Exhumace či mrtvý porod?
Když v roce 2007 provedl Vladimir Jurowski v Royal Festival Hall s London Philharmonic vrcholné dílo Ericha Wolfganga Korngolda Das Wunder der Heliane, nesklidil u kritiky zvlášť pochvalné recenze. Opera v pozdně romantickém stylu už při své hamburské premiéře (1927) vyvolávala spíše odpor a úšklebek, aby již pár let poté upadla v zapomenutí. Padesát let po smrti tvůrce se zdála opakovaně pohřbena, v rozporu s míněním nejpovolanějších: Bruno Waltera, který ji v roce 1929 provedl v Berlíně, i Wilhelma Furtwänglera, který též nešetřil chválou.
Derrick Lawrence (Vladař) se Sally du Randt (Heliana) v opeře E. W. Korngolda Zázrak Heliany, ND Brno FOTO JANA HALOVÁ
V kaiserslauternském Pfalztheateru se odvážili v roce 2010 uvést operu, jež klade extrémní nároky na orchestr i pěvce, jako kompletní divadelní tvar. Právě v divadelní efektivitě je totiž zaklet problém inscenovatelnosti díla. Díky koprodukci dostalo i brněnské publikum vzácnou šanci poznat toto pozoruhodné restitutio ad integrum, byť jen ve čtyřech představeních v hudebním nastudování Petera Ferance. Nutno říci, že míra úspěšnosti, se kterou se brněnští hráči dokázali vypořádat se záludnostmi symfonické orchestrální sazby, budí respekt. Korngoldův vyzrálý jazyk lze charakterizovat jako bezbřehý eklekticismus, v místech efektních klimaxů hraničící s kýčem, jenž je na jednom konci stylového spektra zanořen hluboko do 19. století, až do idiomů předwagnerovské opery, a na druhém konci se vydatně napájí z košatého Straussova stromu, aniž by se však odvážil vydat se dál. Je tu něco z Wagnerova Soumraku bohů, něco z Mahlerovy Osmé, něco ze Straussovy Salome, spíše však duch oněch děl než přímé názvuky. Korngold vězí až po uši ve svém romantismu a jeho jazyk ovládá dokonale. Zná všechny vyspělé i vyčpělé finesy vrcholného, ale již přezrávajícího jazyka, kultivovaného po staletí. Patří k největším mistrům operní partitury, jenž si technicky vzato nezadá se Straussem ani Puccinim. Zvuk jeho orchestru je ušlechtilý, vznosný a díky brilantní instrumentaci nikdy nekryje pěvce.
Jediným problémem je zvláštní hybridní tvar libreta Hanse Müllera, v němž se mísí prvky křesťanské mystiky a explicitní erotiky. Vznikl dramaticky i textově neumělým převedením symbolisticko-expresionistické předlohy Die Heilige rakouského dramatika Hanse Kaltnekera a náznak jakéhokoli odstupu, možná i parodie, by mohl dramaticky retardujícímu abstraktnímu textu jen pomoci. Brát je tak smrtelně vážně, jak je vzal Korngold, ovšem nelze – a máme tu centrální problém. Inscenace se k němu nestaví čelem, spíše se jej snaží zametat pod koberec – a máme ještě větší problém. Na druhé straně, kolik velkých oper se silou své hudby přenáší přes hloupoučká libreta! I Müllerovo při vší své prostoduchosti nastoluje elementárně nosné dramatické situace, znamenitě podepřené hudbou. Nemyslím, že by toho inscenátoři beze zbytku využili, čirý příběh pohádkové symboliky spíše zatemnili dosti povrchním koketováním s expresionismem či futurismem, opírajícím se o neproduktivní paralely s filmem Metropolis Fritze Langa, který vznikal ve stejné době jako Heliana. Zatímco sbor předesílá příběhu slova: Ti, co patří lásce, jsou šťastni. Ti, co patří lásce, nepatří smrti. A vstane z mrtvých ten, kdo zahynul pro lásku, scénu opanuje projekce obří turbíny, v tovární hale lemované obrysy těžkých strojů se s transparenty scházejí demonstrující lidé, jež rozhání policie. A zatímco ve stylu dusného německého expresionismu je tento postparsifalovský příběh traktován po celá tři dějství, erotická linie, jež byla onou rozbuškou, vznítivší fantazii mladého, právě zamilovaného komponisty, zůstala důsledně ignorována. Z bohatě prostřeného stolu Korngoldovy kornukopie tak byl odklizen klíčový element, přestože je nesen tou nejinspirovanější hudbou. Nabízí se tu přímá paralela s mladým Šostakovičem, který psal Lady Macbeth pro svou Ninu. Nejen klimax 1. aktu, ale všechny další konsekvence vyznějí hluše – ať nedím nelogicky, protože o logice je zde lépe se nebavit: Heliana se má před Cizincem obnažit, aby je mohl Vládce, její manžel, nachytat in flagranti, byť jen domnělém.
Koprodukce přejímá pěvce v hlavních rolích. Jihoafrická pěvkyně Sally du Randt zvládla roli Heliany na velmi dobré úrovni a její fyzický projev opravňuje k domněnce, že vypjatě erotické scény, nedvojsmyslně požadované v libretu, by zvládla na úrovni. Co se jejímu hlasu nedostává na smyslovém kouzlu ve střední poloze, to nahrazuje pevnými výškami. Její silný, zdravě posazený hlas a kultivovaný projev – to není úplně samozřejmé spojení – je největší hodnotou nastudování. Zato její partner v roli Cizince, Norbert Schmittberg, na extrémně exponovaný tenorový part nestačil: výšky ne snad že by byly problematické, ale ony se jaksi vůbec nekonaly. Solidní, ale nijak výrazný výkon předvedl Derrick Lawrence, jehož Vladař tmavé pleti připomínal afrického tyrana ve stylu generála Mobutu.
Importovaná inscenace má přes uvedené výhrady nesporné klady, přesto má pokus o exhumaci polomrtvého díla význam převážně dramaturgický: uvedení opery takové hudební hodnoty nelze ani docenit.
Národní divadlo Brno v koprodukci s Falckým divadlem Kaiserslautern – Erich Wolfgang Korngold: Zázrak Heliany. Dirigent Peter Feranec, inscenace Johannes Reitmeier, režie Heinz Lukas-Kindermann, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Thomas Dörfler. Premiéra v Janáčkově divadle 27. září 2012.
Komentáře k článku: Exhumace či mrtvý porod?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
