rolí naivních a frivolních dívek. Nicméně koketní pomrkávání, všemožné krčení obličeje, něžné cupitání, dětské uchichtávání, tu výsměšnou a tu svůdnou intonaci by mohla v některých rolích opustit. V Sedmi samurajích se však všechny tyto atributy jejího herectví plně potkaly s postavami, které hrála. Je bezejmennou dívkou, která provází dějem, a později i kurtizánou (podle filmu to měla patrně být Šina). Její projev plně zapadal do parodování japonského způsobu chůze, pohybu, osvětlování příběhu pohybovou symbolikou. Anežka Kubátová je také jedna z mála českých hereček (rozhodně jediná z hereckého týmu Sedmi samurajů), jež se umí pohybovat ladně, přesně a neroztěkaně.
Ke konci představení se zdálo, že se do té doby evidentně recesivní linka vytratila a inscenace začínala nabírat na vážnějším tónu s jakýmsi hlubším sdělením o našich nitrech a vlastnostech. Zároveň i vážný a téměř rituální konec inscenace byl součástí parodie, která sice neměla ono komické vyznění, přesto ale velmi přesně (a ve výsledku vlastně i vtipně) komentuje principy žánru, v jakém se předloha inscenace pohybuje. Vlastně i samotné, celkem banální, téma – totiž že všichni toužíme, aby se z rádoby hrdinných mužů stali samurajové – je parodií na silácké a chlapácké filmy, řeči, postoje, chování… I v dnešní době chceme zažít spolehlivý pocit mužné družnosti a pach mužského potu, jak pojmenoval svou lásku k žánru japonského westernu Kurosawa. A to nikoli ve sterilní posilovně, ale ve vřelé náruči divadla, na jehož jeviště se sotva vejde magický počet sedmi aktérů.
Premiérové představení působilo, jako kdyby Petrželková nestihla inscenaci na sto procent nazkoušet. Snad lze předpokládat, že se bude ještě vyvíjet a že těžko únosná délka (hodina a čtyřiceti minut bez přestávky) bude zkrácena.
MASOPUST – A. Kurosawa, Š. Peták: Sedm samurajů. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Tereza Marečková, dramatizace Šimon Peták, scéna Lucie Labajová, kostýmy Hana Knotková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. listopadu 2015 v Eliadově knihovně v Divadle Na zábradlí.
Komentáře k článku: Zažít pocit mužné družnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
