Divadelní noviny > Kritika

Dělají-li dva totéž, není to totéž

Hrou Zázrak v černém domě se Milan Uhde po létech strávených v politice úspěšně vrátil na českou divadelní scénu. To bylo před jedenácti lety. V Divadle Na zábradlí hru úspěšně nastudoval Juraj Nvota a dramatik poté obdržel Cenu Alfréda Radoka v kategorii Původní česká hra.

Slovenský režisér pochopil, že nejde jen o měšťanskou moralitu o nápravě narušených rodinných vztahů, ale o podobenství přesahující rámec jednoho rodinného dusna a o poselství, že skutečná náprava nemůže být dílem technických opatření bez nahlédnutí a pojmenování „jádra věci“. Na úspěchu pražské inscenace se skvělými hereckými kreacemi podíleli Jiří Ornest a Marie Spurná, ale i další. Autor šel tehdy na trh se svou kůží nejen v obrazném (zpátky z politiky ve světě umění), ale dá se říci, že i v doslovném smyslu, neboť šlo na rozdíl od jeho předešlé více „extrovertní“ dramatické tvorby o dílo vytvořené z tkaniva vlastního života.

V Zázraku v černém domě Uhde zpracovává své životní trauma, o němž se doma nemluvilo a kolem nějž on sám po léta chodil jako po obvodu sopečného kráteru. Událost z protektorátní doby, o níž se dozvěděl až mnohem později, výrazně ovlivnila celý jeho další život. Podobně jako ti, kdo přežili šoa, si vyčítal, že se tak stalo – byť bez jejich přičinění – na úkor jiných. Před smrtí v transportu jej a jeho židovskou matku totiž zachránila zoufalá akce prarodičů.

Nepočítáme-li olomouckou inscenaci, kterou v roce 2008 režíroval sám autor, čekal Zázrak v černém domě na další uvedení až do letošního roku: v dubnu měla hra premiéru nejen v brněnské Redutě v nastudování Břetislava Rychlíka, ale o měsíc později také v Západočeském divadle v Chebu v režii Davida Šiktance.

Všeho moc škodí

Břetislav Rychlík měl v brněnské první scéně k dispozici výrazné herecké osobnosti a rozhodl se hru místy ještě „dobrněnštit“. Slyšíme melodii písně Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem z konce padesátých let – ta je už skoro dva roky také znělkou brněnského hlavního nádraží. Všechny nelehké peripetie Uhdeovy rodiny skrývá ve své paměti rodinný dům v Králově Poli. Scéna Svatopluka Sládečka napodobuje interiér této funkcionalistické vily z třicátých let minulého století. V domě vše přestává postupně fungovat, němý svědek promlouvá sobě vlastním způsobem – chátrá. Rozpadání jen umocňuje kapání vody z netěsnících kohoutků nebo děravějící střechy a jiné sugestivní zvuky. Dům obývají rodiče s nemocnou dcerou, již navíc opustil muž. Režisér divákům nabídl i rodinný filmový dokument, v němž je autor zachycen jako malý chlapec jevící se jako rukojmí rodného domu.

Rodina se v době odpovídající zhruba polovině devadesátých let schází, aby vyřešila otázku, kdo by měl dům zdědit po smrti rodičů. Bolestivou ránu z protektorátu mezitím stačily překrýt další neuralgické stopy, které v životech zúčastněných zanechala další neblahá epocha, vyhrocené rodinné spory, jakož i zděděné rodové zatížení. Ačkoli se děti s rodiči setkávají po delší době, začíná uvnitř domu téměř okamžitě fungovat něco jako ponorková nemoc. Starší syn Dušan (Tomáš Šulaj), někdejší disident a čerstvě bývalý ministr, se během chvilky chytne s mladším bratrem Ivanem (Martin Siničák), kterého podezřívá, že na něj za totality donášel, nakonec mezi nimi dochází k pěstnímu souboji. Zjitřené vztahy se snaží moderovat poněkud až andělská Viťka, jíž Izabela Smečková Bencová důsledně vtiskla střízlivou věrohodnost – její postava tak částečně vyvažuje i přespříliš expresivně pojaté party obou mužů.

Věrohodnou a výraznou podobu matky rodu propůjčila postavě Hedy Pompeové i Marie Durnová. Ale co si počít třeba s dr. Eduardem Pompem? Pavel Zatloukal velice přesvědčivě předvádí umanutého a co chvíli rozkaceného tatíka, u něhož nemůže být pochyb o jeho původu z brněnského „Kéniku“, ale chyba spočívá v tom, že představuje úplně jinou společenskou vrstvu. Barbora Bezáková v roli Ivanovy ženy Taťány jako by do představení zabloudila z nějakého satirického pořadu tepajícího drobné nešvary – přehrává a postrojením i gesty předvádí nevkus příliš okatě a nevěrohodně.

A populus ex machina neboli Soused pan Křenař (Jiří Pištěk) je přeexponován přímo nesnesitelně. Jako „ten s kosou“ má ztělesňovat také memento mori, záhadu, mírné varování, rozhodně ne figurku z někdejšího Dikobrazu. Ta kosa je ovšem břemeno nepohodlné jako hrábě do kapsy – zatím se s ní potýkali všichni její nositelé. Co je potom platné, že Hana Tomáš Briešťanská v roli nemocné Šárky předvádí mimořádně sugestivně etudu maniodepresivní psychózy, když mezi postavami moc nefunguje synergie, chybí vyvážený soustředný tah, který by měla mít celá inscenace.

Je Uhdeovo dílo spíše rozhlasový útvar, jímž snad mělo nejpůvodněji i být? Je v něm skutečně více mluvení než děje, jak patrně vlivem Rychlíkova výkladu uvažuje jeden z recenzentů? Postrádá tato hra vnitřní dynamiku – a logiku – do té míry, že její vyjevující se tajemství musí být zahlceno vnějšími efekty? Hlavní chyba spočívá po mém soudu právě v tom, že režisér zde Uhdeův dramatický text svým rozbíhavým pojetím podcenil, dostatečně mu neuvěřil a nevytěžil všechny možnosti, které nabízí.

V jednoduchosti je krása

Scéna chebské inscenace, již vytvořil Jan Štěpánek, je mnohem méně výpravná než v Brně, v podstatě funkcionální. Parketová podlaha, na ní stolek a několik židlí, chladná světla, strohé dřevěné stěny se třemi vchody namísto autorem předepsaných čtyř. Odnikud nekape voda, neslyšíme ani hlasité vzdechy chátrající stavby. I Brno ustoupilo výrazně do pozadí, diváci v Chebu reagují spíše na narážky týkající se česko-německých vztahů (například výrobce baterií Myjava kontra Bosch). Možnosti chebského souboru jsou také skromnější, než tomu je u brněnské první scény.

Režijní výklad Davida Šiktance ukazuje, že při adekvátním uchopení se projeví myšlenková síla Uhdeova dramatického textu. Jsou v něm totiž důmyslně provázány osudové stopy postav i několik rovin dění na scéně. Dějiny s velkým D a s mikrosvětem obyčejných smrtelníků. Chebská inscenace se obešla i bez doplňkových brněnských (para)reálií a troufám si tvrdit, že tím naopak získala. Sestup do malého inferna v rodinném balení, v němž jako kdyby život ustrnul a nehýbal se, je tak více závislý na hercích, nejen na jejich hraní, ale také a především na jejich souhře.

Představitelé Otce a Matky Pavel Marek a Jarmila Šimčíková, dlouholeté opory tamní scény, jsou manželé – na společném snímku na obálce programu drží svoji skutečnou svatební fotografii. Pavel Marek jako by chvíli hledal pro svou nejednoduchou roli správné nastavení. Není snadné na sebe vzít postavu starého nerudného muže z vyšších kruhů, jenž je celoživotně na útěku před přiznáním si svých minulých selhání a který se na druhé straně pedantsky až nesmiřitelně vkládá do řešení problémů ryze technické povahy. Nakonec ale místy připomíná Leoše Suchařípu blahé paměti v jeho nejlepších rolích. Radmila Urbanová je jako Šárka méně nápadná než její brněnská kolegyně – tím nemá být řečeno, že je méně výrazná –, o to věrohodněji mate své okolí, pokud jde o její zdravotní stav. Taťána Pavly Janiššové se obešla bez karikaturního postrojení a je zcela uvěřitelná jako normální žena s pouhou maturitou – při rozhodování o tom, komu má připadnout dům, se ostatně zachová eticky, tj. nezištně.

Jarmila Šimčíková dokázala velice dobře odstínit jednotlivé polohy své postavy – rozhodnost i nejistotu, ale přímo nám vyrůstá před očima se závěrečným odhodláním dabru émet, česky: říci pravdu. Pravda vás osvobodí, čteme ostatně u svatého Jana. Matka si na začátku protektorátu uvědomila, že by se její muž – přes sliby a silácké řeči – s ní jako s Židovkou rozvedl. Podala (podle textu hry) žalobu na vlastní rodiče.

O rodinném tajemství z válečného období kolovaly v rodině jen dohady – když je v představení Matka svěřuje staršímu synovi, jinak hluchý Otec je vyslechne a pokusí se zastřelit, naštěstí neúspěšně. Nejdůležitější je, že puchýř minulosti praskl. Není třeba nikoho dodatečně trestat, případný soud je na někom jiném. Není čas na odplatu, nastává smíření. Matka volá otce, aby se konečně šel nasnídat.

Ze srovnání obou inscenací vyplývá, že méně může někdy znamenat více. Neplatí to vždycky, tentokrát si troufnu říci, že ano.

Národní divadlo Brno – Reduta – Milan Uhde: Zázrak v Černém domě. Režie Břetislav Rychlík, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Sládečková, hudba David Smečka. Premiéra 27. dubna 2018 v divadle Reduta. (Psáno z reprízy 2. května 2018.)

Západočeské divadlo Cheb – Milan Uhde: Zázrak v černém domě. Režie David Šiktanc, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Juliána Kvíčalová, hudba Michal Vejskal. Premiéra 26. května 2018. (Psáno z reprízy 31. května 2018.)

• Autor: Josef Mlejnek
• Publikováno: 11. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dělají-li dva totéž, není to totéž

1. Miloš Dvořák

   

   Se zájmem
   jsem si text o inscenacích Uhdeho Zázraku v černém domě v Brně a Chebu přečetl. V začátku článku se autor zmiňuje o premiéře této hry před léty v Divadle Na zábradlí. Nevím, jaké představení viděl pan Mlejnek, ale já jsem v něm jako partnerku Jiřího Ornesta neviděl Jarku Pokornou, ale svou, už před téměř třemi lety předčasně zemřelou manželku Marii Spurnou. Možná by stálo za to tento trapný omyl alespoň jednou větou v příštím čísle DN uvést na správnou míru.
   S díky
   Miloš Dvořák

   20.06.2018 (18.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. DN

   

   Jména
   hereček v inscenaci DNz jsme vyměnili. Všem zúčastněným se za chybu omlouváme a děkujeme za upozornění.
   Vladimír Hulec, editor i-DN

   23.06.2018 (14.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ