Divadelní noviny > Zahraničí

Zázraky v Londýně

Bezpochyby největší událostí zimní části divadelní sezony v Londýně je inscenace Národního divadla v Lyttelton Theatre Hedda Gabler, jejímž režisérem je Belgičan Ivo van Hove. Již v roce 2015 „dobyl“ londýnskou divadelní scénu inscenací A View from the Bridge (Pohled z mostu) v divadle Young Vic, za niž obdržel Cenu Laurence Oliviera. Loňským úspěchem Heddy Gabler si vysloužil pozvání na příští sezonu se svým proslulým nizozemským souborem Toneelgroep Amsterdam do Barbican Theatre, kde představí inscenace Římské tragédie podle Shakespeara, Po zkoušce od Ingmara Bergmana a divadelní adaptaci filmu Luchina Viscontiho z roku 1943 Posedlost.

Ivo van Hove má Ibsenovu Heddu Gabler tak říkajíc „pod kůží“. Inscenoval ji nejen v domovském souboru (v sezoně 2005/2006), ale už v roce 2004 na scéně The New York Theatre Workshop na off-Broadwayi, za což byl oceněn Obie Awards. Jeho režijním principem je objevování postav spolu s herci, které si vybírá s důkladnou pečlivostí. Londýnskou Heddu Gabler obsadil charismatickou Ruth Wilson (známá z filmů Anna Karenina, Osudová láska Jane Eyre, The Affair ad.). Také Bracka (Rafe Spall) ztvárňuje herec, jehož vzezření nadlouho utkvívá v paměti. Neměnný jevištní prostor rámují zdi poskládané z velkoplošných panelů. Jejich kompozice a barevnost „okrové na okrové“ upomínají na expresionistické malby Marka Rothka. Slibují navenek šťastný život mladomanželů Tesmanových, kteří se právě vrátili ze svatební cesty a zařizují si nový domov. Brzy však celou scénu vyplní pouze psychická tíha, smutek, nepochopení, intriky, neštěstí a smrt. Osobitou pozornost tak od začátku poutají dva revolvery ve vitríně. Vprostředku herní plochy stojí klavír, u něhož si otrávená Hedda ledabylým brnkáním zkracuje nesnesitelně se vlekoucí čas.

Tři v prostoru volně postavené židle plně slouží hereckým akcím. Víc – zdá se – netřeba. Na jedné z nich takřka nepřetržitě sedí služka Berte v uhrančivém ztvárnění Évy Magyar, původně maďarské herečky, dnes etablované choreografky a režisérky na mezinárodní nezávislé scéně, která nečinně přihlíží hroucení se jednoho nerovného manželství. Scénografie je významotvorně dotvářena jen hromadou polámaných růží ze svatebních kytic, které Hedda v záchvatu bezmoci rozhází po jevišti. A pak je všichni udupávají. Stejně jako její předčasně rozkvetlou, a přesto nevyzrálou duši.

Jak se zkáza Heddina života, jejího dřívějšího milence Lovborga a jejího do sebe zahleděného manžela naplňuje, proměňuje se scéna v bojiště plné zvadlých květin a válejících se prázdných kbelíků, v nichž byly původně spořádaně uložené.

Dění je pak doslova přesycené prostorově velkorysými mizanscénami a hereckými gesty, stejně výmluvnými jako slova.

Text upravil dramatik Patrick Marber. Soustředil se zejména na psychologičnost postav a jejich vzájemnou společenskou i fyzickou podmíněnost. Každé slovo má maximální důležitost, jeho vyslovení je vnitřně motivováno. Z Ibsenových rivalů – historiků Tesmana a Lovborga – udělal Marber nezáživného akademika Tesmana a bohémského spisovatele Lovborga, čímž je jejich rivalita nejenom profesní, ale daná i společenskými postoji.

Jazýčkem na vahách, který rozhodne o Heddině osudu, je ovšem vychytralý právník Brack. Hedda je naprosto lapena do jeho sítě, v níž se zmítá láskou i nenávistí najednou. Rozmarná generálova dcera se pod tlakem jeho rafinovaných manipulativních technik stává bezmocnou obětí. Díky autentickému, osobnostnímu herectví Ruth Wilson je Hedda ženou, která poznává rozporuplné pocity života. Nechtěla být poražená, ale neuměla být ani vítězkou – neměla talent na život.

Zázračné dítě Robert Icke

Výraznou pozornost vzbudila na přelomu roku také inscenace The Red Barn (Červená stodola), kterou v londýnském Národním divadle režíroval třiatřicetiletý britský režisér Robert Icke (nar. 1986), jenž si svými vizuálně provokativními inscenacemi v Liverpoolu a především v londýnském Almeida Theatre vysloužil přezdívku „zázračné dítě“ (má na svém kontě Olivier Awards 2016 za režii Orestey a UK Theatre Award 2014 za adaptaci Orwellova románu 1984).

Jeho poslední práce, plně podřízená estetice filmu noir, působí po výtvarné stránce až zázračně. Nicméně po dramatické a herecké stránce trochu pokulhává, zejména v nesladěném herectví. Text napsal známý dramatik David Hare na základě románu La Main od Georgese Simenona, tvůrce komisaře Maigreta. Není proto překvapující, že zápletka má detektivní charakter. Inscenátoři právě využitím filmových postupů usilují dosáhnout účinku psychologického thrilleru. Icke je v stylizaci důsledný – v podstatě filmovým způsobem sjednocuje způsob řazení scén, nabízí spektakulární scénografické řešení, cosi jako zoomování, tedy změnu měřítek obrazu jeho zmenšováním a zvětšováním – přibližováním a oddalováním –, a také spíše ilustrativní herectví. Herci v „záběrech“ jdoucích po sobě pouze konstatují fakta a ukazují, co se stalo. Například jak Dodd objevil Sanderse na firemním večírku na toaletách s neznámou dívkou nebo jak vlastní milenku Monu navštívil po smrti Sanderse v New Yorku.

Inscenace potvrzuje úsilí Národního divadla chápat pojem „národní“ jako obohacování skrze mezinárodní. Režisér k spolupráci přizval dvě nebritské herečky. Američanka Hope Davis ztvárňuje Ingrid Dodd, manželku Donalda Dodda podezřelého z vraždy svého kolegy a nejlepšího kamaráda Raye Sanderse. A vycházející herecká hvězda, Australanka Elizabeth Debicki, dostala roli Mony, mladé vdovy po Sandersovi.

Dva páry se po večírku vracejí ve špatném počasí na venkovní chatu manželů Doddových. Zatímco tři z nich tam dorazí bez újmy, Sanders se ztratí v mlze a zemře. Dodd se ho z podnětu obou žen vydá hledat. Jenomže místo hledání ve sněhové vichřici stráví dvě hodiny v suché červené stodole a přemítá o zpackaném životě. Hra se z detektivního dramatu přesouvá do existenciálních, filosofujících rovin. Najednou není důležité, zda a jakou smrtí Sanders zemřel a zda je z jeho smrti víc podezřelý Dodd, nebo Sandersova manželka Mona. Jde především o to, zda je člověk schopen nést za svůj život odpovědnost a zda je možné, když se dopustí mravního selhání, zbavit se pocitů viny tím, že pouze odejde jinam.

Inscenace se však spíše než úsilím o rozkrytí lidských povah a konkrétních postojů v komplikované životní situaci zabývá scénografickým „kouzlením“. Je ukázkou dokonalé dovednosti režiséra a hlavního scénografa Bunnyho Christieho, jak pracovat s vizuální iluzí a jak v mžiku, metodou filmového střihu, „přemisťovat“ diváka z exteriéru do interiéru, z bytu na Manhattanu do chaty v Connecticutu, ale i z chodby na toalety nebo z obývacího pokoje o patro výš do ložnice, kde příběh graduje. Variabilní proměny scény umožňuje točna, na níž je po jejím obvodu ve dvou výškových úrovních zkonstruováno několik iluzivních prostředí. Všechna jsou kryta plentou v celé šířce i výšce jeviště, takže divák ve výřezu malého okénka sleduje pouze to, kde se děj aktuálně odehrává. Když se ale konkrétní prostor rozevře, stávají se – vinou již zmiňovaného statického deklamačního herectví – dění i obrazy statické. Výjimkou je snad jen sugestivně procítěné herectví Hope Davis, vycházející z těch nejlepších tradic psychologickorealistické školy Lee Strasberga.

Stoupající hvězda Lucy Kirkwood

Přelom roku v The Royal Court Theatre (RCT) – divadle soudobého dramatu – patřil shodou okolností dramatičkám. Uváděly se hry EV Crowe, Lucy Kirkwood, Catherine Soper a Caryl Churchill.

Výšivkářky (The Sewing Group) EV Crowe jsou již její čtvrtou hrou pro RCT. Přestože se v jiných svých dílech zabývá chaosem současného světa, v tomto svém novém dramatu, jak napovídá sám název, se vydala do prostředí anglického venkova o tři staletí dříve. Připomenutím dávné minulosti však chce poukázat především na to, jak se všechno kolem nás změnilo, zatímco člověk se ve své podstatě nemění. Inscenace začíná na faře, kde se k bezejmenným dvěma výšivkářkám s označením A, B přidává třetí – C – a posléze i čtvrtá – D. Submisivní dívenka C brzy vyzraje v soběstačnou asertivní skupinovou vedoucí s despotickými sklony, čímž naráží na zcela odlišný svět šestinásobné matky D. Hra i inscenace (režie a výprava Stewart Laing) však závěrečným obrazem končí v současnosti. Všechny postavy se proměňují v typizované dnešní charaktery. Z mladé ženy C se vyklube chladná manažerka a – třeba – z faráře, v 17. století pokrytecky sloužícího výlučně Bohu, je submisivní poskok, ochotný přizpůsobit se jakékoli situaci. Mírně stylizované herectví a nenápadná, tématu sloužící režie zdůrazňují neměnnost – zejména negativních stránek – lidské podstaty.

Další uváděné drama – Děti (The Children, režie James Macdonald) – známější autorky Lucy Kirkwood je hra o rodičích, kteří myslí jen na své děti, tedy na budoucnost. Manželský pár vědců v důchodu překvapí po čtyřiceti letech návštěva spolužačky z dob studií. Reakce temperamentní Hazel na příchod Rose je upřímně neomalená, zatímco její muž Robin zůstává podezřele zdrženlivý. Brzy se ukáže, že jde pouze o mimikry před manželkou. Ve skutečnosti jde o milenecký trojúhelník, který má pochopitelně kořeny v mládí a překvapivě přežívá až do podzimu života. Hazel čtyřicet let nemá tušení, že Rose dávno nežije v Americe, ale po celou dobu má s jejím mužem poměr, který se jej – navzdory spokojenému manželství – nedokázal vzdát. Autorka rozvíjí otázku, proč se tomu stalo. „Vyhrála“ ta obyčejnější, již si vzal z pragmatických důvodů, protože mu vytvořila zázemí? Nebo ta o poznání půvabnější, která udělala kariéru a bez jejíhož analytického způsobu myšlení by nic nedokázal? Bylo pouto k Hazel, kterou mohl kdykoli „poplácat po zadnici“, silnější než k Rose, s níž ho pojilo totožné uvažování o světě a vyznávání stejných hodnot? Zatímco spontánní a prostořeká Hazel energicky máchá rukama, uvážlivá a kultivovaná Rose získává nad ní převahu. To ovšem neznamená, že se nedokáže uvolnit a pořádně to se svými hostiteli roztočit. Jenomže neprovdaná a bezdětná Rose nepřišla do rodiny Hazel proto, aby přiznala nevěru s jejím mužem. Přišla, aby se k nim přidala a pomohla odstraňovat následky po výbuchu jaderné elektrárny. Robin s Rose na to totiž sami nestačí. Oba jsou již smrtelně zasaženi radioaktivitou, která se ale šíří dál. A je nutno tomu zabránit. A Rose o potřebě pomoci míní přesvědčit i další bývalé spolužáky…

Přestože hra řeší poněkud bizarní a za vlasy přitažené „terminální“ rozhodování se v zájmu budoucích generací, je neobyčejně vtipně napsána. Postavy lidí s bohatou životní zkušeností mají ironický nadhled nad svou minulostí i nad svým neodvratným koncem. Přestože „jednodušší“ Hazel v bravurním podání Deborah Findlay všechno hned nedochází, paradoxně právě díky Rose nakonec pochopí, že smyslem života není pečovat o vlastní vnoučata, ale udělat něco pro svět, aby v něm mohly žít všechny „naše děti“. Než se ale s manželem a sokyní vypraví na jistou smrt, vyzve Rose, aby si předtím s nimi zacvičila jógu. Je to její rituál před spaním. Nyní patrně odcházejí spát navěky. Na onom světě si budou konečně rovny. Hra zdařile propojuje privátní sféru života se společenskou odpovědností, působí nenuceně, nijak nemoralizuje.

The Royal Court Theatre je již šedesát let světově důležitou „líhní“ dramatiků – ještě neobjevených, prosazujících se a také již etablovaných. Lucy Kirkwood zde v minulosti uvedla i svou nejvíce oceňovanou hru Chimerica o vztazích Ameriky a Číny. A letos připravuje světovou premiéru své nové hry Moskyti v londýnském National Theatre.

Další dvě nové hry na přelomu roku v RCT uváděných dramatiček – Catherine Soper a Caryl Churchill – jsem, bohužel, nestihla. Snad někdy příště.

• Autor: Ľubica Krénová
• Publikováno: 7. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zázraky v Londýně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ